!

Mám chuť udělat něco dramatického.

... Ne emo.

Nějaké nápady?

Jak uvařit dobrou knihu?

Milí čtenáři, doufám, že se neurazíte, že má otázka v nadpisu není jenom řečnická, ale že s ní mířím na vás. A nebojím se jí odpálit.

Dobrá kniha je subjektivní záležitost. Já můžu něco vychválit do nebes a spoustě dalších lidí to může obrátit žaludek... Zároveň jsem ale názoru, že masově dobrá kniha se dá zobecnit na div ne matematický vzorec. Třeba takový složený zlomek Sirius/Lupin/Snape má ve fandomu Harryho Pottera své nezaměnitelné místo a říká asi tolik, že i když už si kvůli slashi knihu nikdo nekoupí, bude ho řešit půlka internetu.

Účelem mojí knihy je vyprávět příběh, ale zároveň chci, aby se ten příběh dostal k lidem co ho nečtou za peníze. Proto bych byl rád kdyby, pokud má čas, laskavý čtenář (či laskavá čtenářka; upozorňuji ale, že tady moje genderová spravedlnost končí) zanechal alespoň seznam přísad svého oblíbeného (či ideálního) literárního díla, případně okořeněný nějakou ukázkou.

Třeba tu věc někdy dopíšu a zahrnu vás do věnování :P

Přídavná Čeština: "Bišík"

Tak jsem omylem místo Shift + P zmáčknul Ctrl + P a voilá! Publikoval jsem prázdný článek.
No nevadí.
Dneska v autobuse mě napadlo, co všechno se dá vyvádět s různými slovy a řek jsem si, že by nebylo marné to předhodit internetu. Takže dnes slavnostně zahajujeme jedním ze slov, které používám velmi často, protože nikdo jinej než fangirls se se mnou nebaví...

Tak tedy slovo bišík vzniklo, jak všichni víme, znásilněním japonského (anglicky transkribovaného) slova bishounen, což znamená něco jako "pohledný mladík." Pokud bych začal být divný už tady - a proč taky ne, žejo - mohl bych horovat za obrozenecké zpracování tohoto slova: třeba takový "pohledík," nebo trošku lidověji "hezluk" (hezký kluk.)

Vsadil bych nevímco, že za pár let budou fangirls po celé republice tvrdit češtinářům, že bišík je původní české slovo. Proč? Obsahuje klasické české š....

Slovo bišík je podstatné jméno skloňované dle vzoru pán. Komu to příjde moc uhlazené a chtěl by skloňovat podle vzoru muž, může používat o něco tvrdější (myšleno ve smyslu méně zdrobnělé) a řidší slovo "biš."

Slov odvozených je v současné době v češtině pomálu, nebo si to aspoň myslím. Ani v angličtině jsem se zatím nesetkal s nějakými extra odvozeninami, možná kromě "bishie-licious," což lze volně přeložit jako "bišíkovitě chutné," zkráceně "bišutné."

Co vy, setkali jste se někdy se slovem bišík v nějaké exotické formě či souvislosti? Podělte se!

Doba osvícená, část 1

Existuje nesmírné množství věcí, kterými by se dala moderní doba charakterizovat. A těch věcí přibývá. Nejsem žádný sociolog abych je mohl třeba jen zkusit postihnout všecky, ale tak vezmu třeba jen ty, ke ketrým mám co říct:

1) Důchodci.

Moje mamka jde v pondělí do předčasného důchodu, z práce jí vyhodili a na půl roku jí už asi nikdo nepřijme, kór když se mi jí nepodařilo naučit ani řešit problémy s počítačem pomocí Ctrl+Alt+Delete. Nuale jí by v jejích - kolika - devětapadesáti ještě leckdo za typickou důchodkyni nepovažoval. Kdo to vůbec je, důchodci: kdo se ve správný čas motal na fejsbuku ví: Jejich revírem je Kaufland,jejich tempo je vražedné-DŮCHODCI. Variace na tohle (obsahující především MHD) jsou všudypřítomné. Stěžuje si každý. Zrovna včera jsem narazil na komentář něco jako "když můžou 2 hodiny běhat po kauflandu, nevydrží 4 minuty stát v MHD?"

Řeknu to takhle: Pustit v MHD nebo libovolném dopravním prostředku důchodce sednout je prostě slušnost, ať už to potřebují nebo ne. Nemá to jen ryze praktický účel, ale je to i vyjádření jisté úcty k tomu, co stáří reprezentuje (což rozeberu o kousek dál).

Co se jejich nájezdů na Kaufland týče: NEMÁTE ŽÁDNOU PŘEDSTAVU. Nejsem žádný historik, ale mám to doma. Mojí babi je šestaosmdesát (pokud to nepřečtete, 86). Jako malá zpívala písně na Masaryka, pak jí vzali a hodili do továrny (nucené práce, víme?). Krz celou slavnou éru socialismu sama živila čtyřčlennou rodinu, protože děda posílal celý svůj plat svojí předchozí. Je naučená žít skromně, ale zároveň do ní celých těch X desetiletí vtlouklo, že když potká příležitost, má se jí chopit. Když vidí slevu, využije jí, protože tenhle konzumní blahobyt nemusí trvat věčně. Hned zítra nám můžou nahradit Masaryka Heydrichem (vím že to tak přímo nebylo, ale snažím se tu udělat pointu) a kde budeme my se svými kreditkami a nákupy za tisíce co nám vydrží sotva přes víkend?

Jistě, já dávám jen jediný příklad, zatímco (hyper)aktivních důchodců nám tu pobíhají tisíce. Někteří na tom byli lépe, jiní hůř. Ale jsem názoru, že vytýkat jim to může leda tak ten, který na první pohled odhadne že jejich motivem je opravdu čirá hamižnost, a ne pocit, že na nepřipravené číhá bída a hladomor, jako tomu bylo po velkou část jejich životů. A teď se prosím zamyslete, jestli takové superawesome psychodiagnostické skilly opravdu máte.

Tak. Dobré vlastnosti byly vyzviženy, je čas se dostat pod kůži. Je jedna kategorie důchodců, kterou naopak odsuzuji. Zatím jsem žádného na vlastní oči neviděl, ale slyšel jsem o jejich existenci, a doba "toho Němce co schovává věci" spolu s nevyřešenou otázkou eutanazie (která je pořád velmi populární pro diskusní kroužky na ZSV) nepřipouští jinak.

Použiju pro to termín "brain-death," nejspíš v nezvyklém smyslu, ale myslím, že to velmi dobře odpovídá. A chci říct, že "brain-dead" člověk, tedy lidský organismus schopný přijímat potravu, vylučovat a tečka, žije zbytečně. A neměl by. Víc se tím tady zabývat nebudu, ale určitě k tomu přistoupím v jednom z budoucích témat.

Teď konečně k tomu co tedy to stáří představuje: dřív to byla hodnota. Starý člověk (tak od těch 50 výš) byl zkušený a moudrý. Možná už toho tolik nezvládl fyzicky, ale tenhle aspekt stejnak s mechanizací ustupuje do pozadí a počítá se hlavně ta mentální stránka. ... Nebo ne?

V současné době po důchodcích nikdo nic nechce, a když někomu kecají do života, je to spíše přítěž. Trpíme je, protože jsou to tak nějak naši rodiče a tak nějak pro tu společnost snad něco udělali, no a zabíjet lidi protože už nejsou užiteční, to se přeci (narozdíl od zvířat) nedělá.

Úcta ke stáří se drží tak nějak jako tradice, třeba Vánoce a Velikonoce, a stejně jako tyto svátky se stává předmětem komerce. Nebo spíš politiky? Nebudu šlapat na tenký led a dále protahovat už tak absurdně dlouhý článek.

Nechal bych prostor pro vás: jaké jsou vaše názory ohledně důchodců? Mají budoucnost? Svojí vlastní, nebo na úkor nás, mladších generací? Jak vy si představujete vlastní stáří? Míníte vychovat rodinu co se o vás na oplátku ve stáří postará, nebo se míníte nechat strčit do domova a viset na krku státu (pokud tou dobou ještě nějaký bude)?

Hudba wlkeRova kusu ledu

Předpoznámka: nemyslím si že nemám srdce. Ale rád to o sobě říkám.

Ale hudba: zavděčit se wlkeRovým uším není vůbec nic lehkého, přestože hlavní požadavky jsou jenom dva: dynamika a text (if applicable).

Nevím jak to mají ostatní lidi, ale pro mě je hudba jen prostředkem vizualizace. Tím neříkám že k hudbě potřebuju video, ne, ono prostě stačí aby hudba samotná, případně její lyricsy, evokovaly nějaký děj, nějaké obrazy které už dodá příslušný oddíl buňky. Nemusí to dělat celá skladba, většina si to stejnak položí nějakým kytarovým/syntetizátorovým/bůhvíjakým sólem kde ani mech neroste.

Většina skladeb co poslouchám tohle neumí, jsou jen takovou výplní aby se ty skutečně kvalitní kousky moc rychle neohrály. Takže tím se tu teď s dovolením zabývat nebudu, půjdu ještě dál k těm dobrým.

Nejzásadnějším prvkem je tedy dynamika skladby. Moje oblíbené představy se odehrávají v mém D&D světě a z 99% se týkají souboje. To prakticky vylučuje cokoli mimo hodně rychlých rockově laděných skladeb - takových které jsou schopné vystihnout tempo a dát mu patřičnou razanci. Výjimkami jsou věci dostatečně epické aby utáhly i slow-motion (což aspoň tolik nezatěžuje můj procesor, ale na druhu stranu je takových skladeb velmi málo).

Příkladem tohohle odvětví jsou v rychlejších skladbách například Engel od Rammstein, Slow Burn od Atreyu a Downfall od Trust Company. Z pomalejších mě napadá Hymnus Cantica od Corvus Corax.

Nejlepší skladby kombinují patřičně dynamickou (či alespoň epickou) hudbu a výborné texty. Do této skupiny řadím písničku (no spíš zhudebněný epos) Prometheus od Saltatio Mortis, Play the Game od Harolda Faltermayera (kterou jsem opravdu začal ilustrovat, viz. zde) a mého v současné době top-favorita Poison (Rock the Radio mix; thx, Taylor) od Groove Coverage.

Texty samotné mě do hudby natáhnou zřídkakdy, nebo aspoň jen málokdy evokují použitelný obrazový materiál. Jediný příklad co si teď vybavím je Calling All Angels od Train, který jsem rovněž částečně hodil do počítače (galerie).

Jak vnímáte hudbu vy? Co vám přináší? Co bere? Dovedli byste si představit život bez ní? Pokud ano, nahradili byste ji něčím? Čím? Jak?