Proč nemám rád dabing

Tuhle mě máma lákala, ať se s ní jdu podívat na DVD. "Můžu ti to pustit v originále," říkala, jako by to bylo nějaký extra terno.

Je ale zvláštní, že teprv potom mi došlo, že většinu filmů v televizi odbudu s tím, že jednak je to blbý, pak je v tom milion reklam a ještě ke všemu to je dabovaný. Když se mě někdo ptá, jestli mám ten či onen film v původním či jiném znění, většinou naštvaně odseknu, že "samozřejmě že v originále." Kupodivu pokud vlastním snímek jako dual audio, jsem na tento fakt extrémně pyšný. Ale i tak na to koukám v originále s titulky.

Toliko řečeno, musím připustit, že některé kousky jsou v češtině lepší perly než v originále. Tuhle jsem třeba viděl původní seriál M*A*S*H, a "oh, Frank!" prostě nepředčí české "ó Frenku!"

Jinde nastavuji jazykové preference podle prostředí, a popravdě řečeno mě strašně štve, když třeba v Rusku mluví anglicky. Ještě víc pak nenávidím, když třeba angličan přeloží většinu věty, ale snadná slova (co divák snad zná), řekne anglicky. Jakoby nestačilo použít přízvuk.

Zcela samostatnou kapitolou jsou jména. Spousta lidí ví, že se obloukem vyhýbám české manze už jen proto, že nesnesu pohled na skloňovaná japonská jména. Podobnou situaci u mě znají i ti, jež zažili můj odboj proti českému skloňování jmen Sirius, Lucius... v Harrym Potterovi (a vůbec, proč to nepřekládat včetně jmen?) Zářným příkladem překladu je Zeměplocha, kde sem tam nějaká ta vedlejší postava má původní jméno, ale zbytek je hezký český.

Shrnu to asi tak, že kinematografie (i literatura, ale k té se dělají titulky dost blbě) jsou takové kusy národní identity. Otázka preference znění a jeho míry (překládat či nepřekládat jména) možná dost souvisí s názorem na vlastenectví - a ejhle, já který o českém národu neřek nic hezkého posledních minimálně 15 let, najednou nedám dopustit, aby se sem navážel nějaký dýňový džus, máslový ležák a, nedejbože, anglická jména (rok jsem s anglickým jménem žil, a ... !)

Asi je ze mě už starej, zakonzervovanej dědek. Bylo by hezké být otevřený a tolerantní, ale když vidím mizerný lip-sync nových velkofilmů, jdu se radši někam zahrabat a doufat, že to někdy natočí češi s českými reáliemi v českém znění. To anebo si seženu originál.

Charaktery

Takže včera začala... no, začala, byla preludována... další krátkodosahová (bych řek) D&D kampaň v Budějcích. Slavný já se jí budu účastnit jako hráč, a to s novou postavou, neb Tolsimira do toho blázince nepustím ani za nic. Ne podruhé, každopádně. ^^;

Tedy sedím, vymýšlím, a říkám si... Jestli je to vůbec o něčem, jestli se mé postavy náhodou neliší jen vzhledem a povoláním... a minulostí... Protože prostě pozoruju, že až uť začnu jakkoli, vždy skončím u celkem uniformního stylu. Nyní se v tom tedy budu hnípat, a to veřejně, soukromě to není žádná zábava.) Takže:

Vzorek #1: Frenik, lv. cca 16 cosi, co původně bývalo Alchymistou (kterého ale D&D 3E pořádně nemá). Přesvědčení - Chaotic Good. Kampaň - Relidien.
Fren je můj nejspontánnější výtvor. Začal jako cosi založené na prastarém obrázku, který byl, in turn, založen na postavě Hisanagiho z Lumen Lunae (gleeeeee!!). Protože jsem s ním začal hrát... kdy, pět let zpátky? ... je značně dětinský, paličatý, naivní, a myslí si, že sežral Šalamounovo... ehm, snídani. Myslím, že dokonalejší reflexi sebe těžko najdu, protože dalšími faktory jsou blonďákofilie, lenost a odpor ke zbytečému násilí. Což je samozřejmě v bandě dobrodruhů docela na překážku, že...

Vzorek #2: Zadar, lv. 8 Dragon Shaman. Přesvědčení - Lawful Neutral. Kampaň - Relidien.
Teď Zadáreček je samorost. Považuje sebe za draka a svět za své pískoviště, což je sice úžasné, ale zase, pro potřeby družiny neudržitelné, není-li na vůdčí pozici. Což nemohl jako nový přírůstek být. Takže fail.
Přesto byl v mé sbírce Zadar unikátní tím, že doopravdy rezolutně šel za svým, bez ohledu na to, kolik mrtvol při tom musel pošlapat. Byl chladný, ale hamižný, povýšený, ale ochotný se obětovat pro věci, na kterých mu záleželo. Bohužel mezi tyto věci nakonec patřilo jen zlato.

Vzorek #3: Tolsimir, lv. 4 Ranger. Přesvědčení - Lawful Good. Kampaň - Salči svět, potom VivusMayův.
wlkeRův pokus o skutečně hrdinného (dobře, možná trochu temného) hrdinu absolutně selhal, páč hrát s Aly a bejt při tom vážnej, to já prostě nedokážu. Stejně tak když se chudák přestěhoval mezi bandu skoro-ještě-dětí.
Přese všechna úskalí je Tolsimir nakonec sice inklinován ke zlehčování úplně všeho, o rejpání nemluvě, ale zároveň jde o image skutečného ochranářského a možná až trochu zbytečně paranoidního hraničáře, který vždycky klade potřeby ostatních před svoje. Tedy možná až na případy "jé, hele, fialová houba. Podpálíme jí."

Vzorek #4: Alef, lv. 4 Hexblade. Přesvědčení - Neutral. Kampaň - Relidien.
Alef je velmi VELMI temný hrdina. Jeho život je jedna velká zkouška, jak dlouho mu Štěstěna ještě vydrží tlapat na paty. Je přesvědčen o vlastní nesmrtelnosti, pročež nenechá žádné vosí hnízdo neprošťourané. Co se humoru týče, tak je téměř vyhrazeně cynický a ze své podstaty se snaží každého kolem sebe mystifikovat. Přes to všechno zná hodnotu skutečného přátelství.

Vzorek #5: Aurelius, lv. 1 Assassin. Přesvědčení - Dobro. Kampaň - Honzovo svět.
Tady jsem se chtěl opět nevrátit k sobě. Věci, které si občas představuji, že dělám, jsou zosobněny v tomhle relativně křehkém, plachém, ale extrémně přizpůsobivém chlapíkovi. Jeho příběh je zcela nepokrytě vykraden částečně z mého vlastního života, částečně používá motivy z Tsubasa Chronicles.

Předchozí odstavce asi nikomu nic moc neřekly. Asi jsem si je přece měl nechat pro sebe, byť dát je "na papír" velmi pomáhá.

Myslím, že Fren velmi dobře vytihuje mé starší já, jak Aurelius vystihne to nové se teprve uvidí. Oba na každý pád cení nade vše rodinu a dobré přátele, a těmto jsou schopni přinést libovolně vysokou oběť.

Zadar je mojí reakcí na potřebu družiny, aby jí někdo vedl; je silný, nezávislý a sebejistý - věci, které já sám ve velké míře postrádám. Škoda ho, kdyby se dokázal o něco lépe integrovat, nebo byl s bandou od samého začátku, věřím, že by jí vedl dobře.

Tolsimir vznikl jako obranář. Tato role je mi docela vlastní, byť spíš než abych stál na jednom místě a nepustil vlnu nepřátel ani o píď, raději se dramaticky vrhnám do rány na poslední chvíli. Přesto nedokážu nikdy zachovat vážnou tvář, která těmto povoláním přísluší. Ale D&D není moc o ničem, když ne o zábavě.

No a Alef, char, co má snad nejvíc obrázků ze všech, od hrdinných, přes vtipné (ale nedokončené), po zcela psychotické. Ztělesňuje něco, co nechci vyslovit, abych si nezruinoval jedno velmi křehké přátelství. Zcela otevřeně bojuje proti osudu a stavu věcí tak, jak jsou. Zatratil úplně všechno, majetky hmotné a z velké části i ty citové. Jestli je aspoň trochu jako já, měl bych asi vyhledat odbornou pomoc.

Životapróza

wlkeR seděl u svého pracovního stolu tak trochu jako princ Koloběžák I. Napůl vzhůru, napůl spící, napůl oblečený, napůl v pyžamu... Jen s tou příčetností to bylo drobet horší, té už zbývalo jen drobet. Pořád se snažil svalit skutečnost, že byl vzhůru už v pět ráno, na nějakou vnější okolnost - marně. Usrkával z obřího hrnku zelený čaj se zázvorem, zkroušeně přehlížel desku stolu zavalenou věcmi, co se již nevešly do polic, a sem tam napsal něco do blogu. Do učení se mu zatím nechtělo. Říkal si, že třeba až dopije ten čaj. Nebo až v osm. Někdy později, zkrátka.

[Předstátnicová deprese, tohle]

wlkeR je jako ...

To mě napadlo včera v noci kvůli nějakým debatám na fejsbuku plus hlášce Richarda Feynmana (z téhož zdroje) "Fyzika je jako sex: jistě, má nějaké praktické důsledky, ale kvůli těm to neděláme."

Také vím že jsem kdysi dávno vyplňoval celý řetězák na toto téma, to bylo kdesi na Devartu a od té doby jsem to všechno smazal. Tak ale k čemu potřebuju formuláře. Prostě sem napíšu co mě napadlo a čtenáři/přátelé/whoever doplní co se jim zlíbí v komentech.) Takže tedy:

wlkeR je jako okopávání brambor: otravný, špinavý a nejlepší přejet kombajnem.

wlkeR je jako matematický vtip: nepochopitelný a mnohem méně k smíchu než se domnívá.

wlkeR je jako státní maturita: nedokonalý a opožděný, ale úmysl je v zásadě dobrý.

wlkeR je jako švýcarský nůž: má tolik funkcí, až je v zásadě k ničemu.

wlkeR je jako střídavé napětí: nevydrží chvíli v klidu a k jeho vybuzení stačí magnet a kus drátu.

wlkeR je jako izolepa: průhledný a velmi přilnavý.

wlkeR je jako učení: v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství.
(Bohužel není jako alkohol, postrádá před bolestí hlavy fázi opojení.)

wlkeRova hlava je jako děravé vědro: nic v ní dlouho nezůstane, což ovšem nebrání lidem v tom, aby tam cpali slámu.*
* Reference k populární cyklické písničce Lojza a Líza.

wlkeR je jako exponenciální funkce: vždy kladný a rostoucí nade všechny meze.

Můj face na facebooku

PROČ?!!

Jak vlastně wlkeR k facebooku přišel? Tak 4 roky zpátky, kdy jsem o té věci nikdy neslyšel, mi přišel mail od syna mojí bytné z Newcastlu, že si mě chce přidat jako přítele na facebooku. Tehdy jsem to tak nějak vypustil, ale časem ve mě začalo hryzat svědomí, že na něj nemám žádný kontakt (a musim ho vždycky pozdravovat přes jeho mamku), pročež jsem nakonec na fb přilez a přidal ho.

Druhá věc budiž že tam snad nikdy nic nepostnul.. Ne za mého času, každopádně. ^^;

Ale pokračujme: fajsbuk jako každá správná závislárna má hry. Jel jsem... asi Pet Society, a pak ty mini Encounters co vymysleli D&Dčáci, ty byly nejlep. Během té doby jsem rozeslal tuším do 10 friend requestů, přijal jich kolem 60 (odmít jsem lidi jen neznámé co nepřiložili vzkaz a studenty z praxe... gotta catch them all...) a teď jich opravdu čtu asi těch 10 co jsem si opravdu vyžádal.

Na fejsbuku slovo "přítel" ztrácí svůj význam, protože člověk může přidat jen to a nic jiného. Nemůže přidat kolegu, studenta, spoluhráče... všemu tomu se říká přítel. Což ignoruji. Moje třídění lidí se rozhodně nedá omezit na přítel a ne-přítel, spíš je tak komplexní až skoro neexistuje.

Tak především mám dobré přátele; jsou to lidi se kterýma je mi tak dobře, že prostě vyhledávám jejich společnost, často i ať už se jim to líbí nebo ne. Jejich příspěvek k našemu vzájemnému vztahu ani tak nepřipočítávám, ale asi je logické že abych já se cítil dobře s nima, musejí se oni cítit aspoň relativně dobře se mnou a podle toho taky jednat. Možná jsem masochista, ale zrovna do téhle oblastni to necpu. Dobří přátelé jsou lidé na které mám Skype a čas od času ho i použiju. Pokud ho nemám, snažím se najít jiné způsoby jak být v přímé komunikaci, třeba gmail nebo i ten facebook, když už absolutně není zbytí.

Potom mám přátele, lidi, se kterýma je mi dobře, ale nijak aktivně je nevyhledávám, pokud jim nepotřebuju něco důležitého sdělit. Pokud se zakecáme, jsem tomu rád, a pokud dostanu chuť je oslovit jen tak nazdařbůh, posouvám je do vyšší kategorie.
Zvláštní skupinou jsou sourozenci, což byl svého času trend na chatu pikachu.cz. Z té doby mám poměrně bohatý počet sester, z nichž většina spadá z hlediska komunikace právě do kategorie přátel.

Kolegové jsou "přátelé," které mám pořád na fejsbuku, ale jen pro nouzové stavy typu "jak to je dneska s tou hodinou, odpadá?" nebo "můžeš mi poslat ty protokoly? Mail mam..." Za přátele jako takové je nepovažuju, když už se potkáme, většinou jen vyměníme pozdravy. Pokud už se o něčem bavíme, je to většinou škola, práce, počasí, v případě spoluhráčů karty a komba... nic osobního.

Takže znova, proč jsem na fb? Proč jsem přišel jsem řek už na začátku. Proč jsem neodešel... Je to metoda zabíjení času, i bez her docela účinná. Proč tam přispívám? Jsem attention-whore; a některé věci jsou prostě příliš málo výživné, aby z nich byl blog post. Proč mám tolik přátel? Kdoví, třeba někomu z nich můžu někdy nějak pomoct, ikdyž mi na něm nijak zvlášť nesejde.

Pokud mě chcete někdo po tomhle všem friendnout, be my guests: http://www.facebook.com/wlker

Pokud chcete vědět, do které skupiny "přátel" patříte, nechte comment (a pokud nechcete, taky nechte comment.)

Zatíím!