DI or DIE

Ani nevím, co mě v noci probudilo. Venku byla ještě celkem tma a ticho, i když už muselo být nad ránem. Nebo jsem o tom byl aspoň přesvědčen. Napil jsem se a pokusil znova usnout. Marně. Tak že by v tom probuzení bylo víc než jen žízeň? Zima mi nebyla, špatně taky ne, zub nebolel, na záchod se mi nechtělo. Přesto mně bylo nějak nepopsatelně divně. Vlastní kůže mi připadala jako tuhá guma, ne přímo nepohodlná, jen zvláštní.

Vstal jsem, obul pantofle, vzal klíče a vyšel nejprve z pokoje a pak z celé buňky. Na chodbě se svítilo, jako obvykle, ale zleva bylo světlo silnější. Uklízečka vypadala dost překvapeně, že jsem se tam tak najednou objevil, a já byl neméně překvapen, co tam uprostřed noci dělá ona.

"Nemůžete spát?" zeptala se trochu nevrle.

"Ne," odpověděl jsem popravdě a opřel se v kuchyňce o sporák. "Je tam tak prázdno. A není mi dobře."

Z jejího výrazu bylo jasné, že pokud se tady teď vyzvracím, nevytře to jen tak ledajakým hadrem.

"Ne špatně," žehlil jsem situaci hned, "spíš si potřebuju s někým popovídat."

To na její rozladění také moc nezapůsobilo, pročež jsem obrátil pohled k oknu. V bledém světle se proháněla celá hejna havranů a všelijaké jiné havěti, co jí jen kolem kolejí je. Černé mraky jejich těl se rychle přetvářely, tu tvořily útvary neurčité, jindy zas děsivě konkrétní.

Pak se celé hejno vrhlo k našim oknům. Většina ptáků včas změnila směr letu, ale několik jich narazilo do okna.

Rychle jsem zavřel okno, protože se už schylovalo k dalšímu náletu. "Vidíte to?" zavolal jsem na ulízečku, ale ta si všímala svého. Rozběhl jsem se napříč chodbou do svého pokoje, abych i tam zavřel okno. I tady do skla naráželo mnoho ptáků a hmyzu. Neprozřetelně jsem však nechal otevřené dveře, takže se mi kolem nohou najednou mihly dvě zmatené kočky a dokonce pes.

Posledního jsem zvládnul chytit. Obojek neměl, ale byl tak zmatený, že se ani nebránil. Tedy jen o něco víc než já. Drbal jsem ho na břiše, abych nás oba uklidnil. Něco se tu určitě dělo, ale ani kdyby to nebylo tak absurdní, můj mozek by to v tom stavu, v jakém byl, nepobral.

Cokoli co té noci vběhlo do mého pokoje bylo naprosto dezorientované. Dokud nepřišel on. Pochodoval precizně jako každý voják, když mi přímo do obličeje namířil pušku, jejíž obdobu jsem v životě neviděl, netvářil se nikterak nepříčetně. Ne už tolik postava, kterou jsem rozeznával za jeho zády.

Pes se mi vytrhnul a vyrazil ven. Chlapík ve dveřích se po něm krátce ohlédnul, ale to byla jeho chyba.

Pud sebezáchovy mě vymrštil vpřed. Vyrval jsem mu tu zbraň, namířil na něj a stisknul v místě, kde normální pušky mívají spoušť. Prst prošel vzduchem, ale paprsek červeného světla přece jen vyšlehl z hlavně a v okamžiku nechal zmizet celé tělo. Na podlaze zůstala jen jeho zvláštní zbroj.

Ucouvnul jsem, překvapen a zděšen účinky toho nástroje, ale moje nejnižší, nejzákladnější reflexy stále byly v plném provozu. Namířil jsem na toho druhého. Byl celý oděný v černém, jen přes obličej měl bílou roušku s rudou tečkou kdesi v oblasti mezi očima. Ani se nehnul.

Něco zase narazilo do okna za mými zády. Prudce jsem se otočil a znova vypálil. Paprsek neškodně prošel sklem, načež "vypařil" několik ptáků, co se mu nedokázalo vyhnout.

Vrátil jsem se pohledem do míst, kde stál ten cizí tvor...

***

"Víš co je nejhorší? Že si na to začínám zvykat," řekl jsem tiše, zatímco mi [] pasíroval pod kůži dlouhou jehlu. Vůbec to nebolelo; jako kdyby na mě propichoval tlustou gumovou pláštěnku. "Předtím jsem se bránil, křičel... Teď už se nemůžu ani rozbrečet, i když bych kolikrát chtěl."

"Každý se poddá," odpověděl neutrálně. Za jeho maskou nešlo rozeznat tvář.

Věděl jsem o své jedinečnosti, že jedině já, možná pár ostatních, je vnímám. Tyhle tvory, kteří skutečně vládnou světu, žijící ve stínech všeho. Uměli na sebe brát podobu lidí, ale já viděl skrz ně. Museli mě ovládnout jinak než ostatní - ať už mně to podávali cokoli, asi to nefungovalo.

"Zůstaneš se mnou?" Když jsem mu položil ruku na tvář, postava se náhle změnila ve vysokého blonďáka, který celkem věrohodně kopíroval můj úsměv.

"Pokud si to nepřečtou v tvém diáři, proč ne?" řekl a natáhnul se vedle mě.

"Diáře jsou zbytečný, žádný si nevedu."

"Ty ne, ale oni."

***

Probudila mě žízeň. Venku už bylo světlo, takže jsem bez problémů našl lahev a napil se. V hlavě mi pořád dozníval ten šílený sen... Boha jeho, konečně se mi podařilo probudit. Pak můj pohled zabloudil do prázdné poloviny pokoje.

Na stěně visela nástěnka. Čmáranice na ní byly jako od malého dítěte, ale snadno jsem v nich poznal časové rozvrhy svých neviditelných stráží. A vedle nich, černou propiskou div ne vyrytý do plátna nástěnky nápis: "DI or DIE."

*****

Tak vážení, já už toho mám dost. Tenhle sen tak silně otřásl mojí důvěrou v realitu, že jí asi hodně brzo pořádně překopám. No - mému projektu NR to určitě prospěje. Nevím jak mně samotnému; jako bych už nebyl dost žalostnej případ.... :|