Věřte nevěřte

Žiju.
Není to slavná existence. Po objevu mé osoby na internetu 5. třídou jsem byl včera krom pracovních záležitostí zaměstnán zahlazováním stop po mé, hm, bouřlivé minulosti na internetu. Zda se za ní stydím? No, jak za kterou. Ale třídit to jsem líný, pročež cvak se vším dolů. Perličky byly zachráněny v Knize kosmu, a to je asi tak jediná věc které bych skutečně litoval.
Hlavním důvodem "wipu" jsou asi glosy. Patří do věcí které slušný učitel prostě nedělá, i když třeba zrovna dneska jsem koukal do slohovek 9. třídy a  odolával pokušení... I tady na blogu je pár věcí které možná nejsou úplně ono, ale zaprvé nevěřím, že by je někdo vyhledával z nějaké maniakální obsese a zadruhé bych se měl konečně přenést přes spoustu věcí a říct si, že na četbě podezřelých fantasy románů (haló, Ginn Hale) není nic divného.
Jsem učitel. Zatím nijak úžasný, ale hej, žádný učený z nebe nespadl. Kromě těch co cestují těmi špatnými letadly, hmm... Existuje aspoň jeden učený co spadl z nebe. To jsme teď brali na gymplu. Kromě těch mám ještě 5. a 7. třídu na všechno relevantní, a 9. na fyziku. Škola je to soukromá s malými třídami a zvláštními existencemi. Více okomentovaná, byť nepřímo, je, znova, na Knize kosmu (odkaz vpravo).
Zase hraju Aion, momentálně neaktivně protože jsem na max levelu a je to celkem otrava. Také jsem se oklikou vrátil ke Kingdom of Loathing. Šťastné univerzitní časy mě nepustí.
PhD studium jsem přerušil. Začínat učit je blázinec na kolečkách.
Pořád píšu, momentálně druhý (nebo třetí) pokus o matematické drama. Dokončil jsem dvojici předpříběhů k románu Alanation. Publikovatelné jsou samostatně. Také jsem se dal na občasné kreslení - dodávám blogu Mudrc komiks "Průměrný Planeswalker."
Toliko z mojí současné existence.

:)

wlkeRovy neospisy

Tož i po wipu pevného disku z prosince loňského roku se zachovaly nějaké ty fragmenty, plus byly vytvořeny texty nové, tentokrát na Google Drive, svatí jej chraňte.

Především díky googlu, byť tentokrát díky mailu, přežila moje trilogie "Mezi hrobem a zemí," která je takovým velmi morbidním "zrcadlem společnosti" jak se teď říká více románům než je snad záhodno. Sleduje osudy tří postav, které se zpravidla po vedlejší roli stanou hlavními. První z nich, z povídky "Smrtiny" je bezejmenný kluk s rodinnými problémy a velmi antisociální povahou, který si pomocí tajemné knihy osvojí umění nekromancie.

Člověk by řekl, že žít s jediným rodičem, který navíc odmítá uznat existenci svého potomka (či, jeho slovy, genetického omylu), musí mít na toto dítě velmi zničující účinky. Měl by pravdu. Na druhou stranu jsem se do té doby úspěšně udržel při životě a, podle testů ve víkendové příloze novin, zdravém rozumu, i za takových nezáviděníhodných okolností. A mluvě o životě, pravému reflektoru auta odzvonilo. V dutině světlometu se tající sníh mísil se střepy skla žárovek a několika kapkami tmavší tekutiny. Jiné známky násilí auto neneslo, jen z ledabyle zabouchnutého kufru vyčuhoval kus igelitové plachty, což znamenalo, že brzy bude hůř.

Postavou, která přebírá štafetu a nese jí do povídky "Z masa a kostí" je zombie jménem Michal, ex-narkoman a jediný žijící potomek nebezpečného šílence.


Byl to upír.
Pil čaj.
Očichal jsem tekutinu co mi nalil ze své termosky, a pak jí ochutnal. Opravdu čaj. Černý, se špetkou bergamotu. Vyjma toho však všechno sedělo: nepřirozeně dlouhé a ostré špičáky, uhrančivý pohled skrytý za brýlemi balancujícími na hraně mezi elegantními a „jogurtovými“ skly. Už jsem také věděl, odkud ho znám. Byl předposledním, kdo nás dva viděl na živu. Dokud jsme byli dva. A ten poslední skončil s hlavou na kaši kořeněnou olovem.

Už do prvního dílu jsem obsadil postavu prastarého upíra až fanaticky zlepšit svět. Upíra, který pracuje jako průvodčí ve vlaku. V druhém díle postupně nabíral na důležitosti, až dostal hlavní roli v poslední povídce "Až za hrob," kterou se uzavřel pomyslný kruh.


Bledé slunce se vydrápalo nad obzor. Jeho světlo se líně rozlilo ulicemi, a okny proniklo i do malého pekařského krámku s posezením, který ještě před chvilkou připomínal spíš řeznictví specializované na kanibalskou klientelu. S příchodem dne se nechtěné zboží začalo pozvolna měnit v uhel a následně prach, přestože se ukazatel termostatu ani nepohnul. Seděl jsem na prahu obchůdku a jen okrajově vnímal, jak se i moje kůže začíná připékat. Pak přes mě někdo přehodil kabát a pocit, který si nejlépe představí člověk upalovaný zaživa, ustoupil.
„Čaj?“ zeptal se unavený hlas.
„Ano, prosím.“
„Cukr?“
„Ne, díky.“

Mám tu postavu rád. Pokusil jsem se mu věnovat vlastní povídku, ale bohužel první verze byla smazána, druhá skončila v podobě oneshotu a třetí stojí za houby.

Českou tvorbu jsem prozatím zakončil povídkou Sněhopád volně navazující na mojí snow-sérii.

Začalo sněžit. Nic nového pod sluncem. Nekonečné střechy a ulice byly beztak pokryté metry šedivého ledu. A čas tu zamrznul stejně jako život. Mokré boty nechávaly hluboké šlápoty ve vrstvě prachu nahromadivšího se v opuštěném pokoji. Okna byla matná, parapety zaváté. Každý zvuk se rozléhal a odrážel ode zdí holých i v dobách, kdy tohle místo bylo obývané. Ale to bylo dávno.

Sněhopád mě přivedl do krajin postapokalyptické fantasy. Parafrázuje komunismus v ČSR do té míry, aby nebylo poznat, že vůbec nevím, o co šlo. Dotýká se také jiných citlivých sociálních témat, a umetl cestu anglicky psané superpovídce podnícené zejména knihami Lord of the White Hell (já vím, čtu strašný brak... a potom ho i píšu):

Tobias Eisner was a happy man. He took his antidepressants regularly and when those didn’t work, he curled up at the feet of his roommate’s bed and had him read to him until he fell asleep and forgot that he had wanted it to be forever. In his early twenties he had collected most academic titles that were to be gained in math, physics, economics, and, strangely enough, artistic and religious studies. He now taught at the university and worked day and night on his microscopes. He had no free time, as he couldn’t grasp how a scalar quantity could be free. Not even thinking in vectors helped much.

Daniel Jones was madly in love. Everyone knew. Some people pitied him, others didn’t give a damn, and others complained to his parents. Fortunately, they were the ones not giving a damn, but providing heaps of money instead. Dan was over thirty and still a master’s degree student. He lived at the lowest class dormitory on the campus just to share a room with his brilliant teacher who once used to be a colleague, but outshone the rest of his class in a matter of days, leaving early for more advanced courses. Although lazy and entirely unsure whether he was really suited for experimental physics, Daniel loved to bask in his mentor’s radiance and was glad the university just took his tuition and let him be.

Omniscientific, jak se tohle dílko jmenuje, bylo napsáno během několika málo dní, během kterých moje nálada prodělala skok hodný Knihy ztracených věcí. Celkem lehkovážná romance (!!!!) se najednou vrhla do tmy, jejímž středem tentokrát je zneužívání dětí. Bude nejspíš potřebovat ještě nějaké čištění, ale jinak si troufám říct, že je to jedno z mých nejlepších děl.

No a na čem pracuji teď? Udělejte si obrázek z následujícího textu:

Natural number Street was as busy as always. The houses at the low end were crowded with schoolchildren, while important-looking accountants were over in the Thousands, and politicians hung about Millions and even Billions. While the crowd, according to Mathematian principle of conduct, tended to grow thinner further up the hill, as the numbers they sought differed with a lesser gravity, there was a significant dent just a few paces from the first house.

13 looked out of the window and sighed. People sought her house so rarely. Most of them instead circumvented the place in a large arc. Most of the visitors she got were other numbers or variables. Right then, p, a variable denoting Prime numbers, an organization Thirteen was proud to be a member of, was over for tea.