O průniku a sjednocení

Čistý matematik je vlastně šťastný člověk, protože pro něj jsou průnik a sjednocení dvě diametrálně odlišné věci (pravdivostní tabulka konjunkce je opačná té od disjunkce.) U ostatních lidí jsem toho názoru, že tyto věci jsou přesně naopak, ikdyž to je půda, na kterou se nerad pouštím, takže možné implikace tohoto výroku si domyslete sami, já jdu mluvit o něčem maličko jiném.

Bylo to už v pátek, co jsem čekal ve vestibulu sokolovského DDMka a čekal na svoje lidi z karetního & herního klubu. Byla tam ještě banda dětí, co se zcela očividně nudila a já, kdybych byl co k čemu, mohl přijít  k nim a zeptat se jich, jestli si nechtějí zahrát hru. Což bych sakra měl, protože jestli brzo neseženu nějaký lidi, bude čas udělat klubu pápá.

Jenže ono to nešlo.

Nemám problém mluvit. Když už jednou mluvit začnu, je vlastně větší problém mě zastavit. A nemám problém začít, když se to ode mě očekává - pozdravím zákazníka, úředníka, osobu, a když jsme spolu v jedný místnosti dost dlouho, vždycky najdu nějakou blbost, o který můžu mluvit. Jenže když někdo nečeká, že se s ním budu bavit, tak nedokážu zahájit konverzaci, ani kdyby na tom závisel můj život. Další věc co bych mohl probrat s doktorama... Až se k nim jednoho krásného dne konečně objednám... (Stejnej problém.)

Pátek pokračoval neslavně. DDM jsem opustil kolmo, docela hladový, s jediným cílem: koupit něco k jídlu před cestou domů. Na přechodu jsem přibrzdil a přestože jsem zpoza sebe slyšel přijíždět auto, mohl jsem buď jet přes, nebo sebou někam fláknout, protože seskočit zatímco stojíte na šlapkách s jednou rukou signalizující že mínim ODBOČIT je sebevražda. Anywho, zaskřípěly brzdy, řidič mi vynadal a procházející holky smíchy div nenaskákaly do potoka. Já jen zavolal "pardon" a jel.

To je totiž taky situace, se kerou člověk nemá moc zkušeností. Pomiňme jízdu pod vlivem alkoholu a podobných svinstev, jenže ona jízda o hladu je dost podobná. Člověk myslí na něco úplně jinýho a navíc je reakční doba natažená na skřipec nedostatkem energie. Což uzavřu tím, že někteří lidé (zejména motoristé) jsou prostě hrubí. A půjdu dál.

V obchodě bylo narváno, (taky bych mohl povídat něco o frontách, ale meh), tak jsem se otočil a šel, že než bych přišel na řadu tady, budu už dávno doma. Jel jsem hodně pomalu, páč veškerá moje pozornost patřila silnici (přecejen skoronehoda člověka trochu vybudí). Což nebránilo tomu, abych domů nedojel napůl v bezvědomí.

Na cestě pod naší zahradou klečela holčina na bruslích. Nevěnoval jsem jí zas až tolik podobnosti, ale když se nějak nezvedala, nastal ve mně konflikt, jestli si jí všímat nebo ne. Nakonec, přiznám ke své hanbě, zvítězila myšlenka "když ne já, tak v týhle díře asi nikdo" a já se jí zeptal, jestli je v pořádku. Prý že ne. Odstavil jsem kolo a pomohl jí na nohy (podle svých slov měla něco s rukou, ale být to něco vážného, asi řvala víc). Nabídku že jí doprovodim domů odmítla, že prý bydlí daleko, ať jí vezmu ke kamarádce. Myslím že se trochu bála, páč zpocenej, urvanej cyklista s kruhama pod očima... Nicméně utéct dost dobře nemohla, tak jsem jí dopravil až k vyvolenému domu a tam jí nechal vlastnímu osudu :D

Neumím pronikat mezi lidi, byť jich existuje tolik, se kterýma bych se do řeči dal... Dost trapné, tož?