Tak, věci

Většinou trávím sv. Valenčnína remcáním nad tím, jak stojí život za houby. Což, bez člověka, kterého byste právě v tenhle den zasypávali (či zalévali) čokoládou, stojí. Jenže tentokrát píšu až den poté, což možná znamená, že se včera stalo něco, co mi dalo záminku neremcat?

No, záminku.

Především jsem se z pelechu vyhrabal v 10 hodin, a to ve VELMI dobré náladě. Přestože můj mozek nějak dovedl zkombinovat Divinity2, Innistrad a Šabinu do jednoho, dal mi do sna taky rychlého koně, ostrý meč a supershopnost se nepozvracet, zatimco jsem tej spektře podřezával krk. ... Jo. Sny jako tenhle nemaj' chybu.)

Po snídani se na mě vrhla spousta lidí, ale nikdo z nich mi nevyznal lásku, tak jsem je tak nějak odbyl a šel pomoct koupat babičku, což je činnost vyžadující úsilí dvou lidí a jedné (skoro) mrtvoly, a nebudu o něm mluvit, to se musí zažít (ale věřte mi, nechcete; takže nám odhlasujte eutanasii. Vážně.) Pak jsem nešel online, protože hádat se zároveň s lidma a Photoshopem je o nervy. Nicméně tady je produkt mé snahy, "Heart of Mine:"

Odpoledne jsem pak spěchal do Sokolova na Magic, měli jsme naplánovaný draft, ze kterého se stal takový malý-velký masakr, ale relativně v pohodě. Vážně jsem si připomněl důležitost umění prohrávat a především nebýt hajzl. Ne že bych v tomhle ohledu byl nějak extrémní (bylo hůř), ale... zkrátka řekněme, že je to důležité.

Večer je trochu rozplizlý, až na můj noční sprint napříč Sokolovem na autobus. Je zázrak, že žiju. Ale zase na druhou stranu - žíju. A vím že z chemičáku jde k poliklinice doběhnout za čtvrt hodiny i s kilem karet a bochníkem chleba v nepohodlných taškách.

Toť vše.