wlkeRovy neospisy

Tož i po wipu pevného disku z prosince loňského roku se zachovaly nějaké ty fragmenty, plus byly vytvořeny texty nové, tentokrát na Google Drive, svatí jej chraňte.

Především díky googlu, byť tentokrát díky mailu, přežila moje trilogie "Mezi hrobem a zemí," která je takovým velmi morbidním "zrcadlem společnosti" jak se teď říká více románům než je snad záhodno. Sleduje osudy tří postav, které se zpravidla po vedlejší roli stanou hlavními. První z nich, z povídky "Smrtiny" je bezejmenný kluk s rodinnými problémy a velmi antisociální povahou, který si pomocí tajemné knihy osvojí umění nekromancie.

Člověk by řekl, že žít s jediným rodičem, který navíc odmítá uznat existenci svého potomka (či, jeho slovy, genetického omylu), musí mít na toto dítě velmi zničující účinky. Měl by pravdu. Na druhou stranu jsem se do té doby úspěšně udržel při životě a, podle testů ve víkendové příloze novin, zdravém rozumu, i za takových nezáviděníhodných okolností. A mluvě o životě, pravému reflektoru auta odzvonilo. V dutině světlometu se tající sníh mísil se střepy skla žárovek a několika kapkami tmavší tekutiny. Jiné známky násilí auto neneslo, jen z ledabyle zabouchnutého kufru vyčuhoval kus igelitové plachty, což znamenalo, že brzy bude hůř.

Postavou, která přebírá štafetu a nese jí do povídky "Z masa a kostí" je zombie jménem Michal, ex-narkoman a jediný žijící potomek nebezpečného šílence.


Byl to upír.
Pil čaj.
Očichal jsem tekutinu co mi nalil ze své termosky, a pak jí ochutnal. Opravdu čaj. Černý, se špetkou bergamotu. Vyjma toho však všechno sedělo: nepřirozeně dlouhé a ostré špičáky, uhrančivý pohled skrytý za brýlemi balancujícími na hraně mezi elegantními a „jogurtovými“ skly. Už jsem také věděl, odkud ho znám. Byl předposledním, kdo nás dva viděl na živu. Dokud jsme byli dva. A ten poslední skončil s hlavou na kaši kořeněnou olovem.

Už do prvního dílu jsem obsadil postavu prastarého upíra až fanaticky zlepšit svět. Upíra, který pracuje jako průvodčí ve vlaku. V druhém díle postupně nabíral na důležitosti, až dostal hlavní roli v poslední povídce "Až za hrob," kterou se uzavřel pomyslný kruh.


Bledé slunce se vydrápalo nad obzor. Jeho světlo se líně rozlilo ulicemi, a okny proniklo i do malého pekařského krámku s posezením, který ještě před chvilkou připomínal spíš řeznictví specializované na kanibalskou klientelu. S příchodem dne se nechtěné zboží začalo pozvolna měnit v uhel a následně prach, přestože se ukazatel termostatu ani nepohnul. Seděl jsem na prahu obchůdku a jen okrajově vnímal, jak se i moje kůže začíná připékat. Pak přes mě někdo přehodil kabát a pocit, který si nejlépe představí člověk upalovaný zaživa, ustoupil.
„Čaj?“ zeptal se unavený hlas.
„Ano, prosím.“
„Cukr?“
„Ne, díky.“

Mám tu postavu rád. Pokusil jsem se mu věnovat vlastní povídku, ale bohužel první verze byla smazána, druhá skončila v podobě oneshotu a třetí stojí za houby.

Českou tvorbu jsem prozatím zakončil povídkou Sněhopád volně navazující na mojí snow-sérii.

Začalo sněžit. Nic nového pod sluncem. Nekonečné střechy a ulice byly beztak pokryté metry šedivého ledu. A čas tu zamrznul stejně jako život. Mokré boty nechávaly hluboké šlápoty ve vrstvě prachu nahromadivšího se v opuštěném pokoji. Okna byla matná, parapety zaváté. Každý zvuk se rozléhal a odrážel ode zdí holých i v dobách, kdy tohle místo bylo obývané. Ale to bylo dávno.

Sněhopád mě přivedl do krajin postapokalyptické fantasy. Parafrázuje komunismus v ČSR do té míry, aby nebylo poznat, že vůbec nevím, o co šlo. Dotýká se také jiných citlivých sociálních témat, a umetl cestu anglicky psané superpovídce podnícené zejména knihami Lord of the White Hell (já vím, čtu strašný brak... a potom ho i píšu):

Tobias Eisner was a happy man. He took his antidepressants regularly and when those didn’t work, he curled up at the feet of his roommate’s bed and had him read to him until he fell asleep and forgot that he had wanted it to be forever. In his early twenties he had collected most academic titles that were to be gained in math, physics, economics, and, strangely enough, artistic and religious studies. He now taught at the university and worked day and night on his microscopes. He had no free time, as he couldn’t grasp how a scalar quantity could be free. Not even thinking in vectors helped much.

Daniel Jones was madly in love. Everyone knew. Some people pitied him, others didn’t give a damn, and others complained to his parents. Fortunately, they were the ones not giving a damn, but providing heaps of money instead. Dan was over thirty and still a master’s degree student. He lived at the lowest class dormitory on the campus just to share a room with his brilliant teacher who once used to be a colleague, but outshone the rest of his class in a matter of days, leaving early for more advanced courses. Although lazy and entirely unsure whether he was really suited for experimental physics, Daniel loved to bask in his mentor’s radiance and was glad the university just took his tuition and let him be.

Omniscientific, jak se tohle dílko jmenuje, bylo napsáno během několika málo dní, během kterých moje nálada prodělala skok hodný Knihy ztracených věcí. Celkem lehkovážná romance (!!!!) se najednou vrhla do tmy, jejímž středem tentokrát je zneužívání dětí. Bude nejspíš potřebovat ještě nějaké čištění, ale jinak si troufám říct, že je to jedno z mých nejlepších děl.

No a na čem pracuji teď? Udělejte si obrázek z následujícího textu:

Natural number Street was as busy as always. The houses at the low end were crowded with schoolchildren, while important-looking accountants were over in the Thousands, and politicians hung about Millions and even Billions. While the crowd, according to Mathematian principle of conduct, tended to grow thinner further up the hill, as the numbers they sought differed with a lesser gravity, there was a significant dent just a few paces from the first house.

13 looked out of the window and sighed. People sought her house so rarely. Most of them instead circumvented the place in a large arc. Most of the visitors she got were other numbers or variables. Right then, p, a variable denoting Prime numbers, an organization Thirteen was proud to be a member of, was over for tea.

Spisy wlkeRovy, část 2

Tak jsem se konečně dobral nějaké akce v oddělení svých anglicky psaných výtvorů. Předem ale jeden objev, co se tam válel neoprávněně: moje nejstarší přeživší povídka. Stáhnul jsem jí před pár lety z projektu rozjetého kdysi dávnodávnodávno "yaoistkami" z pikachu.cz... A zrovna teď anglickou verzi z starého DevArtu. Já věděl, že mám obě!

Navíc jsem tedy zjistil, že přeložená (anglická) verze je z roku 2005, což z této povídky s přehledem dělá vskutku mé ... druhé dokončené literární dílo. Tady je jeho začátek:


"The day was not special at all for this time of year. A hot summer Saturday was slowly turning into a cold Saturday evening, but the streets of the periphery of the city I was returning from my work to were deserted, and the walls of the low-rised buildings lining the streets only silently echoed my footsteps heading slowly, but steadily towards their destination. A loud noise sounded from a nearby alleyway and a black cat flashed through right next to me, followed by a bunch of blustering kids. I glanced at them with a smile and a memory of my own childhood spent so far away to the west of this alien countryside my work had dragged me to. I turned to the alley the hoard stormed out of and was suddenly captivated by a very unusual image." - Dog Brotherhood

Jak vidíte, můj sloh v té době byl šílený. Česká verze na tom není o nic líp.

Další věc co přežila je moje fanfikce ke hře Gothic. Nemám k ní žádný větší vztah, je spíš takovou kuriozitou. Jejíž datování jsem si bohužel rozhodil minule při přejmenování souboru. Nu, škoda.

"My story begun even before the barrier was erected. I was nothing but a simple digger haunted by his past too much to really care whether escape was possible at all or not. I used to spend all of my time in the Pass mine and when it collapsed during the barrier’s creation, I just transferred to the Old mine. Only in the hungry darkness did I feel at peace. Not once did I feel the desire to see the world above. The quarrels between magicians of fire and water, Gomez taking over the Old camp and Lee founding the New one along with the Free mine, the worship of a god called Sleeper by some folks in the swamp, those things came past my ears sooner or later, but I never felt any compulsion to take part in them." -Gothic FF

Pokud vím, tak jsem se nikdy nepustil otevřeně na půdu sci-fi, byť žánr urban fantasy se stal mým nejoblíbenějším, protože lidi jsou daleko zajímavější protivníci než draci a armády orků. Dokladem toho je moje Snow-trilogie Snowglobe, Snowman a Snowfall, která volá po pokračování, ale bohužel. První díl byl sepsaný volně, další měly být v soutěži pořádané každoročně společností SPUSA, ale nikdy jsem je neodeslal. Na každý pád jsou kratší než první část:

"Once upon a time, there was a small kingdom. There was a great castle with proud and mighty walls, small idyllic villages among the vast fields and forests. Was it spring, summer, fall or winter, everything was always covered with glistening white snow that made the lush plains and hills look even more peaceful than they were. The snow was all the realm ever had and ever needed. There was no need for farmers, as the glaze itself could sustain life. No need for craftsmen as everything underneath the eternal rime was ageless. No need for an army, as the horizon and sky itself were impenetrable. And no need for a king, as the laws couldn’t be broken.

"Ages and gods came and passed, nothing ever stirring save the snow, until one fateful day when the sky came crashing down on the slumbering land. Its falling shards crushed buildings underneath and ripped the very ground apart. The air came gushing out of the crack like blood from a mortal wound. The snow became dry and lifeless and so did the ruined earth underneath.

"The gods have lost interest in it. The plaything was broken and the spell of life, of the future, with it.

"Or was it?

"Carefully, I reach into the box overflowing with children’s drawings and toy parts, and take out the cracked snow globe, as lifeless as before in my hand. A single small snowflake drifts from the sky and rests in its place, followed by another and then many more.

"I look up to the grey sky, still and flawless as it has been since before I came to this world, as it will remain after I take my leave. Yet should it break, should it crumble – would there be anyone out there to weep for us?" -Snowglobe

Testing the Boundaries bylo přímo napsáno pro další ze zmíněných soutěží, ale zas se nedočkalo odeslání, protože webová stránka soutěže zkolabovala... Existuje v krátké verzi, která je výborná, ale krátká, pročež jí prezentuji celou:


"Under the scorching desert sun, the dreaded emperor’s fortress was ablaze itself. Whatever the flames touched they devoured – precious tapestries, furniture and the bodies of slain guards and slaves littering marble floors. Even the massive stone walls were starting to give in to the heat. With their master dead at the hands of his own heir, there was no reason for them to exist any more. Somehow they knew they could no longer contain what he had become.

"As drama demanded it, the moment the only survivor leapt out of a second-story window, the enormous structure collapsed, with a wave of heat razing all that stood in its path. From the dust and ashes in its wake, however, the last of the emperor’s sons rose slowly to his feet. Hell itself feared his father and, from what he gathered, he was destined take that legacy to an entirely new level.

"Right then, however, he lifted his eyes skyward. For the first time in his life, he was a free man. For the first time in his life, he smiled." -Testing the Boundaries

Následuje Deathday, moje nejnovější anglicky psaná povídka. Námět je zajímavý a výchovný, takže přemýšlím, že se k ní vrátím, byť nějaké drobné změny budou nezbytné.

"I opened the trunk with a spare key and revealed something just a bit beyond my wildest imagination: inside, upon a plastic sheet, rested the neatly folded body of a man in his early twenties, still warm and the crack in his skull still bleeding. He couldn’t have been dead for more than half an hour.

"This was going to be the best birthday ever." -Deathday

Nakonec návrat k fanfikcím a - Pokémon! Ruined je příběh poké-archeologa prokazující, že ještě roku 2010 (!!) jsem smýšlel jako každá druhá fangirl, jen naštěstí pro všechny se můj anglický sloh už drobet uklidnil.

“Say, doc,” Shiro interrupted, “are these pokémon you speak of capable of mating?”
Lime’s eyes squinted at the last word. “Yes. Why?”
The poké...man smiled innocently as he took his trainer’s hand by the wrist and brought it to his lips. “Oh, nothing. Just thinking out loud.”
-Ruinded

Hormony jsou pěkný potvory. ^^;

Spisy wlkeRovy, část 1

Tak uklízím složku Dokumenty a konečně jsem se rozhodl trochu zamávat s rozepsanými romány, jejichž naděje na dopsání je už prakticky nulová. Přihlédneme-li k mému nepořádnému stylu psaní a tendenci věci opouštět, je skoro zázrakem, že ve složce České (ještě píšu anglicky) zbylo celých 6 souborů, z nichž celé 3 jsou dokončená díla (a vážně mě překvapilo, že je jich tolik!)

S lítostí jsem shledal, že zatímco složka byla plná různého bordelu, mé zajímavější (byť nedokončené) počiny typu Proti Slunci zmizely.

Úplně nahoře ve zmíněném adresáři mám složku Harry Potter HM. Obsahuje dvě povídky, "Neutrál" a "4 eSa," kterými jsem svého času reagoval na záplavu HP povídek (a glos k nim). Běží paralelně s knihami 3 (Vězeň z Azkabanu) a 4 (Ohnivý pohár), a snaží se nejen respektovat původní děj, ale dokonce využít některé pasáže textu. Dá se tedy říct, že autorem jsem jen většinově, ne úplně.

"Lawrence Terror Niels byl v téměř všech ohledech naprosto normální chlapec. Jako všichni mladí lidé neměl rád školu, své hloupě zrzavé vlasy a prostřední jméno, a letní prázdniny zásadně nepokládal za čas hodný mrháním na něco tak podřadného jako domácí úkoly, k jejichž vypracování ho nedokázala donutit žádná lidská ani nadlidská síla. Ale narozdíl od ostatních byl čaroděj." - Neutrál

Teď u téhle povídky jsem výjimečně nevedl podrobný záznam o průběhu sepisování a úprav, což je škoda. Word zaznamenal poslední úpravu 4. září 2008, takže jde o 3+ roky starý text. A musím říct, že jsem s ním velmi, velmi spokojen, protože je dokončený a v rámci žánru fanfikce relativně rozumný. Povídka 4 eSa měla na tento úspěch navázat, ale bohužel nebyl čas. V adresáři každopádně zůstala, takže třeba někdy...

Další věc co se mi tu válí je soubor "kolab," rovněž z roku 2008. Nesmazal jsem ho jenom dočasně, páč se o jeho osudu chci poradit se spoluautorkami Sal a Aly. Náhled postovat nebudu, příběh se prakticky nikam nedobral.

Mojí největší spisovatelskou pýchou je povídka Neocenitelné inspirovaná prvotinou autorky, co teď, pokud vím, sklízí velké úspěchy svými povídkami ze světa hry Aion. Zatímco začátek je praštěný a celá ta věc je zatraceně ukecaná (podle logu byl draft dokončen 17. srpna 2007, řekl bych že nejméně půl roku po začátku sepisování), některé momenty v závěru považuji za až zarážnějícně zdařilé.

"Věž samotná pro tu ponurou horu nebyla ani výsostnou korunou, spíše vkusným diadémem. Nevytvářela dojem, jen ho umocňovala. Její mělký příkop sloužící účelům ani ne tak obranným jako odpadním přetékal kostmi, mocné hladké stěny se vysmívaly čelistem času. Jedině mohutná kovaná vrata hyzdila veliká bílá tabule s jasně červeným nápisem „Zákaz Vstupu“, nad nějž někdo drobným, rovněž rudým písmem doplnil „Jsem na obědě“. Na kamenném sedátku hned vedle posedávala zatím velmi zachovalá kostra v cárech šatů vesnického chasníka, asi poslední oběť praktického žertu. Hůl měla opřenou o rozložité rameno, šátek z uzlíku už odvál vítr." - Neocenitelné

Občas veselý, občas mrazivý příběh by potřeboval převléct do o něco modernějšího kabátu - při poslední revizi zmizelo na 500 nepotřebných slov, i když jich pořád spousta zbyla, spolu s trochou podezřelého humoru. Na každý pád si stojím na tom, že je to nejlepší věc kterou jsem kdy napsal.

Předposledním dokumentem je "NR," už alespoň pátá verze knihy co má vzít všechna předchozí díla a shrnout je do jediného stravitelného příběhu. Obsahuje všechno od démonů v lidské kůži, co chtějí vyhladit lidstvo, po zvláštní řečové vzorce. Hned od začátku se snažím s ničím nepárat a nacpat na minimum stránek co nejvíc akce.

"Světlonoš se jako první vydal do svahu. Obě děvčata mu byla těsně v patách, jen Petr se zdržel. Dohnal je až na cestě, zacákaný od hlavy k patě tmavým hlenem. „Usekl jsem tomu hlavu,“ vysvětlil." - NR

Současná verze je na dobré cestě, takže jí nebudu zatím moc okecávat. S trochou štěstí bude jednoho dne dopsána.

Poslední zbylý kus je z dubna 2008 a jmenuje se "Protokol o Karanténě." Měl jsem o něm své pochybnosti, a to zcela oprávněně. Jde o povídku z mého D&D světa, jehož reálie mi, přestože v něm stále hrajeme, už dávno vypadly, stejně jako hrdinové této povídky. Toho se mé pochybnosti samozřejmě netýkaly, neb mi lámal hlavu spíš obsah. Z něhož ... sem nemůžu najít žádný vhodný úryvek, takže tady je začátek:

„Karanténa?“ Zatím poslední návštěvník úřadu pro kontinentální návštěvníky a imigranty tázavě zvedl obočí a naklonil hlavu.
„Karanténa.“ Přisvědčil úředník a s úsměvem konstantním dnes přesně jednadvacet let pohlédl na svého budoucího svěřence skrz tenká skla zlatě orámovaných brýlí.
„To je nějakej druh nemoci, nebo co?“ Ošil se drobný brunet a toužebně zašilhal ke dveřím.
„To je preventivní opatření.“ Světlovlasý třicátník důležitě přesunul složku s dokumenty z jedné strany stolu na druhou.
„Prevence,“ návštěvníkovy zlaté oči se upřely do úředníkových tmavě modrých, „to je nějaká úchylka, ne?“
Muž za stolem zamrkal a umístil složku přesně doprostřed desky z leštěného dřeva.
„Vlastně ano,“ přikývnul nakonec. „Vítejte v systému.“
- Protokol o Karanténě

Pokud by si někdo něco z toho rád přečet, stačí říct, rád sem něco nahodím. Do té doby se jdu podívat, co najdu ve složce English.

DI or DIE

Ani nevím, co mě v noci probudilo. Venku byla ještě celkem tma a ticho, i když už muselo být nad ránem. Nebo jsem o tom byl aspoň přesvědčen. Napil jsem se a pokusil znova usnout. Marně. Tak že by v tom probuzení bylo víc než jen žízeň? Zima mi nebyla, špatně taky ne, zub nebolel, na záchod se mi nechtělo. Přesto mně bylo nějak nepopsatelně divně. Vlastní kůže mi připadala jako tuhá guma, ne přímo nepohodlná, jen zvláštní.

Vstal jsem, obul pantofle, vzal klíče a vyšel nejprve z pokoje a pak z celé buňky. Na chodbě se svítilo, jako obvykle, ale zleva bylo světlo silnější. Uklízečka vypadala dost překvapeně, že jsem se tam tak najednou objevil, a já byl neméně překvapen, co tam uprostřed noci dělá ona.

"Nemůžete spát?" zeptala se trochu nevrle.

"Ne," odpověděl jsem popravdě a opřel se v kuchyňce o sporák. "Je tam tak prázdno. A není mi dobře."

Z jejího výrazu bylo jasné, že pokud se tady teď vyzvracím, nevytře to jen tak ledajakým hadrem.

"Ne špatně," žehlil jsem situaci hned, "spíš si potřebuju s někým popovídat."

To na její rozladění také moc nezapůsobilo, pročež jsem obrátil pohled k oknu. V bledém světle se proháněla celá hejna havranů a všelijaké jiné havěti, co jí jen kolem kolejí je. Černé mraky jejich těl se rychle přetvářely, tu tvořily útvary neurčité, jindy zas děsivě konkrétní.

Pak se celé hejno vrhlo k našim oknům. Většina ptáků včas změnila směr letu, ale několik jich narazilo do okna.

Rychle jsem zavřel okno, protože se už schylovalo k dalšímu náletu. "Vidíte to?" zavolal jsem na ulízečku, ale ta si všímala svého. Rozběhl jsem se napříč chodbou do svého pokoje, abych i tam zavřel okno. I tady do skla naráželo mnoho ptáků a hmyzu. Neprozřetelně jsem však nechal otevřené dveře, takže se mi kolem nohou najednou mihly dvě zmatené kočky a dokonce pes.

Posledního jsem zvládnul chytit. Obojek neměl, ale byl tak zmatený, že se ani nebránil. Tedy jen o něco víc než já. Drbal jsem ho na břiše, abych nás oba uklidnil. Něco se tu určitě dělo, ale ani kdyby to nebylo tak absurdní, můj mozek by to v tom stavu, v jakém byl, nepobral.

Cokoli co té noci vběhlo do mého pokoje bylo naprosto dezorientované. Dokud nepřišel on. Pochodoval precizně jako každý voják, když mi přímo do obličeje namířil pušku, jejíž obdobu jsem v životě neviděl, netvářil se nikterak nepříčetně. Ne už tolik postava, kterou jsem rozeznával za jeho zády.

Pes se mi vytrhnul a vyrazil ven. Chlapík ve dveřích se po něm krátce ohlédnul, ale to byla jeho chyba.

Pud sebezáchovy mě vymrštil vpřed. Vyrval jsem mu tu zbraň, namířil na něj a stisknul v místě, kde normální pušky mívají spoušť. Prst prošel vzduchem, ale paprsek červeného světla přece jen vyšlehl z hlavně a v okamžiku nechal zmizet celé tělo. Na podlaze zůstala jen jeho zvláštní zbroj.

Ucouvnul jsem, překvapen a zděšen účinky toho nástroje, ale moje nejnižší, nejzákladnější reflexy stále byly v plném provozu. Namířil jsem na toho druhého. Byl celý oděný v černém, jen přes obličej měl bílou roušku s rudou tečkou kdesi v oblasti mezi očima. Ani se nehnul.

Něco zase narazilo do okna za mými zády. Prudce jsem se otočil a znova vypálil. Paprsek neškodně prošel sklem, načež "vypařil" několik ptáků, co se mu nedokázalo vyhnout.

Vrátil jsem se pohledem do míst, kde stál ten cizí tvor...

***

"Víš co je nejhorší? Že si na to začínám zvykat," řekl jsem tiše, zatímco mi [] pasíroval pod kůži dlouhou jehlu. Vůbec to nebolelo; jako kdyby na mě propichoval tlustou gumovou pláštěnku. "Předtím jsem se bránil, křičel... Teď už se nemůžu ani rozbrečet, i když bych kolikrát chtěl."

"Každý se poddá," odpověděl neutrálně. Za jeho maskou nešlo rozeznat tvář.

Věděl jsem o své jedinečnosti, že jedině já, možná pár ostatních, je vnímám. Tyhle tvory, kteří skutečně vládnou světu, žijící ve stínech všeho. Uměli na sebe brát podobu lidí, ale já viděl skrz ně. Museli mě ovládnout jinak než ostatní - ať už mně to podávali cokoli, asi to nefungovalo.

"Zůstaneš se mnou?" Když jsem mu položil ruku na tvář, postava se náhle změnila ve vysokého blonďáka, který celkem věrohodně kopíroval můj úsměv.

"Pokud si to nepřečtou v tvém diáři, proč ne?" řekl a natáhnul se vedle mě.

"Diáře jsou zbytečný, žádný si nevedu."

"Ty ne, ale oni."

***

Probudila mě žízeň. Venku už bylo světlo, takže jsem bez problémů našl lahev a napil se. V hlavě mi pořád dozníval ten šílený sen... Boha jeho, konečně se mi podařilo probudit. Pak můj pohled zabloudil do prázdné poloviny pokoje.

Na stěně visela nástěnka. Čmáranice na ní byly jako od malého dítěte, ale snadno jsem v nich poznal časové rozvrhy svých neviditelných stráží. A vedle nich, černou propiskou div ne vyrytý do plátna nástěnky nápis: "DI or DIE."

*****

Tak vážení, já už toho mám dost. Tenhle sen tak silně otřásl mojí důvěrou v realitu, že jí asi hodně brzo pořádně překopám. No - mému projektu NR to určitě prospěje. Nevím jak mně samotnému; jako bych už nebyl dost žalostnej případ.... :|

Deathday: part 1

Aj bez komentíků k prologu tu máme pokráčko... Ehm, dobře, tohohle už nechám. Docela nevím co si od další "kapitoly" slibovat, ale prostě se mi zalíbilo jak z poměrně necíleně zvoleného jména psa vznikl podnět pro celkem funny nedorozumění. Miluju nedorozumění, je to můj živel, dalo by se říct.

Um... části budou takto krátké, protože delší by četlo ještě míň lidí než čte teď, což by byl průšvih, páč to číslo by muselo být záporné a kdyby nějaký takový čtenář-antičlověk potkal svojí "normální" polovičku, byl by to docela poprask (při vzájemné anihilaci čtenáře a antičtenáře, z nichž každý má hmotnost 50 kg, by se uvolnila stomilionkrát větší energie než při výbuchu bomby Fat Man shozené na Nagasaki.)

A teď už bez dalšího zdržování:

It’s been a week since I engaged in my biggest necromantic affair yet, but my new involuntary friend, while not showing any signs of decay, hasn’t done anything lifelike, or even undead-like, yet.
The corpse’s mysterious disappearance has caused a lot of wrinkles to appear on father’s brow. Good thing he’s a plastic surgeon. Good thing he doesn’t acknowledge my existence.
Day after day, I spent all my free time looming over the makeshift coffin, unsure what would happen if I dared to touch the ruff, yet peaceful face. It was nothing but a mask and I knew it. Through an inexplicable link I established while pulling him back “up,” I felt an immense hunger churning inside even as the body was slowly consuming its own innards.
“What do I do with him, Lord?” I ask, not really expecting the dog to answer as he is busy chewing an old squeaky toy. “I’m starting to fear we can’t have him up here. There’s too much malevolence in his heart.”
The two of us exchange expectant glances. I want to find a way out of this turmoil. He wants to play fetch.
As I’m sitting atop the now open freezer, something tugs at my shirt. Surprised, I turn my head to look inside to meet the gaze of a single eye, tired and wary.
The undead takes a deep, raspy breath.
“Let me stay, please,” he says in a whisper.
“Well...” Words seem to have abandoned me at the most crucial of moments. His plea is an honest one. I seem to be the only one realizing that his coming back to life is significantly fueled by revenge.
“Merciful angel,” he presses, “beg the Lord to let me stay.”
Wait, what?
“You aren’t dead... anymore,” I tell him after a brief pause to gather some thoughts, “and the Lord I’m speaking to is my dog.”
He eyes me for a moment, the surprise in his expression quickly fading. Slowly he sits up, never looking away or even blinking, and then says with all earnestness: “But you are an angel, right?”
There is something about him that makes me smile. Of course, it may just be his own mood pretending to be mine: our lives have been closely connected by the contract calling him back to this world. Is it possible, though, that there was something else that made me take the risk besides the body being so readily available?
“Maybe.” Maybe it’s good to leave him wondering. Maybe it wasn’t such a great idea to bring this one back after all.
“And what is the name of my angel, if I may know?”
By all hells, even with his throat dry, this guy’s as slick as dog drool. Speaking of which... Once again I look over to Lord who doesn’t seem the least bit concerned about his recent coffin-mate getting close to his master. That calms me down a little, although this dog is of the sort that would not only invite a burglar into the house, but also help him drag the loot.
“Dominic.”
“Tom. Nice to meet you,” he reaches out to shake my hand. When I don’t respond to the formal gesture, he stands up and pats me on the shoulder instead. “You know,” he continues suddenly in a much grimmer voice than before, “I’d been wanting to die. Regretted it the moment I did.”
There it is again: a desire of violence so great and dark it’s a mystery how he managed to suppress and hide it for a whole five minutes. It’s not directed towards me, but still sends shivers down my spine.
Besides that, there are many more questions standing in line for answers, some more important than others and none easy to ask. Guess for the time being I’ll have to contend with having... someone by my side: a figure shrouded in mystery and clothes still reeking of cheap tobacco and alcohol. A person whose murderous intents have been brought forward by their own death.
But does either one of us have anything to lose?

Deathday: Intro

Tak. Protože se nemůžu proklikat do soutěže (a vyhrát taky ne, v Anglii už jsem s nima byl), můžu postnout povídku v originále a hned. Překlad možná přibyde, ale spíš ne. Pokračování by se objevit mělo, ale nějak mi nejde stvořit, takže... Meh.


That evening, father arrived early. I was far from believing his doing so had anything to do with that day being my birthday, but curiosity led me to at least lay down the violin and listen. A few moments later I’d heard all I needed to figure out where to look for whatever caused his mysterious appearance.
From my window I climbed down onto the garage roof and from there through the skylight into a large room filled with muffled sounds of the radio. My father’s car was as white as his doctor’s coat and he kept it just as clean and tidy. Knowing this, I found the dark blotch just near the upper edge of the windshield quite suspicious... not to mention exciting.
I opened the trunk with a spare key and revealed something just a bit beyond my wildest imagination: inside, upon a plastic sheet, rested the neatly folded body of a man in his early twenties, still warm and the crack in his skull still bleeding. He couldn’t have been dead for more than half an hour.
This was going to be the best birthday ever.
There was a chamber in the basement of our magnificent mansion where nobody but me ever went. Inside, one could stumble upon some old furniture, bottles of stale chemicals and a broken freezer, my treasure chest. It was locked and only I had the key – for a good reason, too. Once the lid was lifted, a ball of golden fur leapt out of its dark prison and greeted it’s master with as much noise only a dog can make, second only to an elephant in a china shop.
Despite having died about three years ago, Lord was as lively as ever, perhaps even more so. There’s an art to rebuilding the body of an aged golden retriever into a furnace capable of burning every bit of organic material, from meat to petrol, with unmatched efficiency. And the secret to this art is my greatest treasure, written in a book I bought with my very first allowance. A book that took ages to decipher, as both the language and script were foreign to me: A beginner’s guide to necromancy – bringing creatures back from the dead in 10 easy steps.
Thanks to this book, my dearest pet wouldn’t ever leave my side again.
Thanks to this book, my greatest desire could finally become fulfilled.
I dragged the corpse from father’s trunk all the way to the basement. By the state of the dead man’s looks and clothes, he wasn’t anyone to be missed anytime soon. I used father’s “misplaced” medical tools to patch up the wound on his head and then quickly checked the body for other fractures. Surprisingly enough, there were none.
The ritual could begin.
To restore life to a dead body, one must offer a sliver of his own life in return. It’s a sort of bait to lure the desired soul out of the bleak depths. And once it bites, speed is key. Pull it back to life before others have the chance to latch on.
I reached out with my hand, which was nothing but a gesture. What I was about to meddle with was safely out of physical reach.
The boundary between life and death feels much like a water surface. From the living point of view, down there it’s dark, cold and distorted. You can easily reach for a gold coin and end up with a handful of muck. Unless you’re clever.
A soft groan escaped the former corpse’s throat, the last one for quite a while. First he would need to learn to breathe consciously. Most of his body was different now, a husk dependant on his own will, which was, in turn, absolutely subject to mine.
The first friend I had ever made.
Quite literally.

---
Pár poznámek: Ne, nebudou tam upíři. Ano, bude tam nějaká ta slashovitá interakce. Pokud vůbec něco bude. Hmm. Že bych dal limit 4 komentíky? 8D

Pokračování: http://awlker.blogspot.com/2011/05/deathday-part-1.html