Tak přemýšlím... člověku přijde řetězovej e-mail typu: Pošli tento e-mail X lidem do Y (časových jednotek) a budeš na věky věků šťastný. Pokud ho nepošleš, stihne tě mor/kobylky/státnice.
A teď řekněme, že na to člověk věří.
Pošlu e-mail X+Y+1 lidem okamžitě a těším se na své štěstí. Jenže co ti lidé? Co když to nestihnou poslat dál? Člověk, který takový e-mail odešle, vlastně odsuzuje až X+Y+1 lidí k věčnému utrpení, jen za cenu vlastního pochybného štěstí!
Odesílatelé řetězáků by se měli dvojnásob stydět. Normálním lidem spamujou schránku a sobě podobné odsuzují ke strašlivým věcem, pokud prošvihnou termín. Strašný, co?
Zobrazují se příspěvky se štítkemúvahy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemúvahy. Zobrazit všechny příspěvky
čtvrtek 24. listopadu 2011
sobota 15. října 2011
Různé formy magie
Možná vám to přijde směšné, ale i já, ortodoxní přírodovědec, jsem si kdysi pořídil knížku o magii. A zatímco teď už na ten druh nevěřím, stejně jako nevěřím na kouzla stylu Harry Potter, je tu ještě ta věc které se někdy říká štěstí a smůla, jindy pravděpodobnost a statistika. Jsem matematik a s trochou štěstí opráším znalosti permutací nebo Studentova T-testu, ale stejně tak nikdo nemůže dokázat existenci či neexistenci jakéhosi nadvlivu, který může, ale nemusí ovlivnit co mám dnes na sobě a v jaké poloze byl ráno můj plyšák (což je DOBRÁ věštící metoda, btw.)
Existuje matematický vtip "v Boha věřím, až na izomorfismus." Což je jeden z vtipů, které nechápu. Proto věřím bez výhrad.
Další formou magie je Magic. Dneska jsem konečně naproxoval nový balík "Školní výlet," což je v podstatě levný odvar Melira Rocku, který umí na třech kartách vygenerovat nekonečné životy. Tuhle část jsem si zachoval, ale stejně tak je tam pár šíleností, od Puppeteer Clique po Day of Judgment (který školní výlet není Day of Judgment, to mi řekněte.)
Spousta karet při tom dostala své školně-výletové přezdívky. Přirozeně Melira je teď Paní Ředitelka, Viscera Seer Profesor Biologie a Kitchen Finks říkám Tercie (a.k.a. Medvídci.) Exkurze se konají na Blasting Station, Carnage Altar (je vidět, že mám své Terciány strašně rád X), nebo do Gavony Township. Samozřejmostí jsou také činnosti se školním výletem spojené, které zahrnují všechno možné od Travel Preparations přes Make a Wish po Unburial Rites (kdyby náhodou něco skolilo Paní Ředitelku.)
Je to jedno z kouzel Magicu, vymýšlet balíky které fungují a zároveň jsou nějak zajímavé. Říká se jim obecně Fun decky a když proti nim hrajete, většinou máte chuť si vyrvat vlasy. To aspoň platí pro můj "fun deck" jménem "Sweet Dreams." A Šrot. Tam se opravdu bavím jenom já.
Magie bují i v další hře kolem které obsesím, tedy D&D. Konečně jsem dostal do hlavy kompletní obraz závěrečného boje bandy v Pyramidě stínů a jestli to nebude epické, sním svůj DMovský klobouk (ti kdo myslí, že bych nejdřív nějaký měl mít, nechť mi ho vyrobí.)
Zajímavější je ale Qos, nový svět pro který navrhuji i nový herní systém (založený na D&D deskovkách a ČPH). Prakticky všechno co tam člověk udělá je nějakým způsobem magicky zdokonalené skrz jednoho z teď-už-pěti patronů (patronka smrti a stínu emigrovala).
To je to nejkouzelnější ze všeho: myšlení. Možná spousta chemických reakcí ve správný čas na správném místě, ale rozumí tomu někdo? Ne. Stejně tak to může bejt magie. Vymejšlím karetní komba a nové světy, číselné modely a geometrické hračky do diplomky, stejně jako plánuju úklid pokoje a složení večeře. Je to velmi okouzlující zážitek :)
P.S: Všechno nejlepší k svátku Lapy, Terce a bývalému-mně :)
Existuje matematický vtip "v Boha věřím, až na izomorfismus." Což je jeden z vtipů, které nechápu. Proto věřím bez výhrad.
Další formou magie je Magic. Dneska jsem konečně naproxoval nový balík "Školní výlet," což je v podstatě levný odvar Melira Rocku, který umí na třech kartách vygenerovat nekonečné životy. Tuhle část jsem si zachoval, ale stejně tak je tam pár šíleností, od Puppeteer Clique po Day of Judgment (který školní výlet není Day of Judgment, to mi řekněte.)
Spousta karet při tom dostala své školně-výletové přezdívky. Přirozeně Melira je teď Paní Ředitelka, Viscera Seer Profesor Biologie a Kitchen Finks říkám Tercie (a.k.a. Medvídci.) Exkurze se konají na Blasting Station, Carnage Altar (je vidět, že mám své Terciány strašně rád X), nebo do Gavony Township. Samozřejmostí jsou také činnosti se školním výletem spojené, které zahrnují všechno možné od Travel Preparations přes Make a Wish po Unburial Rites (kdyby náhodou něco skolilo Paní Ředitelku.)
Je to jedno z kouzel Magicu, vymýšlet balíky které fungují a zároveň jsou nějak zajímavé. Říká se jim obecně Fun decky a když proti nim hrajete, většinou máte chuť si vyrvat vlasy. To aspoň platí pro můj "fun deck" jménem "Sweet Dreams." A Šrot. Tam se opravdu bavím jenom já.
Magie bují i v další hře kolem které obsesím, tedy D&D. Konečně jsem dostal do hlavy kompletní obraz závěrečného boje bandy v Pyramidě stínů a jestli to nebude epické, sním svůj DMovský klobouk (ti kdo myslí, že bych nejdřív nějaký měl mít, nechť mi ho vyrobí.)
Zajímavější je ale Qos, nový svět pro který navrhuji i nový herní systém (založený na D&D deskovkách a ČPH). Prakticky všechno co tam člověk udělá je nějakým způsobem magicky zdokonalené skrz jednoho z teď-už-pěti patronů (patronka smrti a stínu emigrovala).
To je to nejkouzelnější ze všeho: myšlení. Možná spousta chemických reakcí ve správný čas na správném místě, ale rozumí tomu někdo? Ne. Stejně tak to může bejt magie. Vymejšlím karetní komba a nové světy, číselné modely a geometrické hračky do diplomky, stejně jako plánuju úklid pokoje a složení večeře. Je to velmi okouzlující zážitek :)
P.S: Všechno nejlepší k svátku Lapy, Terce a bývalému-mně :)
pondělí 5. září 2011
Návrat na blogosféru
Nu, tak koukám, že když nebudu psát, nebude mi ani nikdo chodit krmit zvěř, tak abych si zase něco vymyslel. Tož ono by o čem mluvit bylo, ale jsou to takové depresívní věci, že bych měl hodit blog do černo-červena a ... změna designu mi za to opravdu nestojí.
Řekněme prostě, že spousta věcí o prázdninách byla patetická, ale přínosná.
Začněme třeba státnicema z pedagogiky a psychologie. Řeknu vám, bacha na věci v psychologii. Spousta z jejích témat obsahuje něco jako jako "tohle je nejlepší chování" a "tohle je vývojově nižší a nehodné vyspělého člověka." To ovšem neznamená, že se toho musíte za každou cenu vyvarovat. A když říkám každou cenu, myslím vlastní příčetnost. Být nedokonalý je součástí osobnosti, a co se mě týče, řek bych, že pár drobných skulinek jí dá tu správnou patinu.
Co mne zaujalo asi nejvíc byla problematika vzorů, byť to začalo nevhodně, a sice mojí neschopností vyhledat solidní definici toho pojmu v těch X knížkách co jsem pročítal. Zvláštní je, že jsem u té příležitosti znovuobjevil své tendence identifikovat se s vzorem až poté, co identifikuji vzor se svojí představou o jeho vzorovitosti. Můj vzor musí být dokonalý. Dle mého měřítka, samozřejmě, páč všechno v psychologii je subjektivní (ale vás mám taky rád, behavioristé). Netřeba říkat, že tady vzniká tuna konfliktních situací, ale to je na samostatný článek, nejspíš do Knihy Vesmíru.
No každopádně prázdniny a učení jsou pro tuto chvíli za mnou, čeká diplomka, poslední zkoušky a hledání práce; no... Je to zvláštní pocit. A ten tlak z člověka vymačkává poslední zbytky dětinskosti, ať se jich chce zbavit nebo ne. Zase jednou si uvědomuji, kolik věcí jsem dělal špatně. A to není zlé, pozor! Není nad to se poučit z vlastních chyb, spíš než sedět na zadku a číhat, až tu chybu udělá někdo jiný. A pak se na ní svézt.
Čtu teď zase jednou Tsubasa Chronicles mangu, je to takové příjemné vyplnění líného času (který měl skončit včera, ale hej, ta věc má 28 dílů!) A je tam jedna věta, co mne solidně nakopla. Volně přeloženo zní asi takto, a s ní se prozatím i loučím:
"Jakkoli malé jsou kroky, důležité je neustále kráčet vpřed!"
Řekněme prostě, že spousta věcí o prázdninách byla patetická, ale přínosná.
Začněme třeba státnicema z pedagogiky a psychologie. Řeknu vám, bacha na věci v psychologii. Spousta z jejích témat obsahuje něco jako jako "tohle je nejlepší chování" a "tohle je vývojově nižší a nehodné vyspělého člověka." To ovšem neznamená, že se toho musíte za každou cenu vyvarovat. A když říkám každou cenu, myslím vlastní příčetnost. Být nedokonalý je součástí osobnosti, a co se mě týče, řek bych, že pár drobných skulinek jí dá tu správnou patinu.
Co mne zaujalo asi nejvíc byla problematika vzorů, byť to začalo nevhodně, a sice mojí neschopností vyhledat solidní definici toho pojmu v těch X knížkách co jsem pročítal. Zvláštní je, že jsem u té příležitosti znovuobjevil své tendence identifikovat se s vzorem až poté, co identifikuji vzor se svojí představou o jeho vzorovitosti. Můj vzor musí být dokonalý. Dle mého měřítka, samozřejmě, páč všechno v psychologii je subjektivní (ale vás mám taky rád, behavioristé). Netřeba říkat, že tady vzniká tuna konfliktních situací, ale to je na samostatný článek, nejspíš do Knihy Vesmíru.
No každopádně prázdniny a učení jsou pro tuto chvíli za mnou, čeká diplomka, poslední zkoušky a hledání práce; no... Je to zvláštní pocit. A ten tlak z člověka vymačkává poslední zbytky dětinskosti, ať se jich chce zbavit nebo ne. Zase jednou si uvědomuji, kolik věcí jsem dělal špatně. A to není zlé, pozor! Není nad to se poučit z vlastních chyb, spíš než sedět na zadku a číhat, až tu chybu udělá někdo jiný. A pak se na ní svézt.
Čtu teď zase jednou Tsubasa Chronicles mangu, je to takové příjemné vyplnění líného času (který měl skončit včera, ale hej, ta věc má 28 dílů!) A je tam jedna věta, co mne solidně nakopla. Volně přeloženo zní asi takto, a s ní se prozatím i loučím:
"Jakkoli malé jsou kroky, důležité je neustále kráčet vpřed!"
úterý 21. června 2011
Chcete mě?
Tak se zase jednou nacházím ve stavu nepoužitelném. Ze včerejší bolesti hlavy (způsobené nedostatkem alkoholu?) jsem se vyspal, ovšem za cenu... snu. Vím že posty o snech jsou hloupé, takže to nebudu pitvat, jen to říkám tak, aby bylo jasné, co mne zase jednou zahnalo do končin EMO. Tedy Extra MimO.
Jsou to ty sny, u kterých si ráno říkáte "achjo, proč tohle není realita." Tím dnešním jsem se vydržel zaobírat asi dvě hodiny. Konflikt byl při tom zcela primitivní: proč mi ve snu k ulovení blonďáka stačí vpadnout do místnosti s brokovnicí (byla vybitá, musím dodat), zatímco v reálném životě jsem bez možností?
Správně namítáte: "JAK BEZ MOŽNOSTÍ?"
Odpověď na mé soukromé dilema, jehož neznalost jste dokázali předchozí námitkou (nebo možná nedokázali, pokud jste se místo namítání rozčílili, jak se opovažuji mluvit za vás), byla víceméně vyřčena v pořadu co jsem tuhle viděl na dvojce ("Miluji svůj mobil a počítač," tuším): děcka co tráví život u televize (potažmo kompu) mají nulové zkušenosti s navazováním sociálních kontaktů. Toho jsem já zářným příkladem. Umím (díky televizi) sice skvěle anglicky a solidně německy (přechod z Cartoon Network na RTL2), ale to uplatním tak leda na internetu což... Já nevím, prostě není ono. Sám uznávám že není nad skutečný kontakt, chybí ta vřelost, osobnost, a občas možnost dát tomu na druhé straně dialogu pěstí.
Mamka přitáhla z knihovny nějakou sbírku od Vladimíra Renčína. Mezi jinými tam byl vtip s popiskem (zhruba): "Slečno, jdeme za vámi ohledně vašeho inzerátu 'hledám muže: pracovitého, inteligentního, nekuřáka, abstinenta, bez závazků.' My jenom abyste nečekala zbytečně, poslední takový zemřel roku 1941." Je tedy pravda, že zrovna já to také zas až tak úplně nesplňuji, ale hej, tak špatnej tvor snad nejsem, ne.
Nu, jak vidíte, je jaro, potažmo léto. wlkeR řeší úplně stejné problémy co většina lidí, ať si o sobě říká a myslí co chce. Dokonce píše stejný slátaniny co většina blogerů, což už je horší. Časem s tím snad něco udělá.
Jsou to ty sny, u kterých si ráno říkáte "achjo, proč tohle není realita." Tím dnešním jsem se vydržel zaobírat asi dvě hodiny. Konflikt byl při tom zcela primitivní: proč mi ve snu k ulovení blonďáka stačí vpadnout do místnosti s brokovnicí (byla vybitá, musím dodat), zatímco v reálném životě jsem bez možností?
Správně namítáte: "JAK BEZ MOŽNOSTÍ?"
Odpověď na mé soukromé dilema, jehož neznalost jste dokázali předchozí námitkou (nebo možná nedokázali, pokud jste se místo namítání rozčílili, jak se opovažuji mluvit za vás), byla víceméně vyřčena v pořadu co jsem tuhle viděl na dvojce ("Miluji svůj mobil a počítač," tuším): děcka co tráví život u televize (potažmo kompu) mají nulové zkušenosti s navazováním sociálních kontaktů. Toho jsem já zářným příkladem. Umím (díky televizi) sice skvěle anglicky a solidně německy (přechod z Cartoon Network na RTL2), ale to uplatním tak leda na internetu což... Já nevím, prostě není ono. Sám uznávám že není nad skutečný kontakt, chybí ta vřelost, osobnost, a občas možnost dát tomu na druhé straně dialogu pěstí.
Mamka přitáhla z knihovny nějakou sbírku od Vladimíra Renčína. Mezi jinými tam byl vtip s popiskem (zhruba): "Slečno, jdeme za vámi ohledně vašeho inzerátu 'hledám muže: pracovitého, inteligentního, nekuřáka, abstinenta, bez závazků.' My jenom abyste nečekala zbytečně, poslední takový zemřel roku 1941." Je tedy pravda, že zrovna já to také zas až tak úplně nesplňuji, ale hej, tak špatnej tvor snad nejsem, ne.
Nu, jak vidíte, je jaro, potažmo léto. wlkeR řeší úplně stejné problémy co většina lidí, ať si o sobě říká a myslí co chce. Dokonce píše stejný slátaniny co většina blogerů, což už je horší. Časem s tím snad něco udělá.
pondělí 23. května 2011
Pascalův redukovaný čtyřúhelník
Cožeco? Přečtěte si následující (přeložená) slova slavného fyzika a filosofa Blaise Pascala:
"Kdyby všichni lidé věděli, co říká jeden o druhém, nezůstali by na světě ani čtyři přátelé."
Tohle máme nějaké 17. století. Za tu dobu se doba zjevně změnila, neboť tu kolektivně cintáme po netu co nám slina na prsty přinese, a pokud to někdo z našich X tisíc přátel nečte, jsme dotčeni. Nebo tedy nevím jak vy, ale já a lidi typu "pokud nebude 500 komentíků tak se oběsím" to tak rozhodně máme.
Nebo si to jenom myslíme?
Každý rád slyší chválu, i ten největší ... jak to říct ... depkař ... zjihne, když mu pochválíte, jak se ty hluboké jizvy vyjímají na jeho bledé pleti. Jenže chvála není třeba jako elektrika. Zaprvé její antičástice, hanba, má mnohem větší náboj, a za druhé si jí nemůžeme pořídit strkáním magnetu do cívky. Obojí ale sytí internet v takové míře, že by se skoro dalo spekulovat o nějakém zákonu za chování, jakože za každý flame-comment vznikne jeden pochvalný.
Je tu ale jeden faktor, který může situaci dramaticky zvrátit. Když Bůh stvořil myšlenku, tohle vzniklo jako opačně orientovaná reakce: lež. Ono je to taková nepříjemná věc, ale je úplně všude a my už si na ní nějak zvykli, stejně jako na roztoče v posteli. Její převrácenou hodnotou je pravda, jejíž integrací v čase získáme upřímnost. A teď ruku na srdce: kdy jste naposledy komentovali upřímně, z upřímného zájmu o téma samotné, aniž by se vám do toho motaly další stupně volnosti typu osobní sympatie/antipatye, cizí názory, obecně image?
Mně osobně tedy nic nenapadá. Komentuju protože chci znít, chci se číst, chci být čten a v tomto kontextu se pomalinku odchyluji od toho, co proklamuji za základ své osobnosti. Já myslím že Pascal má pravdu. Upřímný člověk je člověk bez přátel.
Poznámka: Autor momentálně šrotí na státnice z fyziky. Omluvte prosím zmatematičtělou povahu textu.
"Kdyby všichni lidé věděli, co říká jeden o druhém, nezůstali by na světě ani čtyři přátelé."
Tohle máme nějaké 17. století. Za tu dobu se doba zjevně změnila, neboť tu kolektivně cintáme po netu co nám slina na prsty přinese, a pokud to někdo z našich X tisíc přátel nečte, jsme dotčeni. Nebo tedy nevím jak vy, ale já a lidi typu "pokud nebude 500 komentíků tak se oběsím" to tak rozhodně máme.
Nebo si to jenom myslíme?
Každý rád slyší chválu, i ten největší ... jak to říct ... depkař ... zjihne, když mu pochválíte, jak se ty hluboké jizvy vyjímají na jeho bledé pleti. Jenže chvála není třeba jako elektrika. Zaprvé její antičástice, hanba, má mnohem větší náboj, a za druhé si jí nemůžeme pořídit strkáním magnetu do cívky. Obojí ale sytí internet v takové míře, že by se skoro dalo spekulovat o nějakém zákonu za chování, jakože za každý flame-comment vznikne jeden pochvalný.
Je tu ale jeden faktor, který může situaci dramaticky zvrátit. Když Bůh stvořil myšlenku, tohle vzniklo jako opačně orientovaná reakce: lež. Ono je to taková nepříjemná věc, ale je úplně všude a my už si na ní nějak zvykli, stejně jako na roztoče v posteli. Její převrácenou hodnotou je pravda, jejíž integrací v čase získáme upřímnost. A teď ruku na srdce: kdy jste naposledy komentovali upřímně, z upřímného zájmu o téma samotné, aniž by se vám do toho motaly další stupně volnosti typu osobní sympatie/antipatye, cizí názory, obecně image?
Mně osobně tedy nic nenapadá. Komentuju protože chci znít, chci se číst, chci být čten a v tomto kontextu se pomalinku odchyluji od toho, co proklamuji za základ své osobnosti. Já myslím že Pascal má pravdu. Upřímný člověk je člověk bez přátel.
Poznámka: Autor momentálně šrotí na státnice z fyziky. Omluvte prosím zmatematičtělou povahu textu.
pondělí 4. dubna 2011
Zen Headbutt
Jestli je něco absurdnějšího než pokémoni (Zen Headbutt je název pokémonního útoku... věřte nebo ne...), je to realita. Zvláštní. Zatímco první je divadlo pro děti vytvořené dospělými (zahrajte si Heart Gold a pochopíte, hlavně když pošlete do boje Sandshrew nebo Dragonite), druhé je divadlo pro dospělé... vytvořené dětmi? Ach, ty symetrie. Zkusme si osovku:
Pokémoni nám dávají svět prakticky bez smrti. A my se jej chápeme. My dospělí věříme v Pokémony - levnou pracovní sílu a oddané mazlíčky, které lze dle potřeby úsporně uskladnit a dle nálady zase povolat, aby nás obveselili či pomohli se stěhováním almary. A věříme v nesmrtelnost.
Matt is out of usable Pokémon!
Matt blacked out!
| Pokémon | Skutečnost |
| Svět je obývaný zázračnými bytostmi zvanými Pokémoni. Jejich původ je nejasný, stejně jako důvod existence. Důležité je že existují bok po boku s lidmi, rodí se, vyvíjejí, a protože existuje i něco jako pokémonní hřbitovy, tak asi i umírají. Zvláštní věc že lidský hřbitov ve hře nepotkáte. | Svět je obývaný všemožnými potvorami různé úrovně zázračnosti, od bakterií po člověka. Původ byl objasněn, stejně jako vztahy mezi druhy, žijícími i vyhynulými. životní cykly se dramaticky liší - u zvířat ke konci strmě klesají, u lidí jsou prodlužovány, jak my matematici říkáme, nade všechny meze. Kdoví. Třeba za chvíli taky nebudem potřebovat lidské hřbitovy. |
| Existují pokémoni divocí a ochočení. Divocí tak nějak... pobíhají kolem, množí se a nějaký regulační mechanismus populací snad taky mají, protože jinak by to byl asi průšvih. Ochočení jsou používáni lidmi k práci i zábavě, kterou jsou (světe div se) především souboje. | Máme živočichy divoké a ochočené. Divocí zhruba volně pobíhají kolem... dokud je něco nepřejede... nebo neotráví... Což asi tak vystihuje tu poznámku o regulaci. Samozřejmě neregulace je větší průšvih, viz Austrálie a králíci. Ale vážně. Kdo za to může. Ochočení jsou používáni lidmi k práci i zábavě, kterou jsou (světe div se) především souboje. |
| Pokémoni jsou podle všeho inteligentní a v zásadě rozumějí lidské řeči (zejména slovům typu "bleskový útok!") Přesto jsou lidem povětšinou naprosto podřízení. Přes jejich užitečnost a místo v ekosystému jsou expanzí lidí pravděpodobně ohroženi, protože některé zdroje potravy určité druhy sdílejí s lidmi. | Živočich, to byste neřekli, nemusí být člověkem, aby měl mozek (plus, někdy v budoucnu určitě popovídám o lidech co maj' míň mozku než mnoho zvířat... IQ 20 minus, víme...) Přesto jsou potřeby lidstva kladeny daleko před potřeby všech ostatních organismů. Expanzí lidí je ohroženo všechno: ledovce, lesy, zvířata divoká a (považte!) dokonce i chovná, protože i ty jednoho krásného dne vytěsníme. |
| A teď jedna antisymetrie | |
| Přestože některé útoky Pokémonů mají tavit kámen a kdesi cosi, i ta nejhorší zranění pokémona pouze knock-outují, takže ten po nějaké léčbě je opět schopen ... no nebudeme si nic nalhávat: boje. Navíc mají ještě jednu výhodu: chvíli tu jsou a chvíli ne - stačí je zavřít do pokéballu a nemusíte nikoho krmit ani se jím zabývat. | Jakmile nakousnete cokoli živého, nejspíš si to ponese jizvu. Věci umírají, a někdy stačí opravdu málo. Navíc, jakmile je jednou vytěsníte, je těžké je vrátit. |
Pokémoni nám dávají svět prakticky bez smrti. A my se jej chápeme. My dospělí věříme v Pokémony - levnou pracovní sílu a oddané mazlíčky, které lze dle potřeby úsporně uskladnit a dle nálady zase povolat, aby nás obveselili či pomohli se stěhováním almary. A věříme v nesmrtelnost.
Matt is out of usable Pokémon!
Matt blacked out!
neděle 3. dubna 2011
1 000 000 - 1 = 0
Asi takto: chtěl jsem mluvit na milion témat a jakmile jsem se tedy rozhod sednout a něco napsat, vůbec nevím o čem... Kéž by to byl problém typu "kde začít." Není. Já vám nevím vůbec nic.
Tedy vím jednu věc. Kupodivu je to o snu. O snu po kterém jsem strávil hodinu válením v pelechu a dotvořováním obrazů v plnohodnotnou povídku. Jenže to bylo ráno, a bylo to... no... Nemůžu říct neuspokojivé. Ale čtenáře by vzniklý blábol asi nenadchnul.
Možná bych to mohl naladit do aprílna. V pátek jsem na blog psát nemohl, tedy - nevím, jestli by to nový mobil zvládnul nebo ne, ale bylo toho moc už tak, natož abych se snažil ještě o tohle. Jel jsem totiž vyzvednout kolo, a celou dobu si říkám "dobrý, je zataženo, ale jako včera spadne pár kapek, to mě nezabije." No, spadlo pár kapek. A pak začlu slejvat. Takže jako počasí, apríl, nádherný.
Jestli jste čekali humorná vyprávění jak já někoho nachytal, tak se nedočkáte. S nikým mimo rodiny jsem ten den prakticky nemluvil. Tož, s mamkou jsme se špíčovali víc jak obvykle a svalovali to na prvního dubna, a babi, která se "kdy už bude apríl" ptala od středy, na tu jsem bafnul a ona sebe, mě i kolo (kteří jsme nějakým zázrakem dojeli suší) málem flákla do stráně (taky jsem mohl bafat z druhý strany a letět do strouhy; víc štěstí než rozumu, to.)
O čem budu mluvit jsou naschvály. A teď počasí a žertíky stranou, nalaďte si kanál mystifikace a zjistíte, že na rozdíl od běžného rádia, kde žádné dvě stanice nevysílají na téže frekvenci (a dokonce i jedna stanice vysílá na více frekvencích, aby se jí na hranici pokrytí jednotlivými vysílači netloukli), tady ten šum a interference nikdy neustává.
Všechny možné prostředky do vás v jednom kuse cpou informace, které když už jsou pravdivé, tak buď obsahují klíčová fakta v banalizované formě ("no samozřejmě že je tu ještě tenhle paragraf, ale toho si nemusíte všímat") nebo je obcházejí kličkami, které by nenarovnal ani Chuck Norris. Já mystifikaci miluju, jak se dá pravdivé tvrzení mírně ohnout tady a tamhle a posluchačova paranoia dokoná dílo zkázy a přenesený obraz je úplně jiný, než jsem předložil. Jenže pro mě je to umění. Hodiny a hodiny trvající cizelování (přitesávání, po česku) slov, výrazů, spojení, a odměnou mi je zmatení a nejistota, krásné to prvky v každém D&D dobrodružství (a skvělá věc proti 20kám na Insight: "každé slovo co řekl bylo pravdivé.")
Pro reklamu je to nejkratší cesta k cíli.
Stále častěji si říkám, že si ze mě svět dělá jako srandu. No, on asi dělá, jenže pointou není aby se člověk zasmál a šel dál, ale aby se oslíček otřásl, jinak dostane obuškem po kebuli.
Ještě jedna perlička na závěr, jako jak já tady mluvím, občas něco podobného utrousím i na fejsbuku. Ale všude je to stejný: já umím mluvit sofistikovaně, jsem vysokoškolák, jsem sečtělý, mám super výsledky v libovolných slohových útvarech od povídek po fejetony. Ale když mne někdo označí za inteligentního člověka s přehledem a dodá přání, že takovými lidmi se rád obklopuje a rád by mne tedy přivítal v jejich kruhu - ha!
Inteligentní jsem, to nepopírám (byť tu inteligenci často nasazuji zcela nevhodnými způsoby), ale já že mám přehled? Nevidím si na špičku vlastního nosu, pokud ta zrovna neukazuje k nějakému zrcadlu.
Všechno dění na republikové i světové škále vnímám zprostředkovaně a ještě navíc zkresleně. Mám o lidstvu sadu předsudků a ty uzpůsobuji situaci jen v oblastech, které mě zajímají - tedy školství a tématech zabývajících se příslušnou mládeží.
Takže prosímvás, jestli se chcete obklopit smetánkou, nepouštějte do ní wlkeRa, neb jak pravil Murphy (nebo možná někdo jiný, ale já to znám ze sbírky Murphyho zákonů):
"Když nalejete lžičku vína do sudu splašků, máte splašky. Když nalejete lžičku splašků do sudu s vínem, máte rovněž splašky."
Příjemný příští týden všem čtenářům přeje ~wlkeR.
Tedy vím jednu věc. Kupodivu je to o snu. O snu po kterém jsem strávil hodinu válením v pelechu a dotvořováním obrazů v plnohodnotnou povídku. Jenže to bylo ráno, a bylo to... no... Nemůžu říct neuspokojivé. Ale čtenáře by vzniklý blábol asi nenadchnul.
Možná bych to mohl naladit do aprílna. V pátek jsem na blog psát nemohl, tedy - nevím, jestli by to nový mobil zvládnul nebo ne, ale bylo toho moc už tak, natož abych se snažil ještě o tohle. Jel jsem totiž vyzvednout kolo, a celou dobu si říkám "dobrý, je zataženo, ale jako včera spadne pár kapek, to mě nezabije." No, spadlo pár kapek. A pak začlu slejvat. Takže jako počasí, apríl, nádherný.
Jestli jste čekali humorná vyprávění jak já někoho nachytal, tak se nedočkáte. S nikým mimo rodiny jsem ten den prakticky nemluvil. Tož, s mamkou jsme se špíčovali víc jak obvykle a svalovali to na prvního dubna, a babi, která se "kdy už bude apríl" ptala od středy, na tu jsem bafnul a ona sebe, mě i kolo (kteří jsme nějakým zázrakem dojeli suší) málem flákla do stráně (taky jsem mohl bafat z druhý strany a letět do strouhy; víc štěstí než rozumu, to.)
O čem budu mluvit jsou naschvály. A teď počasí a žertíky stranou, nalaďte si kanál mystifikace a zjistíte, že na rozdíl od běžného rádia, kde žádné dvě stanice nevysílají na téže frekvenci (a dokonce i jedna stanice vysílá na více frekvencích, aby se jí na hranici pokrytí jednotlivými vysílači netloukli), tady ten šum a interference nikdy neustává.
Všechny možné prostředky do vás v jednom kuse cpou informace, které když už jsou pravdivé, tak buď obsahují klíčová fakta v banalizované formě ("no samozřejmě že je tu ještě tenhle paragraf, ale toho si nemusíte všímat") nebo je obcházejí kličkami, které by nenarovnal ani Chuck Norris. Já mystifikaci miluju, jak se dá pravdivé tvrzení mírně ohnout tady a tamhle a posluchačova paranoia dokoná dílo zkázy a přenesený obraz je úplně jiný, než jsem předložil. Jenže pro mě je to umění. Hodiny a hodiny trvající cizelování (přitesávání, po česku) slov, výrazů, spojení, a odměnou mi je zmatení a nejistota, krásné to prvky v každém D&D dobrodružství (a skvělá věc proti 20kám na Insight: "každé slovo co řekl bylo pravdivé.")
Pro reklamu je to nejkratší cesta k cíli.
Stále častěji si říkám, že si ze mě svět dělá jako srandu. No, on asi dělá, jenže pointou není aby se člověk zasmál a šel dál, ale aby se oslíček otřásl, jinak dostane obuškem po kebuli.
Ještě jedna perlička na závěr, jako jak já tady mluvím, občas něco podobného utrousím i na fejsbuku. Ale všude je to stejný: já umím mluvit sofistikovaně, jsem vysokoškolák, jsem sečtělý, mám super výsledky v libovolných slohových útvarech od povídek po fejetony. Ale když mne někdo označí za inteligentního člověka s přehledem a dodá přání, že takovými lidmi se rád obklopuje a rád by mne tedy přivítal v jejich kruhu - ha!
Inteligentní jsem, to nepopírám (byť tu inteligenci často nasazuji zcela nevhodnými způsoby), ale já že mám přehled? Nevidím si na špičku vlastního nosu, pokud ta zrovna neukazuje k nějakému zrcadlu.
Všechno dění na republikové i světové škále vnímám zprostředkovaně a ještě navíc zkresleně. Mám o lidstvu sadu předsudků a ty uzpůsobuji situaci jen v oblastech, které mě zajímají - tedy školství a tématech zabývajících se příslušnou mládeží.
Takže prosímvás, jestli se chcete obklopit smetánkou, nepouštějte do ní wlkeRa, neb jak pravil Murphy (nebo možná někdo jiný, ale já to znám ze sbírky Murphyho zákonů):
"Když nalejete lžičku vína do sudu splašků, máte splašky. Když nalejete lžičku splašků do sudu s vínem, máte rovněž splašky."
Příjemný příští týden všem čtenářům přeje ~wlkeR.
neděle 27. března 2011
Doba osvícená, část 1
Existuje nesmírné množství věcí, kterými by se dala moderní doba charakterizovat. A těch věcí přibývá. Nejsem žádný sociolog abych je mohl třeba jen zkusit postihnout všecky, ale tak vezmu třeba jen ty, ke ketrým mám co říct:
1) Důchodci.
Moje mamka jde v pondělí do předčasného důchodu, z práce jí vyhodili a na půl roku jí už asi nikdo nepřijme, kór když se mi jí nepodařilo naučit ani řešit problémy s počítačem pomocí Ctrl+Alt+Delete. Nuale jí by v jejích - kolika - devětapadesáti ještě leckdo za typickou důchodkyni nepovažoval. Kdo to vůbec je, důchodci: kdo se ve správný čas motal na fejsbuku ví: Jejich revírem je Kaufland,jejich tempo je vražedné-DŮCHODCI. Variace na tohle (obsahující především MHD) jsou všudypřítomné. Stěžuje si každý. Zrovna včera jsem narazil na komentář něco jako "když můžou 2 hodiny běhat po kauflandu, nevydrží 4 minuty stát v MHD?"
Řeknu to takhle: Pustit v MHD nebo libovolném dopravním prostředku důchodce sednout je prostě slušnost, ať už to potřebují nebo ne. Nemá to jen ryze praktický účel, ale je to i vyjádření jisté úcty k tomu, co stáří reprezentuje (což rozeberu o kousek dál).
Co se jejich nájezdů na Kaufland týče: NEMÁTE ŽÁDNOU PŘEDSTAVU. Nejsem žádný historik, ale mám to doma. Mojí babi je šestaosmdesát (pokud to nepřečtete, 86). Jako malá zpívala písně na Masaryka, pak jí vzali a hodili do továrny (nucené práce, víme?). Krz celou slavnou éru socialismu sama živila čtyřčlennou rodinu, protože děda posílal celý svůj plat svojí předchozí. Je naučená žít skromně, ale zároveň do ní celých těch X desetiletí vtlouklo, že když potká příležitost, má se jí chopit. Když vidí slevu, využije jí, protože tenhle konzumní blahobyt nemusí trvat věčně. Hned zítra nám můžou nahradit Masaryka Heydrichem (vím že to tak přímo nebylo, ale snažím se tu udělat pointu) a kde budeme my se svými kreditkami a nákupy za tisíce co nám vydrží sotva přes víkend?
Jistě, já dávám jen jediný příklad, zatímco (hyper)aktivních důchodců nám tu pobíhají tisíce. Někteří na tom byli lépe, jiní hůř. Ale jsem názoru, že vytýkat jim to může leda tak ten, který na první pohled odhadne že jejich motivem je opravdu čirá hamižnost, a ne pocit, že na nepřipravené číhá bída a hladomor, jako tomu bylo po velkou část jejich životů. A teď se prosím zamyslete, jestli takové superawesome psychodiagnostické skilly opravdu máte.
Tak. Dobré vlastnosti byly vyzviženy, je čas se dostat pod kůži. Je jedna kategorie důchodců, kterou naopak odsuzuji. Zatím jsem žádného na vlastní oči neviděl, ale slyšel jsem o jejich existenci, a doba "toho Němce co schovává věci" spolu s nevyřešenou otázkou eutanazie (která je pořád velmi populární pro diskusní kroužky na ZSV) nepřipouští jinak.
Použiju pro to termín "brain-death," nejspíš v nezvyklém smyslu, ale myslím, že to velmi dobře odpovídá. A chci říct, že "brain-dead" člověk, tedy lidský organismus schopný přijímat potravu, vylučovat a tečka, žije zbytečně. A neměl by. Víc se tím tady zabývat nebudu, ale určitě k tomu přistoupím v jednom z budoucích témat.
Teď konečně k tomu co tedy to stáří představuje: dřív to byla hodnota. Starý člověk (tak od těch 50 výš) byl zkušený a moudrý. Možná už toho tolik nezvládl fyzicky, ale tenhle aspekt stejnak s mechanizací ustupuje do pozadí a počítá se hlavně ta mentální stránka. ... Nebo ne?
V současné době po důchodcích nikdo nic nechce, a když někomu kecají do života, je to spíše přítěž. Trpíme je, protože jsou to tak nějak naši rodiče a tak nějak pro tu společnost snad něco udělali, no a zabíjet lidi protože už nejsou užiteční, to se přeci (narozdíl od zvířat) nedělá.
Úcta ke stáří se drží tak nějak jako tradice, třeba Vánoce a Velikonoce, a stejně jako tyto svátky se stává předmětem komerce. Nebo spíš politiky? Nebudu šlapat na tenký led a dále protahovat už tak absurdně dlouhý článek.
Nechal bych prostor pro vás: jaké jsou vaše názory ohledně důchodců? Mají budoucnost? Svojí vlastní, nebo na úkor nás, mladších generací? Jak vy si představujete vlastní stáří? Míníte vychovat rodinu co se o vás na oplátku ve stáří postará, nebo se míníte nechat strčit do domova a viset na krku státu (pokud tou dobou ještě nějaký bude)?
1) Důchodci.
Moje mamka jde v pondělí do předčasného důchodu, z práce jí vyhodili a na půl roku jí už asi nikdo nepřijme, kór když se mi jí nepodařilo naučit ani řešit problémy s počítačem pomocí Ctrl+Alt+Delete. Nuale jí by v jejích - kolika - devětapadesáti ještě leckdo za typickou důchodkyni nepovažoval. Kdo to vůbec je, důchodci: kdo se ve správný čas motal na fejsbuku ví: Jejich revírem je Kaufland,jejich tempo je vražedné-DŮCHODCI. Variace na tohle (obsahující především MHD) jsou všudypřítomné. Stěžuje si každý. Zrovna včera jsem narazil na komentář něco jako "když můžou 2 hodiny běhat po kauflandu, nevydrží 4 minuty stát v MHD?"
Řeknu to takhle: Pustit v MHD nebo libovolném dopravním prostředku důchodce sednout je prostě slušnost, ať už to potřebují nebo ne. Nemá to jen ryze praktický účel, ale je to i vyjádření jisté úcty k tomu, co stáří reprezentuje (což rozeberu o kousek dál).
Co se jejich nájezdů na Kaufland týče: NEMÁTE ŽÁDNOU PŘEDSTAVU. Nejsem žádný historik, ale mám to doma. Mojí babi je šestaosmdesát (pokud to nepřečtete, 86). Jako malá zpívala písně na Masaryka, pak jí vzali a hodili do továrny (nucené práce, víme?). Krz celou slavnou éru socialismu sama živila čtyřčlennou rodinu, protože děda posílal celý svůj plat svojí předchozí. Je naučená žít skromně, ale zároveň do ní celých těch X desetiletí vtlouklo, že když potká příležitost, má se jí chopit. Když vidí slevu, využije jí, protože tenhle konzumní blahobyt nemusí trvat věčně. Hned zítra nám můžou nahradit Masaryka Heydrichem (vím že to tak přímo nebylo, ale snažím se tu udělat pointu) a kde budeme my se svými kreditkami a nákupy za tisíce co nám vydrží sotva přes víkend?
Jistě, já dávám jen jediný příklad, zatímco (hyper)aktivních důchodců nám tu pobíhají tisíce. Někteří na tom byli lépe, jiní hůř. Ale jsem názoru, že vytýkat jim to může leda tak ten, který na první pohled odhadne že jejich motivem je opravdu čirá hamižnost, a ne pocit, že na nepřipravené číhá bída a hladomor, jako tomu bylo po velkou část jejich životů. A teď se prosím zamyslete, jestli takové superawesome psychodiagnostické skilly opravdu máte.
Tak. Dobré vlastnosti byly vyzviženy, je čas se dostat pod kůži. Je jedna kategorie důchodců, kterou naopak odsuzuji. Zatím jsem žádného na vlastní oči neviděl, ale slyšel jsem o jejich existenci, a doba "toho Němce co schovává věci" spolu s nevyřešenou otázkou eutanazie (která je pořád velmi populární pro diskusní kroužky na ZSV) nepřipouští jinak.
Použiju pro to termín "brain-death," nejspíš v nezvyklém smyslu, ale myslím, že to velmi dobře odpovídá. A chci říct, že "brain-dead" člověk, tedy lidský organismus schopný přijímat potravu, vylučovat a tečka, žije zbytečně. A neměl by. Víc se tím tady zabývat nebudu, ale určitě k tomu přistoupím v jednom z budoucích témat.
Teď konečně k tomu co tedy to stáří představuje: dřív to byla hodnota. Starý člověk (tak od těch 50 výš) byl zkušený a moudrý. Možná už toho tolik nezvládl fyzicky, ale tenhle aspekt stejnak s mechanizací ustupuje do pozadí a počítá se hlavně ta mentální stránka. ... Nebo ne?
V současné době po důchodcích nikdo nic nechce, a když někomu kecají do života, je to spíše přítěž. Trpíme je, protože jsou to tak nějak naši rodiče a tak nějak pro tu společnost snad něco udělali, no a zabíjet lidi protože už nejsou užiteční, to se přeci (narozdíl od zvířat) nedělá.
Úcta ke stáří se drží tak nějak jako tradice, třeba Vánoce a Velikonoce, a stejně jako tyto svátky se stává předmětem komerce. Nebo spíš politiky? Nebudu šlapat na tenký led a dále protahovat už tak absurdně dlouhý článek.
Nechal bych prostor pro vás: jaké jsou vaše názory ohledně důchodců? Mají budoucnost? Svojí vlastní, nebo na úkor nás, mladších generací? Jak vy si představujete vlastní stáří? Míníte vychovat rodinu co se o vás na oplátku ve stáří postará, nebo se míníte nechat strčit do domova a viset na krku státu (pokud tou dobou ještě nějaký bude)?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)