Dneska jsem použil mamky kolo, abych dojel do Kynšperka nakoupit. Ukazuje se, že není kolo jako kolo. Ne že bych měl problémy s dámským rámem, který je krom zjevných rozdílů taky trochu kratší - s jednim jsem jezdil těch 5 let. Ale aargh, na kole se dá zkazit tolik dalších věcí!
Tak především sedlo. Mamka si koupila nějaký superkomfortní... v Penny Marketu. Dovedete si představit, že něco takového je vlastně volně prodejný mučící nástroj. Navíc bylo špatně upevněné a neustále se sklánělo, takže jsem po něm během jízdy sjížděl ke štangli. Dokonce minulé kolo jsem skartoval mimo jiné kvůli sedlu, které nešlo namontovat do správné výšky. Ono se to nezdá, ale když si na kole nemáte kam odložit zadek, to už ho můžete rovnou nést na zádech, a vyjde to nastejno.
Brzdy jsou další zajímavá položka. Pokud si půjčujete kolo, vyzkoušejte si brzdy! Já sebou málem švihnul už v ostrý zatáčce od zastávky k lávce, protože mě brzda divně zpomalila. Nemluvě o tom, že slabý a silný brzdy jsou oboje o tlamu, když člověk prudce zastaví... nebo by zastavil rád.
José nedá dopustit na svoje plechový blatníky, co jsou těsně u kola. Já zas nedam dopustit na svý plasťáky. Věc je ta, že čék by prostě neměl s kolem do sajrajtu, kterýmžto pádem jsou blatníky skoro přebytečné. Ono stejně jediné, se kterými jsem kdy projel slejvák relativně nezasviněn jsou ty nejnovější, které se vznáší kdesi půl metru nad zadním kolem. Bohužel to neplatí o předním blatníku, který spolehlivě svede vodu z kaluže přímo do mojí boty.
Ono se to nezdá, ale kolo co váží 13 kilo je úplně o něčem jinym než kolo co váží 15. Ta kraksna byla nejen nepohodlná, ale ještě těžká. Mohl jsem si osedlat krávu. Průšvih je, že kilo dolů je 5000 korun nahoru. Taky se ukazuje, že delší rám, byť zase o pár cenťáků, má úplně jinou stabilitu. Když už mě přestalo bavit klouzací sedlo, přeměnil jsem se na cyklomotýla. Nic moc, teda.
pondělí 26. března 2012
neděle 18. března 2012
O průniku a sjednocení
Čistý matematik je vlastně šťastný člověk, protože pro něj jsou průnik a sjednocení dvě diametrálně odlišné věci (pravdivostní tabulka konjunkce je opačná té od disjunkce.) U ostatních lidí jsem toho názoru, že tyto věci jsou přesně naopak, ikdyž to je půda, na kterou se nerad pouštím, takže možné implikace tohoto výroku si domyslete sami, já jdu mluvit o něčem maličko jiném.
Bylo to už v pátek, co jsem čekal ve vestibulu sokolovského DDMka a čekal na svoje lidi z karetního & herního klubu. Byla tam ještě banda dětí, co se zcela očividně nudila a já, kdybych byl co k čemu, mohl přijít k nim a zeptat se jich, jestli si nechtějí zahrát hru. Což bych sakra měl, protože jestli brzo neseženu nějaký lidi, bude čas udělat klubu pápá.
Jenže ono to nešlo.
Nemám problém mluvit. Když už jednou mluvit začnu, je vlastně větší problém mě zastavit. A nemám problém začít, když se to ode mě očekává - pozdravím zákazníka, úředníka, osobu, a když jsme spolu v jedný místnosti dost dlouho, vždycky najdu nějakou blbost, o který můžu mluvit. Jenže když někdo nečeká, že se s ním budu bavit, tak nedokážu zahájit konverzaci, ani kdyby na tom závisel můj život. Další věc co bych mohl probrat s doktorama... Až se k nim jednoho krásného dne konečně objednám... (Stejnej problém.)
Pátek pokračoval neslavně. DDM jsem opustil kolmo, docela hladový, s jediným cílem: koupit něco k jídlu před cestou domů. Na přechodu jsem přibrzdil a přestože jsem zpoza sebe slyšel přijíždět auto, mohl jsem buď jet přes, nebo sebou někam fláknout, protože seskočit zatímco stojíte na šlapkách s jednou rukou signalizující že mínim ODBOČIT je sebevražda. Anywho, zaskřípěly brzdy, řidič mi vynadal a procházející holky smíchy div nenaskákaly do potoka. Já jen zavolal "pardon" a jel.
To je totiž taky situace, se kerou člověk nemá moc zkušeností. Pomiňme jízdu pod vlivem alkoholu a podobných svinstev, jenže ona jízda o hladu je dost podobná. Člověk myslí na něco úplně jinýho a navíc je reakční doba natažená na skřipec nedostatkem energie. Což uzavřu tím, že někteří lidé (zejména motoristé) jsou prostě hrubí. A půjdu dál.
V obchodě bylo narváno, (taky bych mohl povídat něco o frontách, ale meh), tak jsem se otočil a šel, že než bych přišel na řadu tady, budu už dávno doma. Jel jsem hodně pomalu, páč veškerá moje pozornost patřila silnici (přecejen skoronehoda člověka trochu vybudí). Což nebránilo tomu, abych domů nedojel napůl v bezvědomí.
Na cestě pod naší zahradou klečela holčina na bruslích. Nevěnoval jsem jí zas až tolik podobnosti, ale když se nějak nezvedala, nastal ve mně konflikt, jestli si jí všímat nebo ne. Nakonec, přiznám ke své hanbě, zvítězila myšlenka "když ne já, tak v týhle díře asi nikdo" a já se jí zeptal, jestli je v pořádku. Prý že ne. Odstavil jsem kolo a pomohl jí na nohy (podle svých slov měla něco s rukou, ale být to něco vážného, asi řvala víc). Nabídku že jí doprovodim domů odmítla, že prý bydlí daleko, ať jí vezmu ke kamarádce. Myslím že se trochu bála, páč zpocenej, urvanej cyklista s kruhama pod očima... Nicméně utéct dost dobře nemohla, tak jsem jí dopravil až k vyvolenému domu a tam jí nechal vlastnímu osudu :D
Neumím pronikat mezi lidi, byť jich existuje tolik, se kterýma bych se do řeči dal... Dost trapné, tož?
Bylo to už v pátek, co jsem čekal ve vestibulu sokolovského DDMka a čekal na svoje lidi z karetního & herního klubu. Byla tam ještě banda dětí, co se zcela očividně nudila a já, kdybych byl co k čemu, mohl přijít k nim a zeptat se jich, jestli si nechtějí zahrát hru. Což bych sakra měl, protože jestli brzo neseženu nějaký lidi, bude čas udělat klubu pápá.
Jenže ono to nešlo.
Nemám problém mluvit. Když už jednou mluvit začnu, je vlastně větší problém mě zastavit. A nemám problém začít, když se to ode mě očekává - pozdravím zákazníka, úředníka, osobu, a když jsme spolu v jedný místnosti dost dlouho, vždycky najdu nějakou blbost, o který můžu mluvit. Jenže když někdo nečeká, že se s ním budu bavit, tak nedokážu zahájit konverzaci, ani kdyby na tom závisel můj život. Další věc co bych mohl probrat s doktorama... Až se k nim jednoho krásného dne konečně objednám... (Stejnej problém.)
Pátek pokračoval neslavně. DDM jsem opustil kolmo, docela hladový, s jediným cílem: koupit něco k jídlu před cestou domů. Na přechodu jsem přibrzdil a přestože jsem zpoza sebe slyšel přijíždět auto, mohl jsem buď jet přes, nebo sebou někam fláknout, protože seskočit zatímco stojíte na šlapkách s jednou rukou signalizující že mínim ODBOČIT je sebevražda. Anywho, zaskřípěly brzdy, řidič mi vynadal a procházející holky smíchy div nenaskákaly do potoka. Já jen zavolal "pardon" a jel.
To je totiž taky situace, se kerou člověk nemá moc zkušeností. Pomiňme jízdu pod vlivem alkoholu a podobných svinstev, jenže ona jízda o hladu je dost podobná. Člověk myslí na něco úplně jinýho a navíc je reakční doba natažená na skřipec nedostatkem energie. Což uzavřu tím, že někteří lidé (zejména motoristé) jsou prostě hrubí. A půjdu dál.
V obchodě bylo narváno, (taky bych mohl povídat něco o frontách, ale meh), tak jsem se otočil a šel, že než bych přišel na řadu tady, budu už dávno doma. Jel jsem hodně pomalu, páč veškerá moje pozornost patřila silnici (přecejen skoronehoda člověka trochu vybudí). Což nebránilo tomu, abych domů nedojel napůl v bezvědomí.
Na cestě pod naší zahradou klečela holčina na bruslích. Nevěnoval jsem jí zas až tolik podobnosti, ale když se nějak nezvedala, nastal ve mně konflikt, jestli si jí všímat nebo ne. Nakonec, přiznám ke své hanbě, zvítězila myšlenka "když ne já, tak v týhle díře asi nikdo" a já se jí zeptal, jestli je v pořádku. Prý že ne. Odstavil jsem kolo a pomohl jí na nohy (podle svých slov měla něco s rukou, ale být to něco vážného, asi řvala víc). Nabídku že jí doprovodim domů odmítla, že prý bydlí daleko, ať jí vezmu ke kamarádce. Myslím že se trochu bála, páč zpocenej, urvanej cyklista s kruhama pod očima... Nicméně utéct dost dobře nemohla, tak jsem jí dopravil až k vyvolenému domu a tam jí nechal vlastnímu osudu :D
Neumím pronikat mezi lidi, byť jich existuje tolik, se kterýma bych se do řeči dal... Dost trapné, tož?
sobota 17. března 2012
Kniha Ztracených Věcí: krátké zamyšlení
Včera jsem dočetl Knihu Ztracených Věcí (The Book of Lost Things) od Johna Connollyho. Seděl jsem u ní skoro do půlnoci a shrnování dojmů nechal raději na ráno, neb jsem musel brzy vstávat a potřeboval nějaký ten odpočinek. A jak jsem tak ráno ležel, přemýšlel a nechtělo se mi vstávat, napadlo mě dobré přirovnání: Kniha Ztracených Věcí je jako mramorová bábovka.
Včera odpoledne jsem ji opustil po kapitole, skrz celou jsem se smál jak šílený (dobře, ona ZAS až tak vtipná nebyla, ale hláška "nenaťapejte mi na podlahu, včera jste si jí vytřeli!" byla strašně ze života.) Když jsem usedl, zaznělo pár dozvuků, pár nepostřehnutelných vloček světlého těsta v tom tmavém...... které převládá. Než jsem se nadál, už se zase řezaly končetiny a "dobro vítězilo," byť velmi hořkosladce.
Trocha vhledu: je válka, malý chlapec přijde o matku, nabyde macešku (a malého půlbrášku) a dírou v zahradní zdi uteče do světa fantazie. Povědomé? Jistěže, takových příběhů je spousta, a to já znám povětšinou jen ty zfilmované (moc nečtu, k vlastní ztrátě). Zní to jako něco, co bych odhodil? Jistě, ale já to neudělal.
Kniha Ztracených Věcí má kouzlo, které funguje zejména na mě: přes trochu upovídaný začátek (který by mohl, dovedu si představit, leckoho odradit) nastupuje svižné dílko rozumné délky s jasným, čistým slohem, rozumným množstvím dialogů i akce a velmi ... anglickým přístupem k věcem. Ano, anglickým. Kontinentální Evropa poslední dobou vyměkla a malé děti jsou chráněny od smrti a násilí jak jen to jde. Snad jen v Anglii jsem zažil že tříleté dítě je celé šťastné, že Jeníček spadl z kopce a zlomil si ruku.
Čímž chci říct, že většinu času jsou věci dost ponuré. Hlavní linii táhnou známé příběhy - Karkulka, Sněhurka, a jim podobné - všechny aspoň v malé míře pozměněné, aby to bylo zajímavé (a místy děsivé.. děsivější) a dávalo smysl. Také se tu objevují motivy "moderních pohádek" (kdo uhodne, jaká informace o téhle knize mě dotáhla k jejímu čtení, si může vzít sušenku) a dokonce prvky dokumentů (ikdyž ne tak, aby to rušilo.)
Závěr je trochu předvidatelný, a poslední bitva se mnou úplně nesecvakla, ale kromě toho existuje jen jediná věc, kterou bych (mírně, samozřejmě) vytknul: jak mohl Roland v jedný větě mávat mečem a pochodní a v další střílet z luku? ... Viním absenci odstavců v mojí PDF verzi a těším se, až seženu papírovou.
Včera odpoledne jsem ji opustil po kapitole, skrz celou jsem se smál jak šílený (dobře, ona ZAS až tak vtipná nebyla, ale hláška "nenaťapejte mi na podlahu, včera jste si jí vytřeli!" byla strašně ze života.) Když jsem usedl, zaznělo pár dozvuků, pár nepostřehnutelných vloček světlého těsta v tom tmavém...... které převládá. Než jsem se nadál, už se zase řezaly končetiny a "dobro vítězilo," byť velmi hořkosladce.
Trocha vhledu: je válka, malý chlapec přijde o matku, nabyde macešku (a malého půlbrášku) a dírou v zahradní zdi uteče do světa fantazie. Povědomé? Jistěže, takových příběhů je spousta, a to já znám povětšinou jen ty zfilmované (moc nečtu, k vlastní ztrátě). Zní to jako něco, co bych odhodil? Jistě, ale já to neudělal.
Kniha Ztracených Věcí má kouzlo, které funguje zejména na mě: přes trochu upovídaný začátek (který by mohl, dovedu si představit, leckoho odradit) nastupuje svižné dílko rozumné délky s jasným, čistým slohem, rozumným množstvím dialogů i akce a velmi ... anglickým přístupem k věcem. Ano, anglickým. Kontinentální Evropa poslední dobou vyměkla a malé děti jsou chráněny od smrti a násilí jak jen to jde. Snad jen v Anglii jsem zažil že tříleté dítě je celé šťastné, že Jeníček spadl z kopce a zlomil si ruku.
Čímž chci říct, že většinu času jsou věci dost ponuré. Hlavní linii táhnou známé příběhy - Karkulka, Sněhurka, a jim podobné - všechny aspoň v malé míře pozměněné, aby to bylo zajímavé (a místy děsivé.. děsivější) a dávalo smysl. Také se tu objevují motivy "moderních pohádek" (kdo uhodne, jaká informace o téhle knize mě dotáhla k jejímu čtení, si může vzít sušenku) a dokonce prvky dokumentů (ikdyž ne tak, aby to rušilo.)
Závěr je trochu předvidatelný, a poslední bitva se mnou úplně nesecvakla, ale kromě toho existuje jen jediná věc, kterou bych (mírně, samozřejmě) vytknul: jak mohl Roland v jedný větě mávat mečem a pochodní a v další střílet z luku? ... Viním absenci odstavců v mojí PDF verzi a těším se, až seženu papírovou.
neděle 4. března 2012
Matýsek
Asi se nenajde člověk, který by doklopýtal až sem, aniž by četl (či aspoň znal) Čapkovu Dášeňku. A pokud tu náhodou straší někdo, kdo jí nečetl, tak to nevadí, páč stejně nejspíš číst neumí a já si ho tedy můžu dobírat dle libosti.
Na každý pád Dášeňka: úsměvná to knížka, když člověk čte, jaká z toho štěňátka vyrostla zkázonosná potvora. A já zažil psy schopné člověka mumifikovat vodítkem, štěňata co se teleportovala do rendlíku s mlíkem a piškotama - ale to vždycky v prostředí cizího domu/zahrady. Až do včerejška, páč včera jsem si přivedl Matesa.
Mates je kokr, tuším že kolem těch pěti let starý, a navzdory tomu co ta pani co jsme jí potkali říkala, má inteligenci medůzy. O přítulnosti nemluvě.
Začalo to tak, že jsem ho táhnul ze Sokolova těch deset kiláků do Šabiny. Bágl s ručníky, miskami a žrádlem nebyl těžký, počasí bylo hezký, pes byl happy... Chvíli. Než ho začlo zlobit něco v tlapě, pročež sebou každou chvíli seknul a zubama cupoval směs srsti a ... pravděpodobně dehtu, co se mu už po pár krocích zformovala na tlapách. V neprozřetelné snaze mu pomoct jsem brzo měl sám ten humáč až za ušima. A tím mé nesnáze sotva začínaly.
Má představa vypadala tak, že přivedu psa (10 kiláků, připomínám), umeju mu tlapy, dám mu nažrat a nechám ho se někam fláknout. Sám se sebou jsem hodlal naložit podobně, leč chyba lávky: sotva jsem nakrmeného ačistého mokrého psa pustil do baráku, nastal nevídaný cirkus.
Mates proběhnul domeček, povalil všechny boty a zamotal se do závěsu. Proběhnul chodbu a vtrhnul do koupelny, kde se pokusil osušit v hromadě prádla k vyprání. Na půdu jsem ho musel vynést, páč na schodech mu překážela krabice polen. Tam se nejdřív vrhnul do tašky suchejch rohlíků, kterou mu mamka duchapřítomně vyrvala. Prošmejdil tedy co se dalo, samozřejmě po návštěvě kýblu na uhlí.
I dospěli jsme s mamkou k názoru, že se potřebuje ještě trochu vyřádit a pustili ho na zahradu. Tam mu naštěstí stačilo házet míč, k pronásledování slepic, které se stáhly na smeťák, se díky všemu co je svaté neměl. Ani ten pohyb mu ale nestačil a navíc svým štěkotem vzburcoval půlku psů ve vsi. Abych tedy dokonal dílo zkázy (neb není nic lepšího než sobotní odpoledne plné štěkotu a vytí), chodil jsem s ním po vsi ještě asi hodinu až do tmy.
Dalším pokusem o pacifikaci psa byla ignorace, která zabrala. Pes sebou vždycky někam praštil (na koberec) a začal řešit svoje různé blechy, bodláky a všechno možné, co se mi v těch X vrstvách srsti nepovedlo hned odhalit. Pokaždý když jsem se ale nějak nápadněji pohnul, vstal a chtěl si hrát.
V devět jsem zhasnul a praštil sebou do postele. Pes šel za mnou. Vyhodil jsem ho, vysvětlil mu že nesmí a zhasnul. Nejdřív seděl a koukal (nakopnutej kokr), pak si lehnul a položil si na postel aspoň hlavu. Nakonec se nějak uvelebil v kabeláži od počítače a byl klid. Asi na hodinu. Ve 2 ráno jsem ho už musel zase vyhodit z postele. Zhrzeně se složil do kouta, kde jsem mu připravil pelíšek, ale každou chvíli vstal, prošel se (za poměrně velkého hluku) po pokoji, praštil sebou někam a spal dál.
V půl sedmý jsem se vzbudil. Pes byl zticha, tak jsem zvednul hlavu. Koukal na mě. Položil jsem hlavu a čekal, co se stane. Nic. Zvedl jsem jí znova a pes taky. Zkusil jsem jí znova položit, že teda jako budem ještě spát (nebo pokračovat v tom, co jsme dělali celou noc), ale Mates to asi pochopil, že si chci hrát a zas se mi kýbloval do pelechu. Vyhodil jsem ho a šel mu nasypat granule, aby dal chvíli pokoj.
Já vím, jsem strašně naivní.
Po dalších asi 15 kilometrech jsem ho pověsil na krk Ayenor a Agarovi. Po návratu domů (už autobsem) mě čekal úklid černého tepichu pokrytého chlupy, na což mi maminka hned naložila ještě vytření podlahy. Nicméně od té doby je tu strašně prázdno, a navzdory vší škodě a špíně jsou vzpomínky vesměs pozitivní. José má navíc kvůli shodě našich jmen další prostředek, jak si mě dobírat, například:
(Ve zprávách je záběr na prase v chlívku) "Nepotřebujem čuníka, máme Matesa."
(wlkeR se přihrabal z vany) "Teď nejsi Mates, běž si na noc sednout do kurníku."
(A závěrečný komentář k tomuto postu) "Napiš že ho miluju, ale platonicky a už ho v životě nechci vidět."
Chce :D
Na každý pád Dášeňka: úsměvná to knížka, když člověk čte, jaká z toho štěňátka vyrostla zkázonosná potvora. A já zažil psy schopné člověka mumifikovat vodítkem, štěňata co se teleportovala do rendlíku s mlíkem a piškotama - ale to vždycky v prostředí cizího domu/zahrady. Až do včerejška, páč včera jsem si přivedl Matesa.
Mates je kokr, tuším že kolem těch pěti let starý, a navzdory tomu co ta pani co jsme jí potkali říkala, má inteligenci medůzy. O přítulnosti nemluvě.
Začalo to tak, že jsem ho táhnul ze Sokolova těch deset kiláků do Šabiny. Bágl s ručníky, miskami a žrádlem nebyl těžký, počasí bylo hezký, pes byl happy... Chvíli. Než ho začlo zlobit něco v tlapě, pročež sebou každou chvíli seknul a zubama cupoval směs srsti a ... pravděpodobně dehtu, co se mu už po pár krocích zformovala na tlapách. V neprozřetelné snaze mu pomoct jsem brzo měl sám ten humáč až za ušima. A tím mé nesnáze sotva začínaly.
Má představa vypadala tak, že přivedu psa (10 kiláků, připomínám), umeju mu tlapy, dám mu nažrat a nechám ho se někam fláknout. Sám se sebou jsem hodlal naložit podobně, leč chyba lávky: sotva jsem nakrmeného a
Mates proběhnul domeček, povalil všechny boty a zamotal se do závěsu. Proběhnul chodbu a vtrhnul do koupelny, kde se pokusil osušit v hromadě prádla k vyprání. Na půdu jsem ho musel vynést, páč na schodech mu překážela krabice polen. Tam se nejdřív vrhnul do tašky suchejch rohlíků, kterou mu mamka duchapřítomně vyrvala. Prošmejdil tedy co se dalo, samozřejmě po návštěvě kýblu na uhlí.
I dospěli jsme s mamkou k názoru, že se potřebuje ještě trochu vyřádit a pustili ho na zahradu. Tam mu naštěstí stačilo házet míč, k pronásledování slepic, které se stáhly na smeťák, se díky všemu co je svaté neměl. Ani ten pohyb mu ale nestačil a navíc svým štěkotem vzburcoval půlku psů ve vsi. Abych tedy dokonal dílo zkázy (neb není nic lepšího než sobotní odpoledne plné štěkotu a vytí), chodil jsem s ním po vsi ještě asi hodinu až do tmy.
Dalším pokusem o pacifikaci psa byla ignorace, která zabrala. Pes sebou vždycky někam praštil (na koberec) a začal řešit svoje různé blechy, bodláky a všechno možné, co se mi v těch X vrstvách srsti nepovedlo hned odhalit. Pokaždý když jsem se ale nějak nápadněji pohnul, vstal a chtěl si hrát.
V devět jsem zhasnul a praštil sebou do postele. Pes šel za mnou. Vyhodil jsem ho, vysvětlil mu že nesmí a zhasnul. Nejdřív seděl a koukal (nakopnutej kokr), pak si lehnul a položil si na postel aspoň hlavu. Nakonec se nějak uvelebil v kabeláži od počítače a byl klid. Asi na hodinu. Ve 2 ráno jsem ho už musel zase vyhodit z postele. Zhrzeně se složil do kouta, kde jsem mu připravil pelíšek, ale každou chvíli vstal, prošel se (za poměrně velkého hluku) po pokoji, praštil sebou někam a spal dál.
V půl sedmý jsem se vzbudil. Pes byl zticha, tak jsem zvednul hlavu. Koukal na mě. Položil jsem hlavu a čekal, co se stane. Nic. Zvedl jsem jí znova a pes taky. Zkusil jsem jí znova položit, že teda jako budem ještě spát (nebo pokračovat v tom, co jsme dělali celou noc), ale Mates to asi pochopil, že si chci hrát a zas se mi kýbloval do pelechu. Vyhodil jsem ho a šel mu nasypat granule, aby dal chvíli pokoj.
Já vím, jsem strašně naivní.
Po dalších asi 15 kilometrech jsem ho pověsil na krk Ayenor a Agarovi. Po návratu domů (už autobsem) mě čekal úklid černého tepichu pokrytého chlupy, na což mi maminka hned naložila ještě vytření podlahy. Nicméně od té doby je tu strašně prázdno, a navzdory vší škodě a špíně jsou vzpomínky vesměs pozitivní. José má navíc kvůli shodě našich jmen další prostředek, jak si mě dobírat, například:
(Ve zprávách je záběr na prase v chlívku) "Nepotřebujem čuníka, máme Matesa."
(wlkeR se přihrabal z vany) "Teď nejsi Mates, běž si na noc sednout do kurníku."
(A závěrečný komentář k tomuto postu) "Napiš že ho miluju, ale platonicky a už ho v životě nechci vidět."
Chce :D
pátek 2. března 2012
10 minut
Mám asi tak 10 minut než nastane nejvyšší čas sundat zadek z internetu a přemístit ho směrem k autobusové zastávce, což znamená, že tentýž interval budu mít ještě na (nalezení a nasazení) oblečení a pak ještě jeden na cestu.
Takže co bych za těch 9 minut napsal, co stojí za přečtení? Tak asi jsem se tady ještě nevytahoval se svým titulem Mgr. Který skvěle vystihuje mé dva nejoblíbenější citoslovce, kterými jsou "Mwahaha" a "grrrr." Teď si to můžu psát před jméno, jupí!
In other news, za peníze co jsem dostal k promoci si dávám opravit kolo. Vypadá to, že nemůžu jezdit každý den do Soku nebo Kynšpu, aniž by to nechalo nenávratné změny na řetězu, o lankách nemluvě. Teď každou chvilku čekuju mobil, jestli je miláššek už zrevitalizován. Doufám že bude dneska, je nádherný počasí.
Hm, než jsem nakopíroval věci k tisku, došel čas. Takže zase někdy, až se budu na internetu nudit :D
Takže co bych za těch 9 minut napsal, co stojí za přečtení? Tak asi jsem se tady ještě nevytahoval se svým titulem Mgr. Který skvěle vystihuje mé dva nejoblíbenější citoslovce, kterými jsou "Mwahaha" a "grrrr." Teď si to můžu psát před jméno, jupí!
In other news, za peníze co jsem dostal k promoci si dávám opravit kolo. Vypadá to, že nemůžu jezdit každý den do Soku nebo Kynšpu, aniž by to nechalo nenávratné změny na řetězu, o lankách nemluvě. Teď každou chvilku čekuju mobil, jestli je miláššek už zrevitalizován. Doufám že bude dneska, je nádherný počasí.
Hm, než jsem nakopíroval věci k tisku, došel čas. Takže zase někdy, až se budu na internetu nudit :D
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)