Christmas 'Shopping

D&D:

Level down

Včera poměrně znenadání (a neočekávaně) umřela družina z online D&D. Jelo se oficiální dobrodružství "Ztracený důl Fendelveru," které jsem, jak už to tak nenechavý tvor dělá, pozměnil k obrazu svému, danému zejména činností postav. Tady je jak:

Část 1: Gobliní šípy. 
Tady poněkud nesehranou družinu potkala hned jedna TPK, kde se ale ještě postavy probraly v transportu na trh s otroky a úspěšně utekly. Nicméně hlavní boss (Klarg) přežil, byť bez velké části podřízeného goblinstva. S malou družinou (a malou částí kořisti) se vydal dohnat družinu tranportující klíčové NPC Gundrena, zatímco zbytek goblinů převážel vězně a věci na prodej... inu, na prodej. Družina úspěšně utekla a rovnou vrátila i bedny, které normálně "zachraňují" z jeskyně. Problem solved. Mostly.

Část 2: Fendelin. 
Zde se družina aktivně vrhla na bandu rudocejchů a díky hojnému počtu a obecně op postavách celkem rychle masakrovala všechno co jí přišlo pod ruku. Během jednoho "downtime" ale životem unikl jeden z nich, v němž se mi díky celkem dlouhé šňůře úspěšných záchran na Odolnost proti mučení zalíbilo - stal se z něj Bernardo, bývalý gladiátor a člen Zhentarim, který infiltroval Rudocejchy aby důkladně poznal jeho vedení a ve vhodný okamžik je spolu s dalšími tamějšími agenty ovládnul. Tento vyprávěl ve skrýši o masakru ve městě, i když jediný kdo si s tím trochu lámal hlavu byl Jarno Albrek a jeho hlídací gobr Mosk. Nutno říct že zcela oprávněně. V okamžiku kdy družina napadla "výčepnu" se Jarno sebral a utekl tajnými dveřmi, a to s Moskem v patách. Cestou narazili na malého Kapříka, který se skvěle hodil jako rukojmí. Nahoře se naposledy setkali s Bernardem a několika málo přeživšími Rudocejchy, každý obdržel své insturkce (Jarno a Mosk měli vyhledat úkryt v Rokliském hradu, zatímco Bernardo měl jiné plány... na pomstu).
Skvěle se k tomu hodila obří bouřka, výsledek několika velmi špatných hodů na počasí. Mosk odtáhnul namítajícího Jarna na sever, zatímco Bernardo využil zmatku nastavšího při menší povodni, ukradl koně ze Lvího štítu a vyrazil na východ.
Družina něco z toho zjistila a část z ní se rozhodla pronásledovat skupinu prchnuvší na sever. Po velmi těsném a vypjatém souboji, kdy Jarno zemřel a Mosk se stáhnul do jeskyně, kde měl nepřekonatelnou výhodu, se z výpravy vrátil jediný válečník, který poté pověsil dobrodružení na hřebík.
Téže noci se Kapříkovi podařilo utéct a vrátit domů... k jeho vlastní smůle.

Část 3: Pavučina.
Moskovi bylo jasné, že jej zbytek družiny bude pronásledovat. Věděl, čeho jsou schopni, a spěchal tedy do Rokliského hradu, aby své soukmenovce varoval a připravil na možný útok. Jako varování na bránu pověsili hlavy zabitého zloděje a kleričky, spolu se vzkazem, že pokud dobrodruzi zaútočí, bude popraven rukojmí Gundren.
Ale dobrodruzi nikde.
Ztratil je alkoholický goblin z náhodného střetnutí, kterého zajali, aby je dovedl do hradu, jenže ten nebyl schopen fungovat bez pravidelného přísunu lihu. Skončil v tajemné chaloupce na kuřích nožkách uprostřed lesů, málem spolu se zbytkem družiny, která však nemrtvou ježibabu zabila a především zničila chaloupku, čímž zrušila její prokletí... Ovšem ne že by si toho Beáta, sestřenice a tajná milenka lítice Agáty nijak zvlášť vážila. Už pár staletí tam vařila nápoj lásky ohromné síly, který ji měl znova sjednotit s Agátou. Ovšem když už se zdálo, že se její cíl podařil, někdo to pokazil a zabil ji. Na chvilku se všechno zdálo strašně fajn... a pak už ne.
Nicméně družina po vydatném odpočinku zamířila do Hromostromu, kde si celkem hravě poradila s kytičkami, pavouky, zombíky i orkskou hordou. Nebylo tedy divu, že skupina dračích kultistů se hodně rychle snažila zamaskovat svůj skutečný důvod pobytu na tom místě za něco o něco méně napadnutelného. Povedlo se, a všichni vyvázli bez jediného vážnějšího úrazu. Nicméně polovina z nich se rozhodla, že to co dělají asi není úplně ono, a použili svých nově nabytých schopností Klamu, aby přesvědčili Favrika, že pohlídají drakův poklad, zatímco ostatní pojedou na vyhlídkový let kolem Neverwinteru. O něco méně zla, a to úplně bez násilí. Jen chudák druid kouká na kytičky zespoda.
Dalším cílem družiny byl Rokliský hrad. Obrana už trochu usnula, výhrůžný leták strhal déšť a vítr a družina jej neluštila. Plán vymyšlený pro případ nouze králem Grolem a především doppelgangerem Vyerithem ale zůstal nezměněn. "Kralování" bylo přenecháno šťastnému Klargovi, zatímco skutečný král utekl i se zajatým Gundrenem když družina zahájila čistku předních komnat. Nekoordinovaní goblini padali jeden po druhém, situaci nezachránil ani vypuštěný sovodvěd, který se zasekl ve dveřích. Nový král bojoval statečně ale padl, zatímco Mosk nakonec znova utekl rovnou do náruče vracejícího se Targora. Družina při jeho pronásledování objevila do bezvědomí ztlučeného Gundrena, ovšem ne toho skutečného, ale zamaskovaného Vyeritha, který se přesně podle plánu dokonale vetřel do jejich středu. Targor, Mosk a Grol vyčkali, až družina hrad opustí, znova jej obsadili, a vyrazili k dolu posílit tamější obranu.
Družina mezitím dorazila do Zaječí a vyhledala Agátu. Ta věděla o osudu Beáty v jejich rukou, ale přesto se rozhodla nejen zodpovědět jejich otázku a ještě nastínit pletichy ostatních stran proti nim. Inu, asi marně.
Bernardo zatím sjednal smír s orky od Vyverní skály. Pověděl jim, nutno říct že popravdě, že ve městě Fendelinu nyní není nikdo schopný boje, a společně vytáhli jej dobýt. Družina našla už opuštěnou jeskyni, a protože počasí zmařilo účinné pronásledování, zamířili podle mapy ukořistěné v hradu do dolů.
Všechno šlapalo podle Bernardova a Vyeritova plánu. Hlavně když se první dozvěděl o tom druhém. Poslal orky a jednoho z gobrů do Fendelinu, zatímco s ostatními se vydal připravit smrtící past.

Část 4: Jeskyně vlnivých ozvěn.
Družina v jeskyni objevila Tardenovo tělo, nechala s ním "truchlícího" Gundrena/Vyeritha a šla zkoumat. Ten rychle vyhledal Bernardovu skupinu a domluvil finální podobu plánu: Vyerith zjistí co nejpodrobněji silné a slabé stránky družiny, při vhodné příležitosti na ně natáhne co nejvíc tamější havěti a pokud by to nestačilo, v okamžiku kdy bude družina po opravdu vyčerpávajícím boji odpočívat přivolá Bernardovu družinu a společně dobrodruhy rozdrtí.
Záložním plánem pro případ, že by byl ohrožen sám Nezznar, se mělo Vyerithovo dvojče Valak zachovat podobně - vzít na sebe podobu přeživšího trpaslíka, utéct a přivést posily. K tomu ale nakonec nedošlo; po vyčerpávajícím boji s Mormeskem (družina ukradla truhlu ke které byl jeho duch vázán a pokusila se s ní utéct) na ně Vyerith natáhl hořící lebku a dílo zkázy bylo dokonáno.

Těch věcí co asi úplně nehrají s původním textem bylo asi o něco víc, ale sám jsem se překvapil a spoustu těch důležitých rozhodnul už předtím, než s nimi družina interagovala. Past připravená hlavními zloduchy byla opravdu extrémně zákeřná a vražedná - tolik, že jsem se rozhodl ji nepoužít při první příležitosti. Nakonec jsem jí tedy v její finální podobě nepoužil nikdy, ale na druhou stranu jsem aspoň trochu rád, že družina opustila svět v důsledku těch pečlivě snovaných pletich.

Docela se těším na nové D&D :)

Skladiště hlášek z D&D

Protože vždycky když si to poznamenám na nějaký papírek, tak to potom nenajdu.

Sep2, účinkují: drakorozená paladinka Scharlach (Aly), doppelganger zloděj Car Bon (Bowen), shadar-kai alchymistka Heike (Sal), sukuba ??? (Agar).

Car se pokusil sundat drakolichovi elektrický obojek a dostal kritičák.
Scharlach: "Vždycky můžeš říct ne."
Car: "Vždycky říkám ne!"

Během obvyklé slovní roztržky v mělkém jezírku kyseliny.
Sukuba: "Seš na tenkym ledě."
Scharlach: "Já? Já jsem vy kyselině!"

Scharlach: "Já nebudu jíst sukubu, zkazila bych si zažívání. No co, nežral to ani fialovej červ!"

Družina zabila sukubu.
Sal: "Přijdu si strašně, ale mám dobrý pocit."

Snow Fortress "dream sequence"

Are dream sequences still popular? You know, the ones where people have dreams that are somehow related to the story. Well, I have them, because no matter how hard you want to believe otherwise, this might be <spoler alert> REAL.</spoiler alert>

A single toll woke Kitten up. He instinctively knew it was midnight. He was in his bed in the Capitol, dressed in fresh clothes that smelled of soap with a hint of perfume about it. And tobacco smoke.

He sat up. He was certain it was dark, yet he could see every minute detail of the room and the paintings within. Across the room, he could read the titles of the books. His throat felt raw for some reason. There was a dull pain in his spine, the same one he’d felt that time he reawakened after his near-death experience.

Or had he come closer than expected?

There was a knock on the window.

He got up and opened. Somehow it didn’t surprise him the least to see The Mayor clinging to a rusted downpipe.

“Thank you,” The Mayor said once safely inside. He didn’t look like he was about to comment on his unusual choice of entrance any more, so Kitten asked. “Oh,” The Mayor waved his hand in response, “there’s a burglar in my office at the moment. Didn’t want to disturb him.”

Kitten shook his head and ran his right hand through his hand. It felt strangely numb. “You’re a strange man,” he told The Mayor.

“I get told that a lot,” the man shrugged and produced his pipe. “I get asked a lot of questions, too,” he added in a suggestive voice.

Kitten gauged the bait tossed to him. “I fainted at the mine today,” he mused out loud.

“You did.”

“There was a hand in the Ice. A human hand.”

“There was.” A puff of smoke rose from The Mayor’s mouth as he spoke, in spite of the pipe not being lit.

“Did they excavate it?”

The Mayor pondered a bit. “Do you feel well enough for a short walk?”

“I do.”

The two looked at each other. Then The Mayor nodded and threw the window open again.

Kitten scowled. “You said walk, not jump or climb.”

The Mayor smiled mysteriously. “And here I was starting to think you might be on to me,” he said with unusual softness. He reached out to take Kitten by the hand. His palm was hot like an oven plate and the touch made Kitten flinch at first. But the fingers held him fast.

Before Kitten could say anything, a chill wind assaulted him. They were standing at the entrance to the Mouth shaft, all dark and deserted at the time. Being up and about at the hour was looked down upon by most people. Of course some workers had to maintain the fires at the Smelter, but they were a special sort of people shrouded in myth and legend.

He looked around. Everything seemed very real, if somewhat haunting. If it was a dream, it was the most vivid one he had ever experienced.

The Mayor let him go, thrust both hands into the pockets of his coat and started walking along the damaged rails.

Kitten followed after a short pause. “What are you?” he demanded once he caught up and matched his pace to The Mayor’s.

“Who knows,” The Mayor smirked. “I was cast out by my kind to live among humans. I am not one of you either.” His expression grew cold in an instant. “You might call me a cuckoo, but then again, I’m not a bird either.” He stopped suddenly and cocked his head at a disturbing angle. “Although I think I used to know how to fly.”

Kitten glared at him. It was definitely a dream. No use getting excited about it.

He wondered whether he was able to will himself to wake up.

“What’s the point of us being here?” he asked.

“Your discovery, isn’t it?” The Mayor’s eyes were fixed at him, while the rest of him seemed to slowly fade away in a direction that wasn’t really there. “I want to see that hand. That person. Those people in there.”

He said “see,” but a feeling that he’d meant a slightly different sensual verb reared its abhorrent head in Kitten’s mind. In his dream, he was annoyingly paranoid.

“Alas,” The Mayor went on, suddenly becoming very focused again, “I mustn’t be greedy.” He looked at his hand and clenched it. “Especially here,” he muttered to himself, so Kitten could barely hear.

“Let’s just get this over with,” Kitten said pointedly. He really wanted to wake up, have breakfast and go to work. Without waiting for a sign of approval, he stalked down the shaft.

It was dark. The shadows gobbled him up and he knew it, yet he could easily recognize the glowing rails in front of him. Who needed torches in a dream, anyway. Then the whispering started. Fading among the echoes at first, the voices were steadily becoming louder and clearer, telling him to turn back. To stop. To not doom them all.

Kitten hesitated for a moment. He turned his head to look at The Mayor behind him. The man was literally glowing. Pale white flames licked the backs of his hands and slithered up his coat. Some even cared to caress his face from time to time. As dreams went, this one was extraordinarily exotic.

“Is it here?” The Mayor asked calmly, and Kitten realised that yes, it was there. He looked at the dazzling white wall with the black shape of a human hand in the middle of it. He reached out to touch it as he had the day before, but The Mayor’s hand gently brushed his aside before his fingers touched the Ice.

“Allow me,” The Mayor hummed. He rested his flaming palm against the dark spot.

A high-pitched shriek pierced Kitten’s head. He clamped his hands over his ears, but the voice only grew louder. He tried screaming as well, but that too only seemed to empower the horrible sound.

A horrid smell assaulted his nostrils a moment later. Just after that, the wall in front of him exploded into pieces.

The cave grew dark. White Ice turned dark grey, the flames engulfing The Mayor were gone. Only his coat remained bright. His hand was resting against another. Kitten held his breath as he looked at the person previously encased in ice: she was beautiful, or perhaps more than that, far beyond mere words. A wet, light colored dress clung to a frail, motionless girl’s body hovering in midair, reaching out as if trying to grab a life that had undoubtedly been lost to her ages ago. Long hair clung to her pale skin. The empty gaze of her eyes clenched his heart and threatened to crush it.

“A real beauty, aren’t you?” The Mayor murmured, unbuttoning his coat. “Such vitality, even in death. The living here can barely compare.”

The voices stopped suddenly.

“What are you going to do with her?” Kitten asked, mostly to fill the silence which horrified him even more than the upcoming answer.

The Mayor turned to him. There was a wicked smile on his face, growing ever wider. In fact, no normal person’s mouth should have ever grown that wide. Or had that many teeth in it. “What am I going to do to her?” he asked, slowly unbuttoning his shirt.

A wave of sickness crashed over Kitten. The horrible thing he had imagined turned paled in comparison to what he saw underneath the washed-out fabric: a vertical maw stretched all the way from The Mayor’s throat to his abdomen. Rows upon rows of sharp fangs glistened with saliva that trickled down the thin lips.

“I am going to make her mine.”

Brain Dump 2: Snow Fortress

After a lifetime in darkness, he emerged into the light. Above an endless windswept, snowy plain, the sun was setting. It was cold and there wasn’t a single soul in sight.

It was cold.

It was lonely.

Dying.

“Hang in there.”

The fading sunlight was cold. It passed through him unhindered.

“You’re still -”

Something searing burst through his chest. He looked down in horror.

“- owing me a favor!”

Gentle light was warming his skin. He could immediately tell it wasn’t sunlight, though. It was just another sun lamp. Who was wasting valuable electricity on him, though? He tried to shield his eyes with his right arm, but it wouldn’t move. At least his left did. Before he fully opened his eyes though, the sound of a chair creaking nearby made him freeze. Slow, heavy footsteps plodded away from his bedside. A door was opened and clicked shut again. Silence resumed.

He took a deep breath to calm himself. He closed his eyes again so he could use his remaining functional arm to lever himself up. His head bumped into the sun lamp, but he barely felt it. His torso and back throbbed with dull pain.

He squinted and looked around. He was in a room crammed with old junk cleared from offices - desks, filing cabinets and such. His bed was actually another desk with an old mattress laid on it. Compared to what most people had, though, it was unimaginable luxury. He most certainly wasn’t in the hospital.

Wait, why would he be in the hospital?

He racked his brain for some details of what had happened before he’d ended up here, but it replied with a simple. “You don’t want to know. Trust me.” So he did.

Just as he was about to check the rest of his body, the door opened again. Two people stepped in, both tall men. The first wore a stained white coat and glasses that reflected the light. His rectangular face, permanently fixed in an amused grin and framed by unmaintained dark, if slightly grizzled, hair and stubble was well known to every Citizen: he was The Mayor. The slightly shorter, completely dark-clad figure behind him was bound to be Dog, then. The Mayor and his bodyguard were supposedly inseparable for reasons that were the main source of gossip in the CIty.

“What a swift recovery!” The Mayor exclaimed as he sat next to him. “I wish I were this young and full of life again. But alas -”

The Mayor’s voice was strangely familiar. He had met The Mayor before, back when the man was known as Medic. A lot of time had passed since then, but there was barely any change to The Mayor’s exterior or behavior.

The Mayor proceeded in what felt like a routine check up.

He relaxed. He trusted the man. The entire city did. If he told them all to hurl themselves down a mining shaft for the common good, they probably would. The Mayor’s bodyguard was a different matter altogether, though. The short man’s deep-sunken eyes were barely visible, but still peering at him with palpable contempt.

“What’s going on?” he brought himself to ask.

“You’ve had quite a blast last night, haven’t you?” The Mayor laughed and patted his right shoulder heartily. He couldn’t feel anything aside from the slight force it exert on the rest of his body. “It’s time you begin a new life young man.” The Mayor stopped laughing, though his ice-gray eyes did not. “And a new life means a new name.”

A new name? He had a name. It was just that he couldn’t recall it at the time. A blast it must had been.

“You’ve got eight lives left I bet. So much like a cat,” The Mayor went on, ruffling his hair. That he could feel. It creeped him out a little. “Or rather a kitten.” For the briefest moment, The Mayor’s smile seemed as icy and distant as the snow field from before. “Yes, why not,” The Mayor muttered as if to himself, “Kitten seems appropriate.”

“What?” Kitten bristled.

The Mayor put a finger on Kitten’s lips. “Shush,” he said softly. “Save your strength, little cat. When the anesthetic wears off, you will find yourself needing all seven lives to cling to your last one.” He stood up and nodded to Dog. The man took a couple of wobbly steps and collapsed into a nearby chair. “He will watch after you. I need to get back to the office now.”

Kitten contemplated calling after him as he walked away, but found it too embarrassing. After the door closed, he was left with the morose Dog and an uncaring sun lamp. There were no other exits in sight. The only window in the room was blinded.

Kitten lied back down. He tried to imagine lying in the sun, but a dark fear of immense pain-to-come was lurking in the back of his head. What had happened? He still couldn’t recall any of it. Or much of what had been before. He squinted into the light. A sun lamp was usually to be found in greenhouses where meager vegetables were grown to feed a meticulously culled crowd of hungry mouths. The Mayor had almost all electricity redirected to those “life factories.” Wasting the precious resource on anything besides vital supplies was bordering on criminal activity.

Such was the world.

Humanity had returned to living in a cave. A cave of Ice engulfing the City - a few hundred ruined buildings huddled around the central Capitol building where The Mayor resided. They were a completely isolated society. Most of the men were diggers, mining the Ice for water, scouring the debris for resources left behind by a long-forgotten civilization. Women tended to families and chores, with a few exceptions who worked in administration. Crime rate was practically zero. Convicts worked in the Ice Smelter, a nasty job if there ever was one. The capital punishment was to be exiled - taken to the surface where there was virtually no atmosphere and people burned in the blistering heat of the sun or froze to death at night before they could asphyxiate.

Kitten had been convicted once. His punishment was to clear snow off the solar panels on the surface in the early morning and late evening before temperatures had become lethal. He could remember how the sun up there felt. The lamp was nothing like it. Its warmth was gentle and soothing.

Kitten stirred. The pain he’d felt when getting up returned.

He had no family to wish to be by his side at that moment. He’d lost his parents before he even really got to knew them. His grandmother who raised him since always changed the subject when he asked. Only once did she tell him they had done something the old government hadn’t agreed with. After that they had sent her to a hospice, while he went to some boarding school. Reunited after a year, instead of the kind, cheerful person, he met the husk of an old woman, babbling incoherent nonsense to herself. The only phrase that he’d been able to make out was “release me,” so he did.

He’d had her put down by the Medic.

That had been his crime.

He grit his teeth as the pain grew stronger.

Had he gotten hurt up there? Or was what he recalled some distant past? He couldn’t know. He couldn’t concentrate.

Dog moved. He got up from his chair and walked slowly over to the makeshift bed. Kitten watched with growing discomfort as the pale face came close. He still couldn’t see his eyes, and then he realized the man had been wearing a clay mask all along. The lips didn’t move, but a hoarse whisper poured out nonetheless: “Don’t worry.” A raspy breath. “This room is soundproofed.”

The face drew away and was replaced with a black-gloved hand. Another appeared to take the glove off. It revealed a mess of desiccated flesh and jutting bone.

“One hundred years,” Dog said. His voice was weak, but the silence carried it solemnly. “I have reached my limit. I have passed it.” He removed his mask as well. Underneath it was a mostly bare skull with empty eye sockets. “I am handing it to you: my quest.” he leaned forward again, staggering slightly. “Find her.” He dropped to his knees and fell silent.

Kitten screamed.

Název nemající absolutně žádnou souvislost se zmrtvýchvstá...sakra

Tak jsem zběžně projel témata tohohle blogu a zjistil, že velká část článků se týká "zmrtvýchvstání" autora. Ono to není tak žhavé. Z mrtvých vstávám každé ráno do práce, takže, eh, pro ty méně informované souhrn novinek:

- Pracuji jako učitel M, F, IVT a ŠD*. *školní družina. Některé postřehy z blogu publikuje mé sofistikovanější já. Neže bych trpěl schisofrenií. Ze současného stavu školství obecně jsou to spíš deprese.

- Pořád vedu Magicový kroužek v DDM Sokolov. V pondělí se musím jít zeptat účetní jestli mi prakticky dvojí zaměstnání neudělá bordel v daňovém přiznání. Ať žije byrokracie a gympl, kde jsem se o ničem takovém nedozvěděl.

- Už zase nevím, kolik mám Magicových balíčků.

- Hraju D&D, pořád to samé dobrodružství co jsme začali asi rok po východu 4E. Postavy jsou lv 12 (nebo 13?) a já je pozvolna kopu k velkému strhujícímu finiši. Zítra hrajeme. Docela se těším.

- Hraju Aion. Důvod, proč mám čas psát na tento blog je ten, že až do soboty večer jsem v detox režimu, kdy hru nesmím zapnout, ani kdyby manželka sebevíc prosila. Manželka jí říkám proto, že dokud jsem nebyl 65, každý den mi říkala "level up" a já už pak začal odpovídat "yes honey." Zatím nám to klape dobře.

- Dokoukal jsem anime Un-Go které nebylo špatné, a teď jedu Noragami, které je takový xxxHOLiC s francouzštějším humorem. Uvidíme jestli to rozdýchám. Bohužel si říkám, že Zetsuen no Tempest nebylo jedinou známkou úpadku studia BONES. Jsem velmi smutná panda.

- Poslouchám darkwave/industrial/gothic a cojávím co ještě. Půlka hudby obsažené v kompu je Německá. Zbytek anglicky, asi 1 jap a jedni Kabáti.

- Čas trávím u kompu, v práci, na cestě do/z práce (nejčastěji kolmo teď) občas na zahradě, kde hrabu mech. Dalo by se říct idyla.

- Navzdory tomu co říká facebook a Aion, jsem volně dostupný na internetu i mimo něj :D

Superkrutohustopřísný tričko: návod

Jak vyrábím svá superhustokrutopřísná trička? Složitě, samozřejmě! Metoda potisku samotného je jednoduchá - většinou jednobarevný vzor je vyřezán z fólie a nažehlen. Chcete nejčastěji jemné linie, abyste neměli moc ploch "pogumovaných" (nevypadá to moc hezky a je to celkem nepříjemné). Ale jak vytvořit samotnou grafiku? Tady je konkrétní postup:

1) Začněme nějakým motivem, který jsme si vyvolili. Já se rozhodl udělat si tričko z bannerů v Tiamat Stronghold, takže tady výřez z printscreenu:

Obrázek by měl být docela velký, aby se s ním dobře pracovalo. Obecně platí "čím větší, tím lepší," ale zas to nepřehánějte, abyste se s tím nepatlali půl roku.

2) V nové vrstvě ve fotošoku obtáhneme motiv. Nemusí to být nijak extrémně přesné, důležitá je aspoň přibližná podoba. Nejvhodnější nástroje jsou štětec/pero. Vyhněte se ale rozmazaným okrajům.

3) Vypněte všechny vrstvy krom nově obtažené a uložte obrázek jako *.png. Ten importujte do Corelu a převeďte do křivek. Nebojte se přehnaných detailů (ikdyž až moc může být až na škodu). Nejlíp volte tolik detailu, aby byly vidět všechny důležité záhyby a především otvory, ale ne víc.

4) Plotter - přístroj který provádí vlastní výřez fólie - nemá rád příliš mnoho bodů. Je na čase křivky pročistit! Zrušte skupiny všech objektů, zvolte nástroj práce s křivkami a dejte se do práce. Asi tak 3/4 bodů na křivkách můžete prostě smazat bez vad na kráse, se zbytkem si musíte trochu pohrát, aby to tak nějak vypadalo.

^ příliš vysoké detaily

^ akorát

5) Po vyčištění všechno zase seskupte. Gratulace! Máte vektorovou grafiku, kterou umí vyřezat plotter. Navíc můžete dělat s její velikostí cokoli a vždycky dostanete dokonale ostrý obraz.