Christmas 'Shopping

D&D:

Level down

Včera poměrně znenadání (a neočekávaně) umřela družina z online D&D. Jelo se oficiální dobrodružství "Ztracený důl Fendelveru," které jsem, jak už to tak nenechavý tvor dělá, pozměnil k obrazu svému, danému zejména činností postav. Tady je jak:

Část 1: Gobliní šípy. 
Tady poněkud nesehranou družinu potkala hned jedna TPK, kde se ale ještě postavy probraly v transportu na trh s otroky a úspěšně utekly. Nicméně hlavní boss (Klarg) přežil, byť bez velké části podřízeného goblinstva. S malou družinou (a malou částí kořisti) se vydal dohnat družinu tranportující klíčové NPC Gundrena, zatímco zbytek goblinů převážel vězně a věci na prodej... inu, na prodej. Družina úspěšně utekla a rovnou vrátila i bedny, které normálně "zachraňují" z jeskyně. Problem solved. Mostly.

Část 2: Fendelin. 
Zde se družina aktivně vrhla na bandu rudocejchů a díky hojnému počtu a obecně op postavách celkem rychle masakrovala všechno co jí přišlo pod ruku. Během jednoho "downtime" ale životem unikl jeden z nich, v němž se mi díky celkem dlouhé šňůře úspěšných záchran na Odolnost proti mučení zalíbilo - stal se z něj Bernardo, bývalý gladiátor a člen Zhentarim, který infiltroval Rudocejchy aby důkladně poznal jeho vedení a ve vhodný okamžik je spolu s dalšími tamějšími agenty ovládnul. Tento vyprávěl ve skrýši o masakru ve městě, i když jediný kdo si s tím trochu lámal hlavu byl Jarno Albrek a jeho hlídací gobr Mosk. Nutno říct že zcela oprávněně. V okamžiku kdy družina napadla "výčepnu" se Jarno sebral a utekl tajnými dveřmi, a to s Moskem v patách. Cestou narazili na malého Kapříka, který se skvěle hodil jako rukojmí. Nahoře se naposledy setkali s Bernardem a několika málo přeživšími Rudocejchy, každý obdržel své insturkce (Jarno a Mosk měli vyhledat úkryt v Rokliském hradu, zatímco Bernardo měl jiné plány... na pomstu).
Skvěle se k tomu hodila obří bouřka, výsledek několika velmi špatných hodů na počasí. Mosk odtáhnul namítajícího Jarna na sever, zatímco Bernardo využil zmatku nastavšího při menší povodni, ukradl koně ze Lvího štítu a vyrazil na východ.
Družina něco z toho zjistila a část z ní se rozhodla pronásledovat skupinu prchnuvší na sever. Po velmi těsném a vypjatém souboji, kdy Jarno zemřel a Mosk se stáhnul do jeskyně, kde měl nepřekonatelnou výhodu, se z výpravy vrátil jediný válečník, který poté pověsil dobrodružení na hřebík.
Téže noci se Kapříkovi podařilo utéct a vrátit domů... k jeho vlastní smůle.

Část 3: Pavučina.
Moskovi bylo jasné, že jej zbytek družiny bude pronásledovat. Věděl, čeho jsou schopni, a spěchal tedy do Rokliského hradu, aby své soukmenovce varoval a připravil na možný útok. Jako varování na bránu pověsili hlavy zabitého zloděje a kleričky, spolu se vzkazem, že pokud dobrodruzi zaútočí, bude popraven rukojmí Gundren.
Ale dobrodruzi nikde.
Ztratil je alkoholický goblin z náhodného střetnutí, kterého zajali, aby je dovedl do hradu, jenže ten nebyl schopen fungovat bez pravidelného přísunu lihu. Skončil v tajemné chaloupce na kuřích nožkách uprostřed lesů, málem spolu se zbytkem družiny, která však nemrtvou ježibabu zabila a především zničila chaloupku, čímž zrušila její prokletí... Ovšem ne že by si toho Beáta, sestřenice a tajná milenka lítice Agáty nijak zvlášť vážila. Už pár staletí tam vařila nápoj lásky ohromné síly, který ji měl znova sjednotit s Agátou. Ovšem když už se zdálo, že se její cíl podařil, někdo to pokazil a zabil ji. Na chvilku se všechno zdálo strašně fajn... a pak už ne.
Nicméně družina po vydatném odpočinku zamířila do Hromostromu, kde si celkem hravě poradila s kytičkami, pavouky, zombíky i orkskou hordou. Nebylo tedy divu, že skupina dračích kultistů se hodně rychle snažila zamaskovat svůj skutečný důvod pobytu na tom místě za něco o něco méně napadnutelného. Povedlo se, a všichni vyvázli bez jediného vážnějšího úrazu. Nicméně polovina z nich se rozhodla, že to co dělají asi není úplně ono, a použili svých nově nabytých schopností Klamu, aby přesvědčili Favrika, že pohlídají drakův poklad, zatímco ostatní pojedou na vyhlídkový let kolem Neverwinteru. O něco méně zla, a to úplně bez násilí. Jen chudák druid kouká na kytičky zespoda.
Dalším cílem družiny byl Rokliský hrad. Obrana už trochu usnula, výhrůžný leták strhal déšť a vítr a družina jej neluštila. Plán vymyšlený pro případ nouze králem Grolem a především doppelgangerem Vyerithem ale zůstal nezměněn. "Kralování" bylo přenecháno šťastnému Klargovi, zatímco skutečný král utekl i se zajatým Gundrenem když družina zahájila čistku předních komnat. Nekoordinovaní goblini padali jeden po druhém, situaci nezachránil ani vypuštěný sovodvěd, který se zasekl ve dveřích. Nový král bojoval statečně ale padl, zatímco Mosk nakonec znova utekl rovnou do náruče vracejícího se Targora. Družina při jeho pronásledování objevila do bezvědomí ztlučeného Gundrena, ovšem ne toho skutečného, ale zamaskovaného Vyeritha, který se přesně podle plánu dokonale vetřel do jejich středu. Targor, Mosk a Grol vyčkali, až družina hrad opustí, znova jej obsadili, a vyrazili k dolu posílit tamější obranu.
Družina mezitím dorazila do Zaječí a vyhledala Agátu. Ta věděla o osudu Beáty v jejich rukou, ale přesto se rozhodla nejen zodpovědět jejich otázku a ještě nastínit pletichy ostatních stran proti nim. Inu, asi marně.
Bernardo zatím sjednal smír s orky od Vyverní skály. Pověděl jim, nutno říct že popravdě, že ve městě Fendelinu nyní není nikdo schopný boje, a společně vytáhli jej dobýt. Družina našla už opuštěnou jeskyni, a protože počasí zmařilo účinné pronásledování, zamířili podle mapy ukořistěné v hradu do dolů.
Všechno šlapalo podle Bernardova a Vyeritova plánu. Hlavně když se první dozvěděl o tom druhém. Poslal orky a jednoho z gobrů do Fendelinu, zatímco s ostatními se vydal připravit smrtící past.

Část 4: Jeskyně vlnivých ozvěn.
Družina v jeskyni objevila Tardenovo tělo, nechala s ním "truchlícího" Gundrena/Vyeritha a šla zkoumat. Ten rychle vyhledal Bernardovu skupinu a domluvil finální podobu plánu: Vyerith zjistí co nejpodrobněji silné a slabé stránky družiny, při vhodné příležitosti na ně natáhne co nejvíc tamější havěti a pokud by to nestačilo, v okamžiku kdy bude družina po opravdu vyčerpávajícím boji odpočívat přivolá Bernardovu družinu a společně dobrodruhy rozdrtí.
Záložním plánem pro případ, že by byl ohrožen sám Nezznar, se mělo Vyerithovo dvojče Valak zachovat podobně - vzít na sebe podobu přeživšího trpaslíka, utéct a přivést posily. K tomu ale nakonec nedošlo; po vyčerpávajícím boji s Mormeskem (družina ukradla truhlu ke které byl jeho duch vázán a pokusila se s ní utéct) na ně Vyerith natáhl hořící lebku a dílo zkázy bylo dokonáno.

Těch věcí co asi úplně nehrají s původním textem bylo asi o něco víc, ale sám jsem se překvapil a spoustu těch důležitých rozhodnul už předtím, než s nimi družina interagovala. Past připravená hlavními zloduchy byla opravdu extrémně zákeřná a vražedná - tolik, že jsem se rozhodl ji nepoužít při první příležitosti. Nakonec jsem jí tedy v její finální podobě nepoužil nikdy, ale na druhou stranu jsem aspoň trochu rád, že družina opustila svět v důsledku těch pečlivě snovaných pletich.

Docela se těším na nové D&D :)

Skladiště hlášek z D&D

Protože vždycky když si to poznamenám na nějaký papírek, tak to potom nenajdu.

Sep2, účinkují: drakorozená paladinka Scharlach (Aly), doppelganger zloděj Car Bon (Bowen), shadar-kai alchymistka Heike (Sal), sukuba ??? (Agar).

Car se pokusil sundat drakolichovi elektrický obojek a dostal kritičák.
Scharlach: "Vždycky můžeš říct ne."
Car: "Vždycky říkám ne!"

Během obvyklé slovní roztržky v mělkém jezírku kyseliny.
Sukuba: "Seš na tenkym ledě."
Scharlach: "Já? Já jsem vy kyselině!"

Scharlach: "Já nebudu jíst sukubu, zkazila bych si zažívání. No co, nežral to ani fialovej červ!"

Družina zabila sukubu.
Sal: "Přijdu si strašně, ale mám dobrý pocit."

Snow Fortress "dream sequence"

Are dream sequences still popular? You know, the ones where people have dreams that are somehow related to the story. Well, I have them, because no matter how hard you want to believe otherwise, this might be <spoler alert> REAL.</spoiler alert>

A single toll woke Kitten up. He instinctively knew it was midnight. He was in his bed in the Capitol, dressed in fresh clothes that smelled of soap with a hint of perfume about it. And tobacco smoke.

He sat up. He was certain it was dark, yet he could see every minute detail of the room and the paintings within. Across the room, he could read the titles of the books. His throat felt raw for some reason. There was a dull pain in his spine, the same one he’d felt that time he reawakened after his near-death experience.

Or had he come closer than expected?

There was a knock on the window.

He got up and opened. Somehow it didn’t surprise him the least to see The Mayor clinging to a rusted downpipe.

“Thank you,” The Mayor said once safely inside. He didn’t look like he was about to comment on his unusual choice of entrance any more, so Kitten asked. “Oh,” The Mayor waved his hand in response, “there’s a burglar in my office at the moment. Didn’t want to disturb him.”

Kitten shook his head and ran his right hand through his hand. It felt strangely numb. “You’re a strange man,” he told The Mayor.

“I get told that a lot,” the man shrugged and produced his pipe. “I get asked a lot of questions, too,” he added in a suggestive voice.

Kitten gauged the bait tossed to him. “I fainted at the mine today,” he mused out loud.

“You did.”

“There was a hand in the Ice. A human hand.”

“There was.” A puff of smoke rose from The Mayor’s mouth as he spoke, in spite of the pipe not being lit.

“Did they excavate it?”

The Mayor pondered a bit. “Do you feel well enough for a short walk?”

“I do.”

The two looked at each other. Then The Mayor nodded and threw the window open again.

Kitten scowled. “You said walk, not jump or climb.”

The Mayor smiled mysteriously. “And here I was starting to think you might be on to me,” he said with unusual softness. He reached out to take Kitten by the hand. His palm was hot like an oven plate and the touch made Kitten flinch at first. But the fingers held him fast.

Before Kitten could say anything, a chill wind assaulted him. They were standing at the entrance to the Mouth shaft, all dark and deserted at the time. Being up and about at the hour was looked down upon by most people. Of course some workers had to maintain the fires at the Smelter, but they were a special sort of people shrouded in myth and legend.

He looked around. Everything seemed very real, if somewhat haunting. If it was a dream, it was the most vivid one he had ever experienced.

The Mayor let him go, thrust both hands into the pockets of his coat and started walking along the damaged rails.

Kitten followed after a short pause. “What are you?” he demanded once he caught up and matched his pace to The Mayor’s.

“Who knows,” The Mayor smirked. “I was cast out by my kind to live among humans. I am not one of you either.” His expression grew cold in an instant. “You might call me a cuckoo, but then again, I’m not a bird either.” He stopped suddenly and cocked his head at a disturbing angle. “Although I think I used to know how to fly.”

Kitten glared at him. It was definitely a dream. No use getting excited about it.

He wondered whether he was able to will himself to wake up.

“What’s the point of us being here?” he asked.

“Your discovery, isn’t it?” The Mayor’s eyes were fixed at him, while the rest of him seemed to slowly fade away in a direction that wasn’t really there. “I want to see that hand. That person. Those people in there.”

He said “see,” but a feeling that he’d meant a slightly different sensual verb reared its abhorrent head in Kitten’s mind. In his dream, he was annoyingly paranoid.

“Alas,” The Mayor went on, suddenly becoming very focused again, “I mustn’t be greedy.” He looked at his hand and clenched it. “Especially here,” he muttered to himself, so Kitten could barely hear.

“Let’s just get this over with,” Kitten said pointedly. He really wanted to wake up, have breakfast and go to work. Without waiting for a sign of approval, he stalked down the shaft.

It was dark. The shadows gobbled him up and he knew it, yet he could easily recognize the glowing rails in front of him. Who needed torches in a dream, anyway. Then the whispering started. Fading among the echoes at first, the voices were steadily becoming louder and clearer, telling him to turn back. To stop. To not doom them all.

Kitten hesitated for a moment. He turned his head to look at The Mayor behind him. The man was literally glowing. Pale white flames licked the backs of his hands and slithered up his coat. Some even cared to caress his face from time to time. As dreams went, this one was extraordinarily exotic.

“Is it here?” The Mayor asked calmly, and Kitten realised that yes, it was there. He looked at the dazzling white wall with the black shape of a human hand in the middle of it. He reached out to touch it as he had the day before, but The Mayor’s hand gently brushed his aside before his fingers touched the Ice.

“Allow me,” The Mayor hummed. He rested his flaming palm against the dark spot.

A high-pitched shriek pierced Kitten’s head. He clamped his hands over his ears, but the voice only grew louder. He tried screaming as well, but that too only seemed to empower the horrible sound.

A horrid smell assaulted his nostrils a moment later. Just after that, the wall in front of him exploded into pieces.

The cave grew dark. White Ice turned dark grey, the flames engulfing The Mayor were gone. Only his coat remained bright. His hand was resting against another. Kitten held his breath as he looked at the person previously encased in ice: she was beautiful, or perhaps more than that, far beyond mere words. A wet, light colored dress clung to a frail, motionless girl’s body hovering in midair, reaching out as if trying to grab a life that had undoubtedly been lost to her ages ago. Long hair clung to her pale skin. The empty gaze of her eyes clenched his heart and threatened to crush it.

“A real beauty, aren’t you?” The Mayor murmured, unbuttoning his coat. “Such vitality, even in death. The living here can barely compare.”

The voices stopped suddenly.

“What are you going to do with her?” Kitten asked, mostly to fill the silence which horrified him even more than the upcoming answer.

The Mayor turned to him. There was a wicked smile on his face, growing ever wider. In fact, no normal person’s mouth should have ever grown that wide. Or had that many teeth in it. “What am I going to do to her?” he asked, slowly unbuttoning his shirt.

A wave of sickness crashed over Kitten. The horrible thing he had imagined turned paled in comparison to what he saw underneath the washed-out fabric: a vertical maw stretched all the way from The Mayor’s throat to his abdomen. Rows upon rows of sharp fangs glistened with saliva that trickled down the thin lips.

“I am going to make her mine.”

Brain Dump 2: Snow Fortress

After a lifetime in darkness, he emerged into the light. Above an endless windswept, snowy plain, the sun was setting. It was cold and there wasn’t a single soul in sight.

It was cold.

It was lonely.

Dying.

“Hang in there.”

The fading sunlight was cold. It passed through him unhindered.

“You’re still -”

Something searing burst through his chest. He looked down in horror.

“- owing me a favor!”

Gentle light was warming his skin. He could immediately tell it wasn’t sunlight, though. It was just another sun lamp. Who was wasting valuable electricity on him, though? He tried to shield his eyes with his right arm, but it wouldn’t move. At least his left did. Before he fully opened his eyes though, the sound of a chair creaking nearby made him freeze. Slow, heavy footsteps plodded away from his bedside. A door was opened and clicked shut again. Silence resumed.

He took a deep breath to calm himself. He closed his eyes again so he could use his remaining functional arm to lever himself up. His head bumped into the sun lamp, but he barely felt it. His torso and back throbbed with dull pain.

He squinted and looked around. He was in a room crammed with old junk cleared from offices - desks, filing cabinets and such. His bed was actually another desk with an old mattress laid on it. Compared to what most people had, though, it was unimaginable luxury. He most certainly wasn’t in the hospital.

Wait, why would he be in the hospital?

He racked his brain for some details of what had happened before he’d ended up here, but it replied with a simple. “You don’t want to know. Trust me.” So he did.

Just as he was about to check the rest of his body, the door opened again. Two people stepped in, both tall men. The first wore a stained white coat and glasses that reflected the light. His rectangular face, permanently fixed in an amused grin and framed by unmaintained dark, if slightly grizzled, hair and stubble was well known to every Citizen: he was The Mayor. The slightly shorter, completely dark-clad figure behind him was bound to be Dog, then. The Mayor and his bodyguard were supposedly inseparable for reasons that were the main source of gossip in the CIty.

“What a swift recovery!” The Mayor exclaimed as he sat next to him. “I wish I were this young and full of life again. But alas -”

The Mayor’s voice was strangely familiar. He had met The Mayor before, back when the man was known as Medic. A lot of time had passed since then, but there was barely any change to The Mayor’s exterior or behavior.

The Mayor proceeded in what felt like a routine check up.

He relaxed. He trusted the man. The entire city did. If he told them all to hurl themselves down a mining shaft for the common good, they probably would. The Mayor’s bodyguard was a different matter altogether, though. The short man’s deep-sunken eyes were barely visible, but still peering at him with palpable contempt.

“What’s going on?” he brought himself to ask.

“You’ve had quite a blast last night, haven’t you?” The Mayor laughed and patted his right shoulder heartily. He couldn’t feel anything aside from the slight force it exert on the rest of his body. “It’s time you begin a new life young man.” The Mayor stopped laughing, though his ice-gray eyes did not. “And a new life means a new name.”

A new name? He had a name. It was just that he couldn’t recall it at the time. A blast it must had been.

“You’ve got eight lives left I bet. So much like a cat,” The Mayor went on, ruffling his hair. That he could feel. It creeped him out a little. “Or rather a kitten.” For the briefest moment, The Mayor’s smile seemed as icy and distant as the snow field from before. “Yes, why not,” The Mayor muttered as if to himself, “Kitten seems appropriate.”

“What?” Kitten bristled.

The Mayor put a finger on Kitten’s lips. “Shush,” he said softly. “Save your strength, little cat. When the anesthetic wears off, you will find yourself needing all seven lives to cling to your last one.” He stood up and nodded to Dog. The man took a couple of wobbly steps and collapsed into a nearby chair. “He will watch after you. I need to get back to the office now.”

Kitten contemplated calling after him as he walked away, but found it too embarrassing. After the door closed, he was left with the morose Dog and an uncaring sun lamp. There were no other exits in sight. The only window in the room was blinded.

Kitten lied back down. He tried to imagine lying in the sun, but a dark fear of immense pain-to-come was lurking in the back of his head. What had happened? He still couldn’t recall any of it. Or much of what had been before. He squinted into the light. A sun lamp was usually to be found in greenhouses where meager vegetables were grown to feed a meticulously culled crowd of hungry mouths. The Mayor had almost all electricity redirected to those “life factories.” Wasting the precious resource on anything besides vital supplies was bordering on criminal activity.

Such was the world.

Humanity had returned to living in a cave. A cave of Ice engulfing the City - a few hundred ruined buildings huddled around the central Capitol building where The Mayor resided. They were a completely isolated society. Most of the men were diggers, mining the Ice for water, scouring the debris for resources left behind by a long-forgotten civilization. Women tended to families and chores, with a few exceptions who worked in administration. Crime rate was practically zero. Convicts worked in the Ice Smelter, a nasty job if there ever was one. The capital punishment was to be exiled - taken to the surface where there was virtually no atmosphere and people burned in the blistering heat of the sun or froze to death at night before they could asphyxiate.

Kitten had been convicted once. His punishment was to clear snow off the solar panels on the surface in the early morning and late evening before temperatures had become lethal. He could remember how the sun up there felt. The lamp was nothing like it. Its warmth was gentle and soothing.

Kitten stirred. The pain he’d felt when getting up returned.

He had no family to wish to be by his side at that moment. He’d lost his parents before he even really got to knew them. His grandmother who raised him since always changed the subject when he asked. Only once did she tell him they had done something the old government hadn’t agreed with. After that they had sent her to a hospice, while he went to some boarding school. Reunited after a year, instead of the kind, cheerful person, he met the husk of an old woman, babbling incoherent nonsense to herself. The only phrase that he’d been able to make out was “release me,” so he did.

He’d had her put down by the Medic.

That had been his crime.

He grit his teeth as the pain grew stronger.

Had he gotten hurt up there? Or was what he recalled some distant past? He couldn’t know. He couldn’t concentrate.

Dog moved. He got up from his chair and walked slowly over to the makeshift bed. Kitten watched with growing discomfort as the pale face came close. He still couldn’t see his eyes, and then he realized the man had been wearing a clay mask all along. The lips didn’t move, but a hoarse whisper poured out nonetheless: “Don’t worry.” A raspy breath. “This room is soundproofed.”

The face drew away and was replaced with a black-gloved hand. Another appeared to take the glove off. It revealed a mess of desiccated flesh and jutting bone.

“One hundred years,” Dog said. His voice was weak, but the silence carried it solemnly. “I have reached my limit. I have passed it.” He removed his mask as well. Underneath it was a mostly bare skull with empty eye sockets. “I am handing it to you: my quest.” he leaned forward again, staggering slightly. “Find her.” He dropped to his knees and fell silent.

Kitten screamed.

Název nemající absolutně žádnou souvislost se zmrtvýchvstá...sakra

Tak jsem zběžně projel témata tohohle blogu a zjistil, že velká část článků se týká "zmrtvýchvstání" autora. Ono to není tak žhavé. Z mrtvých vstávám každé ráno do práce, takže, eh, pro ty méně informované souhrn novinek:

- Pracuji jako učitel M, F, IVT a ŠD*. *školní družina. Některé postřehy z blogu publikuje mé sofistikovanější já. Neže bych trpěl schisofrenií. Ze současného stavu školství obecně jsou to spíš deprese.

- Pořád vedu Magicový kroužek v DDM Sokolov. V pondělí se musím jít zeptat účetní jestli mi prakticky dvojí zaměstnání neudělá bordel v daňovém přiznání. Ať žije byrokracie a gympl, kde jsem se o ničem takovém nedozvěděl.

- Už zase nevím, kolik mám Magicových balíčků.

- Hraju D&D, pořád to samé dobrodružství co jsme začali asi rok po východu 4E. Postavy jsou lv 12 (nebo 13?) a já je pozvolna kopu k velkému strhujícímu finiši. Zítra hrajeme. Docela se těším.

- Hraju Aion. Důvod, proč mám čas psát na tento blog je ten, že až do soboty večer jsem v detox režimu, kdy hru nesmím zapnout, ani kdyby manželka sebevíc prosila. Manželka jí říkám proto, že dokud jsem nebyl 65, každý den mi říkala "level up" a já už pak začal odpovídat "yes honey." Zatím nám to klape dobře.

- Dokoukal jsem anime Un-Go které nebylo špatné, a teď jedu Noragami, které je takový xxxHOLiC s francouzštějším humorem. Uvidíme jestli to rozdýchám. Bohužel si říkám, že Zetsuen no Tempest nebylo jedinou známkou úpadku studia BONES. Jsem velmi smutná panda.

- Poslouchám darkwave/industrial/gothic a cojávím co ještě. Půlka hudby obsažené v kompu je Německá. Zbytek anglicky, asi 1 jap a jedni Kabáti.

- Čas trávím u kompu, v práci, na cestě do/z práce (nejčastěji kolmo teď) občas na zahradě, kde hrabu mech. Dalo by se říct idyla.

- Navzdory tomu co říká facebook a Aion, jsem volně dostupný na internetu i mimo něj :D

Superkrutohustopřísný tričko: návod

Jak vyrábím svá superhustokrutopřísná trička? Složitě, samozřejmě! Metoda potisku samotného je jednoduchá - většinou jednobarevný vzor je vyřezán z fólie a nažehlen. Chcete nejčastěji jemné linie, abyste neměli moc ploch "pogumovaných" (nevypadá to moc hezky a je to celkem nepříjemné). Ale jak vytvořit samotnou grafiku? Tady je konkrétní postup:

1) Začněme nějakým motivem, který jsme si vyvolili. Já se rozhodl udělat si tričko z bannerů v Tiamat Stronghold, takže tady výřez z printscreenu:

Obrázek by měl být docela velký, aby se s ním dobře pracovalo. Obecně platí "čím větší, tím lepší," ale zas to nepřehánějte, abyste se s tím nepatlali půl roku.

2) V nové vrstvě ve fotošoku obtáhneme motiv. Nemusí to být nijak extrémně přesné, důležitá je aspoň přibližná podoba. Nejvhodnější nástroje jsou štětec/pero. Vyhněte se ale rozmazaným okrajům.

3) Vypněte všechny vrstvy krom nově obtažené a uložte obrázek jako *.png. Ten importujte do Corelu a převeďte do křivek. Nebojte se přehnaných detailů (ikdyž až moc může být až na škodu). Nejlíp volte tolik detailu, aby byly vidět všechny důležité záhyby a především otvory, ale ne víc.

4) Plotter - přístroj který provádí vlastní výřez fólie - nemá rád příliš mnoho bodů. Je na čase křivky pročistit! Zrušte skupiny všech objektů, zvolte nástroj práce s křivkami a dejte se do práce. Asi tak 3/4 bodů na křivkách můžete prostě smazat bez vad na kráse, se zbytkem si musíte trochu pohrát, aby to tak nějak vypadalo.

^ příliš vysoké detaily

^ akorát

5) Po vyčištění všechno zase seskupte. Gratulace! Máte vektorovou grafiku, kterou umí vyřezat plotter. Navíc můžete dělat s její velikostí cokoli a vždycky dostanete dokonale ostrý obraz.

Věřte nevěřte

Žiju.
Není to slavná existence. Po objevu mé osoby na internetu 5. třídou jsem byl včera krom pracovních záležitostí zaměstnán zahlazováním stop po mé, hm, bouřlivé minulosti na internetu. Zda se za ní stydím? No, jak za kterou. Ale třídit to jsem líný, pročež cvak se vším dolů. Perličky byly zachráněny v Knize kosmu, a to je asi tak jediná věc které bych skutečně litoval.
Hlavním důvodem "wipu" jsou asi glosy. Patří do věcí které slušný učitel prostě nedělá, i když třeba zrovna dneska jsem koukal do slohovek 9. třídy a  odolával pokušení... I tady na blogu je pár věcí které možná nejsou úplně ono, ale zaprvé nevěřím, že by je někdo vyhledával z nějaké maniakální obsese a zadruhé bych se měl konečně přenést přes spoustu věcí a říct si, že na četbě podezřelých fantasy románů (haló, Ginn Hale) není nic divného.
Jsem učitel. Zatím nijak úžasný, ale hej, žádný učený z nebe nespadl. Kromě těch co cestují těmi špatnými letadly, hmm... Existuje aspoň jeden učený co spadl z nebe. To jsme teď brali na gymplu. Kromě těch mám ještě 5. a 7. třídu na všechno relevantní, a 9. na fyziku. Škola je to soukromá s malými třídami a zvláštními existencemi. Více okomentovaná, byť nepřímo, je, znova, na Knize kosmu (odkaz vpravo).
Zase hraju Aion, momentálně neaktivně protože jsem na max levelu a je to celkem otrava. Také jsem se oklikou vrátil ke Kingdom of Loathing. Šťastné univerzitní časy mě nepustí.
PhD studium jsem přerušil. Začínat učit je blázinec na kolečkách.
Pořád píšu, momentálně druhý (nebo třetí) pokus o matematické drama. Dokončil jsem dvojici předpříběhů k románu Alanation. Publikovatelné jsou samostatně. Také jsem se dal na občasné kreslení - dodávám blogu Mudrc komiks "Průměrný Planeswalker."
Toliko z mojí současné existence.

:)

wlkeRovy neospisy

Tož i po wipu pevného disku z prosince loňského roku se zachovaly nějaké ty fragmenty, plus byly vytvořeny texty nové, tentokrát na Google Drive, svatí jej chraňte.

Především díky googlu, byť tentokrát díky mailu, přežila moje trilogie "Mezi hrobem a zemí," která je takovým velmi morbidním "zrcadlem společnosti" jak se teď říká více románům než je snad záhodno. Sleduje osudy tří postav, které se zpravidla po vedlejší roli stanou hlavními. První z nich, z povídky "Smrtiny" je bezejmenný kluk s rodinnými problémy a velmi antisociální povahou, který si pomocí tajemné knihy osvojí umění nekromancie.

Člověk by řekl, že žít s jediným rodičem, který navíc odmítá uznat existenci svého potomka (či, jeho slovy, genetického omylu), musí mít na toto dítě velmi zničující účinky. Měl by pravdu. Na druhou stranu jsem se do té doby úspěšně udržel při životě a, podle testů ve víkendové příloze novin, zdravém rozumu, i za takových nezáviděníhodných okolností. A mluvě o životě, pravému reflektoru auta odzvonilo. V dutině světlometu se tající sníh mísil se střepy skla žárovek a několika kapkami tmavší tekutiny. Jiné známky násilí auto neneslo, jen z ledabyle zabouchnutého kufru vyčuhoval kus igelitové plachty, což znamenalo, že brzy bude hůř.

Postavou, která přebírá štafetu a nese jí do povídky "Z masa a kostí" je zombie jménem Michal, ex-narkoman a jediný žijící potomek nebezpečného šílence.


Byl to upír.
Pil čaj.
Očichal jsem tekutinu co mi nalil ze své termosky, a pak jí ochutnal. Opravdu čaj. Černý, se špetkou bergamotu. Vyjma toho však všechno sedělo: nepřirozeně dlouhé a ostré špičáky, uhrančivý pohled skrytý za brýlemi balancujícími na hraně mezi elegantními a „jogurtovými“ skly. Už jsem také věděl, odkud ho znám. Byl předposledním, kdo nás dva viděl na živu. Dokud jsme byli dva. A ten poslední skončil s hlavou na kaši kořeněnou olovem.

Už do prvního dílu jsem obsadil postavu prastarého upíra až fanaticky zlepšit svět. Upíra, který pracuje jako průvodčí ve vlaku. V druhém díle postupně nabíral na důležitosti, až dostal hlavní roli v poslední povídce "Až za hrob," kterou se uzavřel pomyslný kruh.


Bledé slunce se vydrápalo nad obzor. Jeho světlo se líně rozlilo ulicemi, a okny proniklo i do malého pekařského krámku s posezením, který ještě před chvilkou připomínal spíš řeznictví specializované na kanibalskou klientelu. S příchodem dne se nechtěné zboží začalo pozvolna měnit v uhel a následně prach, přestože se ukazatel termostatu ani nepohnul. Seděl jsem na prahu obchůdku a jen okrajově vnímal, jak se i moje kůže začíná připékat. Pak přes mě někdo přehodil kabát a pocit, který si nejlépe představí člověk upalovaný zaživa, ustoupil.
„Čaj?“ zeptal se unavený hlas.
„Ano, prosím.“
„Cukr?“
„Ne, díky.“

Mám tu postavu rád. Pokusil jsem se mu věnovat vlastní povídku, ale bohužel první verze byla smazána, druhá skončila v podobě oneshotu a třetí stojí za houby.

Českou tvorbu jsem prozatím zakončil povídkou Sněhopád volně navazující na mojí snow-sérii.

Začalo sněžit. Nic nového pod sluncem. Nekonečné střechy a ulice byly beztak pokryté metry šedivého ledu. A čas tu zamrznul stejně jako život. Mokré boty nechávaly hluboké šlápoty ve vrstvě prachu nahromadivšího se v opuštěném pokoji. Okna byla matná, parapety zaváté. Každý zvuk se rozléhal a odrážel ode zdí holých i v dobách, kdy tohle místo bylo obývané. Ale to bylo dávno.

Sněhopád mě přivedl do krajin postapokalyptické fantasy. Parafrázuje komunismus v ČSR do té míry, aby nebylo poznat, že vůbec nevím, o co šlo. Dotýká se také jiných citlivých sociálních témat, a umetl cestu anglicky psané superpovídce podnícené zejména knihami Lord of the White Hell (já vím, čtu strašný brak... a potom ho i píšu):

Tobias Eisner was a happy man. He took his antidepressants regularly and when those didn’t work, he curled up at the feet of his roommate’s bed and had him read to him until he fell asleep and forgot that he had wanted it to be forever. In his early twenties he had collected most academic titles that were to be gained in math, physics, economics, and, strangely enough, artistic and religious studies. He now taught at the university and worked day and night on his microscopes. He had no free time, as he couldn’t grasp how a scalar quantity could be free. Not even thinking in vectors helped much.

Daniel Jones was madly in love. Everyone knew. Some people pitied him, others didn’t give a damn, and others complained to his parents. Fortunately, they were the ones not giving a damn, but providing heaps of money instead. Dan was over thirty and still a master’s degree student. He lived at the lowest class dormitory on the campus just to share a room with his brilliant teacher who once used to be a colleague, but outshone the rest of his class in a matter of days, leaving early for more advanced courses. Although lazy and entirely unsure whether he was really suited for experimental physics, Daniel loved to bask in his mentor’s radiance and was glad the university just took his tuition and let him be.

Omniscientific, jak se tohle dílko jmenuje, bylo napsáno během několika málo dní, během kterých moje nálada prodělala skok hodný Knihy ztracených věcí. Celkem lehkovážná romance (!!!!) se najednou vrhla do tmy, jejímž středem tentokrát je zneužívání dětí. Bude nejspíš potřebovat ještě nějaké čištění, ale jinak si troufám říct, že je to jedno z mých nejlepších děl.

No a na čem pracuji teď? Udělejte si obrázek z následujícího textu:

Natural number Street was as busy as always. The houses at the low end were crowded with schoolchildren, while important-looking accountants were over in the Thousands, and politicians hung about Millions and even Billions. While the crowd, according to Mathematian principle of conduct, tended to grow thinner further up the hill, as the numbers they sought differed with a lesser gravity, there was a significant dent just a few paces from the first house.

13 looked out of the window and sighed. People sought her house so rarely. Most of them instead circumvented the place in a large arc. Most of the visitors she got were other numbers or variables. Right then, p, a variable denoting Prime numbers, an organization Thirteen was proud to be a member of, was over for tea.

Waaa~noce

Tak jsme přežili konec světa a máme tu Vánoce. Letos hodně jiné, protože je nás o jednoho míň. Začínám pobírat, co na nich mají dospělí, když si přece můžou dárky nakoupit sami. Jsou to, řekl bych, vzpomínky. Člověk - přesněji, já - si uvědomí, možná spíš než o vlastních narozeninách, že se věci mění, pořád dopředu, a nic už pořádně nejde zpátky.

Vánoce jsou význačné a vzpomínky na ně mají úplně jinou váhu než ty, které nedokážeme svázat k něčemu určitému. Na Vánoce si člověk vzpomene vždycky o Vánocích, protože o tom to tak trochu taky je. To ostatní si vybavíte většinou když si zrovna potřebujete vzpomenout na něco úplně jiného a často není čas se tím zabývat.

Vánoce. Vánoce. Co k nim tak patří. Samozřejmě šugroví. Na tom jsem se nějak výrazněji podílel snad až letos, jinak jsem zodpovídal hlavně za konzumaci. Stromek se vždycky kolem půlky prosince objevil na garáži, často nějaký zmetek co nikomu nechyběl. Žádný snad z našeho zadního dvorku, kde budoucí stromky touhle dobou dorostly už nějakých 6 metrů. Stojan byl tak malý, že se musel dát do krajáče a obložit závažími zabalenými do papíru. Pak se stužkami přivázal k žebřinám. Jednou byla na Vánoce špička zeravu co mi rostly od okny, než jsme je vykáceli kvůli oknům v obýváku. Nepouštěl jehličí, ale byl zadělaný od ptáků, co v něm hnízdili.

Už je to rok co jsme koukali z okna na zasněžené zbytky třešně co přerostla barák snad dvakrát. Rok co babi nechápala, co jsou Vánoce. Víc let co jsem jí vyrobil svojí snad první fotomontáž, na kterou jsem ještě teď docela pyšný (i když jsem měl víc dbát na to, aby mi seděly stíny).

Všechno se tak rychle mění, a myslím, že čím dál tím víc platí, že Vánoce jsou ten druh svátků, kdy by člověk neměl lítat ještě víc, páč ke všem dalším věcem musí ještě vymyslet a sehnat dárky a kdesi cosi. Dobře, jsem naměkko a sentimentální a nechci být sám, kdo si najednou spíš než mobil a štěně přeje, aby všechno bylo jako třeba deset let zpátky, kdy jsme se my tři aspoň u večeře přestali škorpit, v kuchyni hučely plechový kamna a já se zaobíral tím, jak mi ještě víc dávno dokázali za zády propašovat dárky. Hrál bych na klavír koledy z not starších než já, protože to k Vánocům prostě patří.

A teď mě omluvte, jdu brečet do jiný klávesnice.

Magic: the Hoarding, část 1

Lidi co s nima hrajou Magic se mě čas od času ptají, kolik těch balíků vlastně mam. Většinou odpovídam, že kolem 15, protože to bylo číslo, ke kterýmu jsem došel při posledním sčítání. No, ale protože nerad říkám přibližné výsledky, nedávno jsem ty decky opravdu spočítal. Mám jich 22.

Nedávno jsem testoval nejnovější dva přírůstky a napadlo mně udělat takový soukromý turnaj, abych zjistil, které balíčky jsou nejlepší. Celá věc už běží, ale nevejde se do jednoho článku, pročež budu postovat průběžně. Začnu s představením všeho toho bordelu, co mám. jen vzhledem k mizernému netu nebudu postovat odkazy na znění karet.

První zmíním decky na současný Standard:

RAF (WG) je nejnovější přírůstek, který měl být původně jen plný vlků s podporou Descendant's Path, pak se rozrostl o anděly, a nakonec jsem vyrazil Path protože mi často pohřbil na spodku knihovny zajímavé karty.

Izzet Dragonworks (UR) funguje zejména na enchantmentu Call to the Kindred, který leží nejčastěji na Slumbering Dragonovi. Může, ale taky nemusí, povolat karty typu Niv-Mizzet, Dracogenius, nebo Utvara Hellkite. Potřebuje ještě spoustu práce.

Self-Mill (UGwb) je balík, jehož účelem je semlít sebe a sešrotit oponenta. Přestože obsahuje karty jen z Innistrad bloku (dokonce jen z prvních dvou sad), je neskutečně účinný. Zabíjí většinou gigantickým Splinterfrightem, armádou z Kessig Cagebreakers, nebo paboučkama z několikerých Spider Spawning.

Undying (BG) se s Ravnicou přesunul od zahraj-tunu-věcí-s-undying-a-potom-Wratha na mix potvor s mechanikou Undying a Scavenge, protože když už na sobě ten counter z Undyingu má, proč by jich nemohl mít třeba dvacet. Ale bacha, jedny Blasphemous Act zůstaly.)

Ještě před rotací byly Standard-legal i balíčky:

Beguiler Engine (U) je trochu Iluze, trochu Wurmcoil Engine, trochu Beguiler of Wills a hodně Mimic Vat. Přestože postrádá jednotnou ideu, vede si, možná právě díky svojí nepředvidatelnosti, dost dobře.

Suicide Artist (WB) stojí na příšerách Mentor of the Meek, Puresteel Paladin a Blood Artist. První dvě se starají o proliz z malých příšer tokenů a Living Weapon equipmetnů, třetí svačí soupeře. A když to náhodou nevychází, pořád je tu Bloodline Keeper.

Infect (UG) je jeden z Allcommonů, co dovede díky své rychlosti překvapivě zatopit i normálním Modernovým balíčkům. Je tu tuna potvor s Infectem, tuna posilování a klíčový Distortion Strike. Je tomu už dlouho, co tenhle deck rotoval, ale pořád obsahuje karty jen ze dvou bloků, takže je ve Standardovém rozsahu.

No a teď Modern:

Kyselinka (UW) je čistě Modernový allcommon postavený kolem karty Reality Acid. Pokud přežije počáteční tlak, dovede překazit plány mnoha balíků.

Johannes Cabal (uB) je ... takový úlet. Magicová poklona Jonathanu Howardovi a jeho knihám o "nekromantovi jisté neproslulosti." Neznamená to ovšem, že nefunguje.

(Nearův) Šatník (UG) je další z řady úletů, i když původce názvu nezná zdaleka tolik lidí jako Cabala. Krátce řečeno, Near je v mém D&D světě bůh špatného vkusu. Překvapivě je jemu věnovaný balík docela brutální. Hlavní příšerou je, jak jinak, Near (Yavimaya Enchantress, protože ta podoba je dokonalá), další důležitou úlohu plní oblečky od různých závojů (Umbry), přes obojky (Domesticate) po tetování (Infiltrator's Magemark).

Slivovica II (UG) bohužel není tím původním WRG deckem, kterým jsem za dobrých časů útočil za 5k damage. Tahle si trochu hraje s mechanikou Fateseal (Mesmeric Sliver), obecně kontrolováním (Telekinetic) a zabíjí krz Psionic Slivera.

Sladké Sny (WB) obsahuje spoustu karet spojenou se spaním. No a pak samozřejmě taky nějaké způsoby, jak přežít a vyhrát. Obecně chcete dostat do hry Howling Mine + Underworld Dreams, lze také lehce ironické Sleeper Agent + Pillory of the Sleepless, nebo se vykašlete na rukavičky a nasadíte Sigil of the Empty Throne a zbytek se zařídí sám.

Chronomancer Ascension (UR) je variace na Pyromancer Ascension decky, zaměřená na nekonečné zacyklení Time Warp.

Šrot (WUR) je můj nejproklínanější deck (následovaný Sladkými Sny), protože když Control, tak Con-Troll. Šrot sesílá levné artefakty, účinně je recykluje, a časem oponenta udolá Niv-Mizzetem nebo nekonečností hry.

Wolf Pack (G) vzniknul jako náhodné uskupení karet na základě skromného přání "chci sežvejkat oponenta obří smečkou vlků." Jako spousta netradičních balíků slaví i tento nečekané úspěchy.

Elfové (BG), a.k.a. Sorin + Nissa fan-deck ztratili od dob Lorwynu na Standardu spoustu šťávy. Pořád umí zabít, ale chce to revizi.

Allíci (WUG) přes svojí jednoduchou strategii umí vraždit výborně. Co nepřeválcuje gigantický Umara Raptor semele Halimar Excavator & spol. Obsahuje také veselé kombo Turntimber Ranger + Xenograft.

Školní Výlet (WBG) je takovou trochu budgetovou verzí Melira Podu. Ještě s ním bude legrace.

Stompy (G), a.k.a. 3-barevný Monogreen umí rozdupat ledaskoho. Ve druhém kole umí vyhodit Boggart Ram-Gang nebo Wilt-Leaf Cavaliers, kteří všichni krásně nabuší Primalcruxe. Třešničkou na dortu je Craterhoof Behemoth.

No a nakonec balík, co už není ani tak úplně Modern:

Draci! (R) - protože Dragonspeaker Shaman nesmí chybět. Existuje málo veselejších věcí než ve 3. kole Seething Song, Shaman a Rakdos Pit Dragon (nebo Moltensteel Dragon). Následovaný v dalším Crucible of Fire. Pokud je to moje poslední karta na ruce, tím líp!

Posledními dvěma decky jsou Commandeři Tariel a Nicol Bolas, ale vzhledem k tomu, že potřebují ke hře jiná pravidla, se turnaje neúčastní.

Vražda času

Tak jsem v Českých Budějovicích zabil dvě hoďky, abych se vyhnul výluce. Bohužel útěk z místa činu nebyl zdaleka tak hladký, jak jsem doufal. Tak především první věc, kterou se mi rodina těch dvou snažila znepříjemnit život, bylo krátké zpoždění rychlíku. To začalo na 10 minutách (spojených s otravnou prodlevou ve zobrazení nástupiště), pak spadlo na 5 a nakonec vyrostlo na 15. My, co jezdíme na trati Budějce - Plzeň víme, že i malý časík jako je čtvrthodinka dokáže člověku pěkně zatopit. Hlavně když ještě cestou přibere do party dalších 5 minut.

No zkrátka dojel jsem do Plzně a Chebák nikde.

Teď ty dvě hodiny jsem vraždil mezi druhou a čtvrtou. Odpoledne. Na rozdíl od toho předchozího osobák v 6 něco z Plzně nabere oproti rychlíku jen pár minut. Takže teď tu sedím... a mám před sebou další 2 hodiny. Myslím, že to jsou ty dvě co vstaly z hrobu a přišly mě strašit na chebské nádraží.

Proč wlkeR není zombie?

Protože jsem na blonďáky, možná?

Né, jk. Pravdou je, že vůbec nevím. Momentálně nemám ani tušení kde mi hlava stojí, natož abych ještě dokončoval slovní hříčku, kterou si pozorný čtenář laskavě domyslí sám, je docela očividná.

Mluvě o očividnosti, metanol mě minul. Za celou prohibici jsem si dal jednoho panáka ginu (s jahodovým džusem), a to z domácích zásob. Potřebil jsem se vyhrabat z šoku, co mi způsobila maminka kecáním do řízení auta. Ve kterém se lepším. Lepším se taky v hledání práce, i když jedno je dost scary výběrové řízení a druhá zatím vězí v mrtvém bodě, který lze vystihnout poslední mailovou korespondencí: "Zašlete prosím materiály.... - (wlkeR)" "Perfektní. - (Zaměstnavatel)"

Rozjel jsem magicový kroužek v Sokolově, začíná se blýskat na lepší časy. Taky zase trochu kreslím (dneska jsem dokonce obtáhnul lineart finelinerem a vybarvil ho! Panejo!), píšu, pletichařím a vůbec se věnuju všemu možnému, asi krom postování na blog. Dost převážil blog Mysterie. Jak jsem říkal, lepší časy. Potřebujou lepší propagaci.

Politika mě deptá. Všude samá Alternativa. Já už nevěřím nikomu, ani lidem, co si nafotěj na plakát oči. Když už, tak bych volil Jace a Mizzeta. Jejich plakáty bych si rád vytapetoval pokoj, ale mamku by asi kleplo. Mám tu už docela přemagicováno, posledním výdobytkem jsou ... tedy, byly magicové hodiny. Jenže se přes noc předešly o hodinu a půl a způsobily mi nemalý šok. Teď jsou u hodináře a čekají na operaci vteřinové ručky a strojku, protože tikají teda příšerně.

V krbu už koukám sto let na jedny a ty samý polena. K příležitosti začátku podzimu jsem si zatopil přímotopem, ale teď už zas netopím, páč porát někde lítám, nebo si prostě jdu sednout ven. José pořídila také šílené visací křeslo a pověsila ho na mojí oblíbenou sedací jabloň, takže když už nevim co by, jdu se pověsit. Koukám taky, že v pátek začnou vysílat Zetsuen no Tempest. Na přebalu jsou bišíci, v informacích studio Bones. Mám vysoká očekávání, protože už od jara stojí anime za houby.

Tak, jdu zase upadnout do postele a v zapomnění. Čaf zase někdy!

Návrat Matýska

Tak nejdřív jsem o tom chtěl psát, pak mě to nějak přešlo.... A dneska mě to málem položilo.

Minule jsem měl psisko jménem Mates na jediný den. Výsledkem byl ojetej bordel na půdě, špína po celym baráku a blonďatej koberec. O mém totálním vyčerpání nemluvě. No a jak to dopadlo, když jsem měl Mácu nejen na dní několik, ale ještě ke všemu těsně před nástupem na tábor?

Mazel, hm? ... Ani ne.

No tak jsem ho vyzvedával ve čtvrtek, se toho zas až moc nedělo. Nebo tehdy jsem si myslel že se nic nedělo, ale k tomu se ještě dostanu. Cirkus začal večer, kdy pes měl spát v kuchyni a já vedle na mamky kanapi, kam ovšem pes nesměl, aby nezasvinil koberec. I seděl přede dveřma a kňučel. Zkraťme dlouhý příběh - vzal jsem pár křesel, postavil je do dveří a ustlal si na nich. Řeknu rovnou - esi se na něčom spí nepohodlněji než na kanapi, jsou to spojená křesla. Pes přestal řvát až když se ujistil, že na něj koukam přes opěradla. Pak si lehl a usnul. A eventuelně začal chrápat.

Pátek byl ve znamení utahání psa. Vzal jsem kolo, hafana a vyrazil do Kynšperka. Počasí bylo letní, cyklostezka vedla kolem řeky, takže já pomalu jel, Matýs klusal podél kola a bylo to fajn. Cestou jsme se stavovali u tety, páč chtěla přetáhnout nějaké fotky do kompa. Uvázal jsem psa na zahradě, že se jako hned vrátim, ale ten blbec vyl na celý sousedství, jak kdybysme ho tam stahovali z kůže. Tetu obměkčil jako první. Pustila ho do baráku, kde jí vymetl žrádlo pro kočku, vychlemtal vodu na kytky, a jako obvykle ojel všecko v dosahu.

Vsuvka - pro ty, co si představují, že ojetí psem je něco nemístného, myslím tím "otlapat, oslintat a dle možností rozbít nebo převrhnout."

V Kynšpu bylo vedro, voda nikde, tak jsem vzal psa ke kašně. Co se budu rozepisovat, blbec do ní po hlavě spadnul. A ještě z toho měl radost.

Na zpáteční cestě jsem byl poučen, že tohohle blonďáka už na šabinskou lávku brát nebudu, páč přechod nám vždycky zabral čtvrt hodiny. Ještě v pátek a potom v sobotu jsme jí už obcházeli. Řekou. No a v sobotu jsem ho taky vrátil. Po dvou nocích na křeslech, s barákem plným chlupů... Ne. Vnitřního psa už víckrát ne.

No a co s tím čtvrtkem a proč dneska? Od čtvrtka mi v autě - které si Matýsek zamiloval a snažil se do něj dostat tak dlouho, až mi vzadu urval SPZku, ale to odbočuju - blikala kontrolka airbagu. Dneska jsem s tim konečně byl v servisu a tam se mě ptali, esi sem vezl zvíře. Říkam jo, jednou, proč?

Dobytek mi rozžvejkal kabeláž pod sedačkou řidiče. A to jako úplně. Zrovna teď je to spravený a doufam, že to taky chvíli vydrží. Esi ne, bude Mates asi nejdražší kokr v republice, a to ani neni chovnej. Každopádně do auta už mi nesmí, ani on, ani jiný zvíře =__=

Tím končím svůj výlev, potřebuju se vyvztekat než zalezu a zdechnu. Teď moc nebloguju, páč jsem dopsal trilogii, rozdělal něco jinýho, rozehrál D&DN sám se sebou... a tak. Tož zas někdy na viděnou.

Malé ranní vakuum

Noc už skončila, a to snem, který nebudu publikovat, protože tu můžou lurkovat fanynky Sherlocka z BBC.

Na pracák a po jiném byznysu razím až za nějakou hodinku, ráno je tam stejně největší nával a úřaduje se až  do pěti. Ne že bych měl tedy čas až do tolika hodin. Ve tři by na mě ve Varech mělo čekat mé nové auto. Nebo bych radši měl říct první, aby bylo vše o něco jasnější?

Nu ať už je to jakkoli, octnul jsem se v čase, kdy skončily příjemnosti - spánek, čtení webkomiksů a nových článků, ještě nezačaly nepříjemnosti, a já shledávám, že nemám co na práci. Můj čerstvě dokončený cyklus povídek, "Mezi hrobem a zemí," potřebuje trošku odležet, než ho opráším, přebrousím a (možná) pustím do světa. Mám tu ve frontě pár úkolů, ale ty zase vyžadují víc času.

Takže. Hm. Teď co.

tumblR

Ode dneška přesouvám své anglické ranty na http://wlker.tumblr.com

Přeji čistější blogosféru :)

Slova

Ještě žiju. Hodně čtu, hodně lítam po všech čertech, mam pár brigád, moc práce, ale celou dobu pocit, že nedělám vůbec nic. Typické. Zařizuju živnost, pečuju o osobu blízkou, vedu kroužek, jsem v půlce autoškoly, přemýšlím nad doktorátem a jsem nezaměstnaný. No a čas od času napíšu na blog. Máte radost?

Anglická čína po šabinsku

Zvláštní, takový článek jsem poprvé chtěl napsat už před lety, když jsem poprvé stvořil své univerzální kolejní krmivo (UKK). Je v něm všechno, co zdravé tělo k životu potřebuje, od toho, co nám v obchodě tvrdí, že je maso, po životně důležitou sójovku. Pokrm jsem vyvíjel velmi dlouho v různých drobných variacích, s překvapením i bez, a ať už sedím na koleji a nadávám s jakýma prasatama bydlim, nebo doma (a přemýšlím, kdy konečně začnu uklízet), pořád patří k mým nejoblíbenějším jídlům.

Výhodou UKK je, že je finančně relativně nenáročné, a dá se (za mírně zvýšených nákladů, ovšem), připravit v jediné ešusové misce. Moje osobní preference je ovšem ešus + pánev.

Tož! Co k přípravě UKK potřebujete?

2 porce rýže (= 1 sáček nebo menší hrnek)
1 cibule (základ každého teplého jídla)
10 dkg anglické slaniny (má nejlepší poměr cena/výkon ze všech imitací masa na trhu; plus, pokud vás už sousedi na koleji fakt štvou, lidské maso prý chutná jako vepřové)
1 rajče (obstarává variaci chutí, neocenitelná věc když UKK jíte nepřetržitě delší dobu)
1/2 červené papriky (hlavní sponzor dobré chuti)
1 bílá paprika (vyjde obvykle levněji než červená a chutná v tom zajímavě)
olej, voda
koření dle chuti (sójová omáčka, paprika, kari, pepř)

Jedna z dobrých věcí na UKK je, že pokud máte k dispozici aspoň 2 nádoby na vaření/smažení, vychází čas k uvaření rýže akorát k usmažení zbytku jídla. Pokud ovšem zalejete rýži už vařící vodou (třikrát hurá rychlovarným konvicím; pokud jí na koleji nemáte, je mi vás upřímně líto).

Takže nejdřív zalejte rýži odpovídajícím množstvím vařící vody a postavte jí vařit na mírný plamen/stupeň plotýnky. Na pánev nalejte olej, rozpoutejte pod ní peklo, a postupně přidávejte, hned jak to vyndáte z obalu a nakrájíte: cibule, slanina, rajče, papriky. Pokud nemáte rádi syrovější cibuli, doporučuji mezi ní a ostatními přísadami dát trochu pauzu, aby se osmahla dozlatova, pak už k tomu nebude mít moc příležitost. Směs krátce smažte, pak přidejte sójovku, promíchejte, a nakonec zalejte malým množstvím vody. Přidejte koření dle chuti a promíchejte.

Protože jsem na koleji neměl talíře a podobné výdobytky civilizace, přidal jsem scezenou rýži do omáčky, promíchal a konzumoval. Tady ani nevadilo, když byla rýže maličko nedovařená, protože v omáčce "dojela."

Jídlo mi obvykle vystačilo na teplý oběd i večeři. Protože jsem jedl přímo z pánve, stačilo po jídle dát zbytky do kouta a překrýt prkýnkem, aby rýže co njemíň oschla, a před ohřevem na plotýnce maličko podlít vodou.

Toť snad vše. Dobrou chuť :)

S glosovou oblohou

Ano, ano, určitě by se někde v historii blogu našel článek kde slibuji, že zanechám glosování a budu vést spořádaný a úctyhodný život. Ale víte co? Úctyhodnější lidi než já dělají míň úctyhodné věci, které možná obsahují míň násilí (byť publikace glosability je jistým způsobem násilím páchaným na myslích určitého druhu čtenářů), ale zas neslouží k obveselení veřejnosti.

Tož... článek který níže glosuji byl doporučen jako zářný příklad skupině pro organizátory Magicu a podobných her. Plusem pro doporučujícího budiž, že varoval před šíleným pravopisem. Ale tak celkový komentář vyzněl "přečtěte si to, ať víte, co máte dělat." No, hm, po prvním odstavci jsem si byl jistý, že kdybych do klubu nalákal někoho na přesně tenhle druh článku, musel bych mu na první schůzce urvat hlavu. Pokud by to za mě neudělala naše vrátná.

A nyní bez zbytečného zdržování:

Titul: PRERELEASE - AVACYN RESTORED!!! TO BYLA ŠLEHA!!!
Zdroj: http://www.hernakentaur.nolimit.cz/
Věnování: Glosu věnuji Raptorovi, protože kdo chce kam, pomozme mu tam.


Další náš příběh vypráví o monumentální události, která u nás proběhla dne 28.4.2012 v sobotu a bylo to naše další obrovské PRERELEASE - AVACYN RESTORED!!! Do třetice všeho dobrého na tomto Innistrad bloku a tak to muselo vypadat dle toho i na Prewku!!! (Zatím jsem - kromě nadpisu - zaznamenal tři povzdechy nad gramatikou a slovosledem; jsem rád, že se zatím nesu v duchu článku.) Po 10:00 hodině nám začli vbíhat do herny po zuby ozbozejí rváči, jeděn měl v ruce sekyru, jeden meč, další zase palcát, všichni nachystaní zuřivě na další PREWKOVÝ kolotoč!!! (Je dobré vědět, že tolik hráčů Magicu vlastní zbraně; až totiž najdu původce slova PREWKO, všechny je najmu, aby se Země stala, stejně jako Innistrad, o něco lepším místem.) Vše bušily soutěživostí srdce (nerad se navážím do překlepů, ale představa ozbrojených vraždících srdcí mne nutí k úsměvu; mimochodem, až bude Return to Innistrad, doufám, že se tohle dostane na vlastní kartu), všichni jásali a řvali a slavili přichod nové sady!!! 11:00 hod. a na tento bláznivý turnaj, jehož bláznivost ovšem nemá nic proti bláznivosti reportu, hahahaha, nám přichází přesně na čas velkolepý kapitální Veterán ARNIE ŽÍDEK!!! Všichni usadit, pomodlit se před bitvou a gooooo (Go? Kam zmizel Magic?) a začneme rozbalovat nových 6 tajeným boosterů a začlo se hned ze startu sakra vydělávat! (Vzhledem k tomu, že během tohohle momentu turnaj přeskočil z času budoucího do minulého, bych se vůbec nedivil, kdyby se rozbalil Black Lotus) No jak je zvykem u nových sad to platí dvojnásob!!! Radostí zrudli a jako jeden plakal opět drsný vydělavač a borec Filip Šídelko spolu se svým dravým a útočným z vrchu nebes kámošem ze Studénky (Studénka je vrchol nebes? Musíme odkaz na tenhle článek přeposlat Vatikánu k přezkoumání.) Radimem Havránkem, kdy otevřeli u jednoho stolu dva nové Planeswalkery, modrého TransTamiyo, the Moon Sage jednou v klasické verzi a podruhé hnedka ve foilu! Výdělky nás neopouští, Magicový bůh našim borcům přeje a takto se u nás prostě stabilně vydělává a jednou vydělá ten a jednou zase onen, na každého se dostane a palby do peněženek hráčům jen padají!!!

wlkeRova osobní vsuvka: Pokud náš vesmír funguje tak, jak by měl, lze dobré karty rozbalit i na Měsíci. (Btw, Měsíc by byl mnohem příhodnější místo, kde rozbalit foilovou Tamiyo.) Pokud se otevře dost boosterů, šance, že "něco padne" se zvyšuje, a to, znova, kdekoli na světě či ve vesmíru. Pošlete na orbitální stanici 4 displeje a, kdoví, třeba se otevřou stejně dobré karty jako v Kentauru. Možná dokonce lepší! Ale hej, když je člověk jednou astronaut, asi je mu foilový planeswalker docela šumák.


wlkeRova osobní vsuvka #2: Mimochodem, účast na prevku pro to, aby člověk rozbalil co nejdražší karty, vyhrál s nimii boostery a šel domů, mi přijde přinejmenším nesportovní.

Naše herna nabízí jen poklady a o tom se mohl přesvědčit i legendární Opavák, který snad v životě nevynechal co pamatuji naše jediné Prewko a to známý ALEŠ SEIDLER - ARK4N, který otevřel raritu v podobě FOILOVÉHO TIBALTA!!! Aleš takovéto výdělky potřebuje a tak mám radost, že mu naše herna plní jeho touhy a sny!!! (Herno, buď od té lásky a splň mojí jednu touhu a sen: strč si ty trojvykřičníky do peněženky. Pro štěstí, samozřejmě.) Domů pak takový hráč, který si splní na turnaji své sny, ať jsou už jakékoliv odchází opravu vysmátý a naplněný pozitivní energií!!! Takové radosti a zážitky nabízí naše herna!!! (A, jak snad vyplynulo z vsuvky, jakákoli jiná herna a Měsíc a Pluto!!! Huráááá!!!) Prewkový vůdce nám předvedl jako vždy výbornou práci a za ní mu moc díky! Arnie Žídek!!! Pilně se věnoval hráčům a odpovídal na jejich dotazy, svým silným hlasem vysvětloval nové schoposti a novinky a pravidla nové sady!!! Respekt for You Arnie!!! He is Crazy and Thank You!!! (A dost. Release the man-eating clowns!)
  Nic nechybělo, ani maličká chybička se nevloudila, celkem se sešlo nádherných 36 hráčů a bylo to naše jak je zvykem další dokonalé PRERELASE!!! Jak víme, za tohoto počtu se hraje většinou 6 kol + top 8 a jinak tomu nebylo ani na Avacynských Slavnostech!!! Z hráčů jen lilo, byl to dlouhé a nelítostné boje, toto Prewko byla další naše početní Invaze (následovaná Planeshiftem a Apokalypsou. Juch..?) a to se hráčům jen líbilo!!! I na tomto Prewku k nám zavítalo několik nováčku, kteří se většinou k Magicu díky našich paleb o kterých se dozvěděli vrací k Magicu (já se taky vracím k Magicu. Buď to, anebo je to déja-vu) a Ti čumeli jak puk, jak mi pak někteří řekli ("To sem čuměl jak puk, woe." Dovedu si to živě představit), na jaké to jsme moderní úrovní, jak srovnají herny bývalé kdysi (když za dob Odyssey hráli hladové krysy. Hele, jsem taky básník!), které navstěvovali a nebo DDM a teď nyní tu naši!!! Co se tu dělo to ještě nězažily (řekl bych něco o hromadné přeměně pohlaví, ale to je moc trapné i na mě) a mnoho z nich se k nám bude radostně vracet a už mi píši na Faacebooku, že se brzy zastaví na naše další pecka turnájky a zařadí se do naší Legie!!! Byl to Magicový TRANCE, který ještě nikdo u nás nezažil! (Ano, já zažívám úplně jiný, ale ten taky stojí za to) Takový Magic se hraje jen u nás!!! Nikde jinde! Tak emoční, zapálený a radostný a někdy je u toho taková sranda, že se smíchy za břicha popadáme a u toho i vyděláváme z těch proklatých boosterů!!!
  Do tak oslavované topky se po opravdu zdlouhavém boji probojovali:
ADAM SEIDLER
ALEŠ SEIDLER
OLIVER PFLOCK
RADEK BALKO
MATĚJ KRAVČENKO
SVATOPLUK KÝVALA
IVO DIENELT
JIRKA HODEČEK
  Pozastavím se nad frajerem SVATOPLUKEM, který dosáhl tímto jeden z největších výkonů u nás v herně, je to nenápadný hráč, který k nám nechodí na turnaje něják často a taky se něják extra nikdy neumístil,. Sváťa ale na Prewku dokázal, že nepatří jen mezi nenápadné hráče ale dokáže nečekaně překvapit a i něco vyhrát, protože za top 8 na Prewku jsou vždy bomba ceny! Jako vždy u nás!!! Sváťa se snažil, co bylo v jeho možnostěch i tak překvapil a v top 8 bohužel už nestačil na našeho Rakouského Olivera, který svými zkušenosti z toho, jak k nám chodí do herny 4x týdně je opravdu jasný favorit a tak nedal snaživému Svatoplukovi moc šance.
  Celková top 4 a zároveń vítězová top 4 celého Prewka, protože splitli a není čemu se divit, protože vyhráli opravdu kotel boosterů, tuším, že to bylo kole 40 boosterů celkem, se složila z největších válečníků, kterými byli:
  Rakouské ditě herny - OLIVER PFLOCK, ADAM A ALEŠ SEIDLOEROVI, opět tito bomba bratři zabodovali, to snad není pravda a brutálně vydělali!!! (Je velmi těžké odolat nutkání přidat zvratné zájmeno. Nerad bych ale poškodil jména nevinných, kteří jsou tímhle bahnem vláčeni) A velmi příjemný horolezec RADEK BALKO z Hranic!!! Bylo to ukrtuné a nezapomenutelné, to co se dělo nakonec,  třeba Radek Balko radostí otevřel nějáké své vyhrané boostery a dopadlo to takhle a pěkně vydělal!!! Zrudl a smál se na celé kolo, jaké cenné pecky si otevřel!!! AAAARGH!!! (Poprvé za celý článek bych autora citoval.)

U toho byla opravdu výborná atmostéra a závěr Prewka patřil těmto vítězům a Ti se radovali a smáli a dohlížel na ně třeba i Tomáš Teuer- Kornout, který nedokázal z našeho takového legendárního dne odejít i když nepostupil do top 8! Musel být dál s namí! Bylo to další historické Prewko v naší herně, na konec dnevs top 4 nikdy nezapomenu, gratuluji a tleskám této čtveřici, která to nakonec rozjela a slavili své úspěchy a výdělky u nás v herně!!! A nakonec opět všem děkuju za další na jedničku zvádnuté Prewko a choďte dále, protože tam kde se to točí a vydělává a děje se něco, tam přece chodí lidi a to u nás je!!! Navíc s Avacyn sadou nás čekají opravdu už jen na draftech brutální výdělky a palby do balíčku!!! Zásluhou Vám posílám tento song a všem podávám ruku a slavím Vás!!! (Prosím ať to není nakažlivé...)

  Zde reakce Iva Dienelta, který se dostal do top 8 a psal mi den po Prewku mail a byl tak nadčený (tik), že to dopadlo takhle:
  Zdarec, prewko bylo masakrální, opět nejlepší! (A je to tady. Máme epidemii. Jen vykřičníkie je zatím v mírném stadiu.) Díky za super organizaci a za to, že makáš a sháníš hráče.
  Ivo je náš dlouholetý a věrný hráč a nesmírně žere naší hernu a jeho život je díky ní o dost lepší a zábavnější!!! A Iva máme všichni moc rádi, je to super člověk a moc chytrý!
  Reakce hráčů tak jak jde vidět mluví za slávu naší herny sama a já Vám za to děkuju, že jsme všichni tak slavní a naše legijje pochoduje do světa Magicu!!! Magic je náš život!!! A v Galerii je rekorndí počet fotek až na 6 stran z tohoto Prewka, to tu taky ještě nebylo takže i v Galerii lámeme rekordy no ROFL!!! (jsem trochu na rozpacích, co je na 6 stránkách fotek a rekordu tak vtipného. Na druhou stranu mám sám tendence padnout na podlahu a svíjet se v hysterické křeči...)
  ADIOS!!!
 Scooter

wlkeRův závěr: výše uvedená glosa je nepřípustně cynická a místy se naváží do věcí, do kterých by neměla. Nicméně jsou tu dvě věci, které mi jdou výrazně proti srsti: zaprvé důraz na výdělek. Jsem pevně přesvědčen, že o tomhle by Magic být prostě neměl. Beru všema deseti report o tom, co kdo hrál, a dobře, foilový planeswalker je něco, o čem se psát sluší. Ale aby celý článek byl o tom, jak drahé karty se rozbalily (přičemž zbytek je mylná informace o tom, že něco takového se může stát jen v Kentauru), to přinejmenším nepovažuji za něco, co bych si měl bezpodmínečně přečíst jako vzor marketingové strategie. I kdyby to fungovalo, nenáviděl bych pravděpodobně hráče, které bych nalákal jen na vizi výdělku.
Zadruhé skutečnost, že tahle... věc přistála na webu bez redakční úpravy. Herna je možná super Cool, ale pro mně absolutně postrádá intelektuální úroveň, který dělá z Magicu Magic pro mě.