Tak jsme přežili konec světa a máme tu Vánoce. Letos hodně jiné, protože je nás o jednoho míň. Začínám pobírat, co na nich mají dospělí, když si přece můžou dárky nakoupit sami. Jsou to, řekl bych, vzpomínky. Člověk - přesněji, já - si uvědomí, možná spíš než o vlastních narozeninách, že se věci mění, pořád dopředu, a nic už pořádně nejde zpátky.
Vánoce jsou význačné a vzpomínky na ně mají úplně jinou váhu než ty, které nedokážeme svázat k něčemu určitému. Na Vánoce si člověk vzpomene vždycky o Vánocích, protože o tom to tak trochu taky je. To ostatní si vybavíte většinou když si zrovna potřebujete vzpomenout na něco úplně jiného a často není čas se tím zabývat.
Vánoce. Vánoce. Co k nim tak patří. Samozřejmě šugroví. Na tom jsem se nějak výrazněji podílel snad až letos, jinak jsem zodpovídal hlavně za konzumaci. Stromek se vždycky kolem půlky prosince objevil na garáži, často nějaký zmetek co nikomu nechyběl. Žádný snad z našeho zadního dvorku, kde budoucí stromky touhle dobou dorostly už nějakých 6 metrů. Stojan byl tak malý, že se musel dát do krajáče a obložit závažími zabalenými do papíru. Pak se stužkami přivázal k žebřinám. Jednou byla na Vánoce špička zeravu co mi rostly od okny, než jsme je vykáceli kvůli oknům v obýváku. Nepouštěl jehličí, ale byl zadělaný od ptáků, co v něm hnízdili.
Už je to rok co jsme koukali z okna na zasněžené zbytky třešně co přerostla barák snad dvakrát. Rok co babi nechápala, co jsou Vánoce. Víc let co jsem jí vyrobil svojí snad první fotomontáž, na kterou jsem ještě teď docela pyšný (i když jsem měl víc dbát na to, aby mi seděly stíny).
Všechno se tak rychle mění, a myslím, že čím dál tím víc platí, že Vánoce jsou ten druh svátků, kdy by člověk neměl lítat ještě víc, páč ke všem dalším věcem musí ještě vymyslet a sehnat dárky a kdesi cosi. Dobře, jsem naměkko a sentimentální a nechci být sám, kdo si najednou spíš než mobil a štěně přeje, aby všechno bylo jako třeba deset let zpátky, kdy jsme se my tři aspoň u večeře přestali škorpit, v kuchyni hučely plechový kamna a já se zaobíral tím, jak mi ještě víc dávno dokázali za zády propašovat dárky. Hrál bych na klavír koledy z not starších než já, protože to k Vánocům prostě patří.
A teď mě omluvte, jdu brečet do jiný klávesnice.
