čtvrtek 23. června 2011

DI or DIE

Ani nevím, co mě v noci probudilo. Venku byla ještě celkem tma a ticho, i když už muselo být nad ránem. Nebo jsem o tom byl aspoň přesvědčen. Napil jsem se a pokusil znova usnout. Marně. Tak že by v tom probuzení bylo víc než jen žízeň? Zima mi nebyla, špatně taky ne, zub nebolel, na záchod se mi nechtělo. Přesto mně bylo nějak nepopsatelně divně. Vlastní kůže mi připadala jako tuhá guma, ne přímo nepohodlná, jen zvláštní.

Vstal jsem, obul pantofle, vzal klíče a vyšel nejprve z pokoje a pak z celé buňky. Na chodbě se svítilo, jako obvykle, ale zleva bylo světlo silnější. Uklízečka vypadala dost překvapeně, že jsem se tam tak najednou objevil, a já byl neméně překvapen, co tam uprostřed noci dělá ona.

"Nemůžete spát?" zeptala se trochu nevrle.

"Ne," odpověděl jsem popravdě a opřel se v kuchyňce o sporák. "Je tam tak prázdno. A není mi dobře."

Z jejího výrazu bylo jasné, že pokud se tady teď vyzvracím, nevytře to jen tak ledajakým hadrem.

"Ne špatně," žehlil jsem situaci hned, "spíš si potřebuju s někým popovídat."

To na její rozladění také moc nezapůsobilo, pročež jsem obrátil pohled k oknu. V bledém světle se proháněla celá hejna havranů a všelijaké jiné havěti, co jí jen kolem kolejí je. Černé mraky jejich těl se rychle přetvářely, tu tvořily útvary neurčité, jindy zas děsivě konkrétní.

Pak se celé hejno vrhlo k našim oknům. Většina ptáků včas změnila směr letu, ale několik jich narazilo do okna.

Rychle jsem zavřel okno, protože se už schylovalo k dalšímu náletu. "Vidíte to?" zavolal jsem na ulízečku, ale ta si všímala svého. Rozběhl jsem se napříč chodbou do svého pokoje, abych i tam zavřel okno. I tady do skla naráželo mnoho ptáků a hmyzu. Neprozřetelně jsem však nechal otevřené dveře, takže se mi kolem nohou najednou mihly dvě zmatené kočky a dokonce pes.

Posledního jsem zvládnul chytit. Obojek neměl, ale byl tak zmatený, že se ani nebránil. Tedy jen o něco víc než já. Drbal jsem ho na břiše, abych nás oba uklidnil. Něco se tu určitě dělo, ale ani kdyby to nebylo tak absurdní, můj mozek by to v tom stavu, v jakém byl, nepobral.

Cokoli co té noci vběhlo do mého pokoje bylo naprosto dezorientované. Dokud nepřišel on. Pochodoval precizně jako každý voják, když mi přímo do obličeje namířil pušku, jejíž obdobu jsem v životě neviděl, netvářil se nikterak nepříčetně. Ne už tolik postava, kterou jsem rozeznával za jeho zády.

Pes se mi vytrhnul a vyrazil ven. Chlapík ve dveřích se po něm krátce ohlédnul, ale to byla jeho chyba.

Pud sebezáchovy mě vymrštil vpřed. Vyrval jsem mu tu zbraň, namířil na něj a stisknul v místě, kde normální pušky mívají spoušť. Prst prošel vzduchem, ale paprsek červeného světla přece jen vyšlehl z hlavně a v okamžiku nechal zmizet celé tělo. Na podlaze zůstala jen jeho zvláštní zbroj.

Ucouvnul jsem, překvapen a zděšen účinky toho nástroje, ale moje nejnižší, nejzákladnější reflexy stále byly v plném provozu. Namířil jsem na toho druhého. Byl celý oděný v černém, jen přes obličej měl bílou roušku s rudou tečkou kdesi v oblasti mezi očima. Ani se nehnul.

Něco zase narazilo do okna za mými zády. Prudce jsem se otočil a znova vypálil. Paprsek neškodně prošel sklem, načež "vypařil" několik ptáků, co se mu nedokázalo vyhnout.

Vrátil jsem se pohledem do míst, kde stál ten cizí tvor...

***

"Víš co je nejhorší? Že si na to začínám zvykat," řekl jsem tiše, zatímco mi [] pasíroval pod kůži dlouhou jehlu. Vůbec to nebolelo; jako kdyby na mě propichoval tlustou gumovou pláštěnku. "Předtím jsem se bránil, křičel... Teď už se nemůžu ani rozbrečet, i když bych kolikrát chtěl."

"Každý se poddá," odpověděl neutrálně. Za jeho maskou nešlo rozeznat tvář.

Věděl jsem o své jedinečnosti, že jedině já, možná pár ostatních, je vnímám. Tyhle tvory, kteří skutečně vládnou světu, žijící ve stínech všeho. Uměli na sebe brát podobu lidí, ale já viděl skrz ně. Museli mě ovládnout jinak než ostatní - ať už mně to podávali cokoli, asi to nefungovalo.

"Zůstaneš se mnou?" Když jsem mu položil ruku na tvář, postava se náhle změnila ve vysokého blonďáka, který celkem věrohodně kopíroval můj úsměv.

"Pokud si to nepřečtou v tvém diáři, proč ne?" řekl a natáhnul se vedle mě.

"Diáře jsou zbytečný, žádný si nevedu."

"Ty ne, ale oni."

***

Probudila mě žízeň. Venku už bylo světlo, takže jsem bez problémů našl lahev a napil se. V hlavě mi pořád dozníval ten šílený sen... Boha jeho, konečně se mi podařilo probudit. Pak můj pohled zabloudil do prázdné poloviny pokoje.

Na stěně visela nástěnka. Čmáranice na ní byly jako od malého dítěte, ale snadno jsem v nich poznal časové rozvrhy svých neviditelných stráží. A vedle nich, černou propiskou div ne vyrytý do plátna nástěnky nápis: "DI or DIE."

*****

Tak vážení, já už toho mám dost. Tenhle sen tak silně otřásl mojí důvěrou v realitu, že jí asi hodně brzo pořádně překopám. No - mému projektu NR to určitě prospěje. Nevím jak mně samotnému; jako bych už nebyl dost žalostnej případ.... :|

středa 22. června 2011

úterý 21. června 2011

Chcete mě?

Tak se zase jednou nacházím ve stavu nepoužitelném. Ze včerejší bolesti hlavy (způsobené nedostatkem alkoholu?) jsem se vyspal, ovšem za cenu... snu. Vím že posty o snech jsou hloupé, takže to nebudu pitvat, jen to říkám tak, aby bylo jasné, co mne zase jednou zahnalo do končin EMO. Tedy Extra MimO.

Jsou to ty sny, u kterých si ráno říkáte "achjo, proč tohle není realita." Tím dnešním jsem se vydržel zaobírat asi dvě hodiny. Konflikt byl při tom zcela primitivní: proč mi ve snu k ulovení blonďáka stačí vpadnout do místnosti s brokovnicí (byla vybitá, musím dodat), zatímco v reálném životě jsem bez možností?

Správně namítáte: "JAK BEZ MOŽNOSTÍ?"

Odpověď na mé soukromé dilema, jehož neznalost jste dokázali předchozí námitkou (nebo možná nedokázali, pokud jste se místo namítání rozčílili, jak se opovažuji mluvit za vás), byla víceméně vyřčena v pořadu co jsem tuhle viděl na dvojce ("Miluji svůj mobil a počítač," tuším): děcka co tráví život u televize (potažmo kompu) mají nulové zkušenosti s navazováním sociálních kontaktů. Toho jsem já zářným příkladem. Umím (díky televizi) sice skvěle anglicky a solidně německy (přechod z Cartoon Network na RTL2), ale to uplatním tak leda na internetu což... Já nevím, prostě není ono. Sám uznávám že není nad skutečný kontakt, chybí ta vřelost, osobnost, a občas možnost dát tomu na druhé straně dialogu pěstí.

Mamka přitáhla z knihovny nějakou sbírku od Vladimíra Renčína. Mezi jinými tam byl vtip s popiskem (zhruba): "Slečno, jdeme za vámi ohledně vašeho inzerátu 'hledám muže: pracovitého, inteligentního, nekuřáka, abstinenta, bez závazků.' My jenom abyste nečekala zbytečně, poslední takový zemřel roku 1941." Je tedy pravda, že zrovna to také zas až tak úplně nesplňuji, ale hej, tak špatnej tvor snad nejsem, ne.

Nu, jak vidíte, je jaro, potažmo léto. wlkeR řeší úplně stejné problémy co většina lidí, ať si o sobě říká a myslí co chce. Dokonce píše stejný slátaniny co většina blogerů, což už je horší. Časem s tím snad něco udělá.

pondělí 13. června 2011

Jak udělat z trička šálu ve 4 snadných krocích

Pokud jste jako já a považujete červen za měsíc teplot 30+, nejspíš se vám stalo, že musíte vystrčit čenich z vytopeného baráku do nehostinných 10 stupňů a nemáte na sebe nic než trička, trička a zase trička. V takovém případě spíš než tři trička přes sebe pomůže mít šálu, byť improvizovanou. K tomuto účelu stačí tričko jediné, nejlépe bez potisku. Jak z něj šálu seskládat ukazuje následující obrázek:


1) Přeložíte rukávy. Pokud používáte tričko bez rukávů, máte o krok míň. Yay!
2) Přeložíte tričko podél úhlopříčky.
2a) Pro větší pohodlí teď doporučuji tričko překlopit.
3) Založíte nejprve cíp (aby nelezl ven), a pak už si tričko seskládáte do vyhovující šířky a tloušťky.
4) Oviňte kolem krku a zajistěte límcem trička nebo čehokoli, co máte na sobě; délka samotné tričko-šály není dost dlouhá na nějaké zavazování.

Toť vše :)

neděle 12. června 2011

Antivánoce

Když vydělíte celé datum Štědrého dne dvěma, dostanete 12. června. Což by mohly být spíše Polovánoce, svátky polovičního klidu a míru, ale nelze zapomínat, že tímto způsobem bychom Antivánoce nikdy nedostali, páč násobit datum minus jedničkou je docela o ničem. Proto navrhují, aby datum blízké letnímu slunovratu, jako opak zimního, bylo Antivánocemi. S daty 6. března a 18. září si ještě nějak poradíme, to by mohly být Mesovánoce. Ale těmi se budu zabývat, až to bude relevantní.

Takže nyní k ANTIVÁNOCŮM:

Protože jde o opak Vánoc, musí jít nezbytně o svátky nikoli míru a pospolitosti, ale naopak konfliktu a izolace. Zatímco o Vánocích se rodiny a blízcí sjíždějí, aby si utvrdili vzájemné vazby, o Antivánocích by se tito lidé měli rozejít, aby zjistili, že jim všecky ty otravné tetičky vlastně docela scházejí. Vládne-li Vánocům počestnost, Antivánoce jsou záležitostí upřímnosti, neboť zatímco většinu roku - zejména pak o Vánocích - jste na jiné lidi spíše mírní, o Antivánocích se po vás žádá roznítit konflikt, a nejlepším způsobem, jak toho docílit, je říct druhému co si o něm skutečně myslíte. Tato hypotéza byla vědecky ověřena.

Zvláštní problém jsou dárky, věc, která se rok co rok dere do popředí Vánoc. Protože o Vánocích se dárky dávají i přijímají, musí Antivánoce dárky prostě zrušit. O Antivánocích nesmíte nikomu nic darovat, což je vlastně v souladu s duchem upřímnosti. Jediné dobré slůvko nesmí přijít nazmar. Podobně je tomu s blahopřáními. Konec konců, v duchu antivánoční izolace by člověk neměl mít ani prostředky jak někoho obdarovat či mu popřát, protože by se neměl s nikým stýkat. A když, tak jedině v konfliktu.

Spousta lidí má vánoční náladu celoročně: objímají mír a drží spolu, od srdce přijímají a dávají. Určitě pár lidí má naopak celoročně náladu antivánoční: rozešli se s rodinou i celým světem, nic od nikoho nechtějí, ale občas můžou darovat skutečný poklad. A pak jsou tu lidé, kteří oscilují: někdy jsou družní, jindy chtějí být sami, někdy jen berou, a někdy dají jen dobré slovo ... možná aby pomohli sami sobě.

Účelem Antivánoc není Vánoce vyvážit, naopak, má je zvýraznit. Pokud si na jeden den opravdu vědomě odebereme to, co Vánoce znamenají, možná se naučíme jejich hodnot více vážit. Ale možná taky ne.

Konec konců, co je opakem půstu...

pátek 10. června 2011

Charaktery

Takže včera začala... no, začala, byla preludována... další krátkodosahová (bych řek) D&D kampaň v Budějcích. Slavný já se jí budu účastnit jako hráč, a to s novou postavou, neb Tolsimira do toho blázince nepustím ani za nic. Ne podruhé, každopádně. ^^;

Tedy sedím, vymýšlím, a říkám si... Jestli je to vůbec o něčem, jestli se mé postavy náhodou neliší jen vzhledem a povoláním... a minulostí... Protože prostě pozoruju, že až uť začnu jakkoli, vždy skončím u celkem uniformního stylu. Nyní se v tom tedy budu hnípat, a to veřejně, soukromě to není žádná zábava.) Takže:

Vzorek #1: Frenik, lv. cca 16 cosi, co původně bývalo Alchymistou (kterého ale D&D 3E pořádně nemá). Přesvědčení - Chaotic Good. Kampaň - Relidien.
Fren je můj nejspontánnější výtvor. Začal jako cosi založené na prastarém obrázku, který byl, in turn, založen na postavě Hisanagiho z Lumen Lunae (gleeeeee!!). Protože jsem s ním začal hrát... kdy, pět let zpátky? ... je značně dětinský, paličatý, naivní, a myslí si, že sežral Šalamounovo... ehm, snídani. Myslím, že dokonalejší reflexi sebe těžko najdu, protože dalšími faktory jsou blonďákofilie, lenost a odpor ke zbytečému násilí. Což je samozřejmě v bandě dobrodruhů docela na překážku, že...

Vzorek #2: Zadar, lv. 8 Dragon Shaman. Přesvědčení - Lawful Neutral. Kampaň - Relidien.
Teď Zadáreček je samorost. Považuje sebe za draka a svět za své pískoviště, což je sice úžasné, ale zase, pro potřeby družiny neudržitelné, není-li na vůdčí pozici. Což nemohl jako nový přírůstek být. Takže fail.
Přesto byl v mé sbírce Zadar unikátní tím, že doopravdy rezolutně šel za svým, bez ohledu na to, kolik mrtvol při tom musel pošlapat. Byl chladný, ale hamižný, povýšený, ale ochotný se obětovat pro věci, na kterých mu záleželo. Bohužel mezi tyto věci nakonec patřilo jen zlato.

Vzorek #3: Tolsimir, lv. 4 Ranger. Přesvědčení - Lawful Good. Kampaň - Salči svět, potom VivusMayův.
wlkeRův pokus o skutečně hrdinného (dobře, možná trochu temného) hrdinu absolutně selhal, páč hrát s Aly a bejt při tom vážnej, to já prostě nedokážu. Stejně tak když se chudák přestěhoval mezi bandu skoro-ještě-dětí.
Přese všechna úskalí je Tolsimir nakonec sice inklinován ke zlehčování úplně všeho, o rejpání nemluvě, ale zároveň jde o image skutečného ochranářského a možná až trochu zbytečně paranoidního hraničáře, který vždycky klade potřeby ostatních před svoje. Tedy možná až na případy "jé, hele, fialová houba. Podpálíme jí."

Vzorek #4: Alef, lv. 4 Hexblade. Přesvědčení - Neutral. Kampaň - Relidien.
Alef je velmi VELMI temný hrdina. Jeho život je jedna velká zkouška, jak dlouho mu Štěstěna ještě vydrží tlapat na paty. Je přesvědčen o vlastní nesmrtelnosti, pročež nenechá žádné vosí hnízdo neprošťourané. Co se humoru týče, tak je téměř vyhrazeně cynický a ze své podstaty se snaží každého kolem sebe mystifikovat. Přes to všechno zná hodnotu skutečného přátelství.

Vzorek #5: Aurelius, lv. 1 Assassin. Přesvědčení - Dobro. Kampaň - Honzovo svět.
Tady jsem se chtěl opět nevrátit k sobě. Věci, které si občas představuji, že dělám, jsou zosobněny v tomhle relativně křehkém, plachém, ale extrémně přizpůsobivém chlapíkovi. Jeho příběh je zcela nepokrytě vykraden částečně z mého vlastního života, částečně používá motivy z Tsubasa Chronicles.

Předchozí odstavce asi nikomu nic moc neřekly. Asi jsem si je přece měl nechat pro sebe, byť dát je "na papír" velmi pomáhá.

Myslím, že Fren velmi dobře vytihuje mé starší já, jak Aurelius vystihne to nové se teprve uvidí. Oba na každý pád cení nade vše rodinu a dobré přátele, a těmto jsou schopni přinést libovolně vysokou oběť.

Zadar je mojí reakcí na potřebu družiny, aby jí někdo vedl; je silný, nezávislý a sebejistý - věci, které já sám ve velké míře postrádám. Škoda ho, kdyby se dokázal o něco lépe integrovat, nebo byl s bandou od samého začátku, věřím, že by jí vedl dobře.

Tolsimir vznikl jako obranář. Tato role je mi docela vlastní, byť spíš než abych stál na jednom místě a nepustil vlnu nepřátel ani o píď, raději se dramaticky vrhnám do rány na poslední chvíli. Přesto nedokážu nikdy zachovat vážnou tvář, která těmto povoláním přísluší. Ale D&D není moc o ničem, když ne o zábavě.

No a Alef, char, co má snad nejvíc obrázků ze všech, od hrdinných, přes vtipné (ale nedokončené), po zcela psychotické. Ztělesňuje něco, co nechci vyslovit, abych si nezruinoval jedno velmi křehké přátelství. Zcela otevřeně bojuje proti osudu a stavu věcí tak, jak jsou. Zatratil úplně všechno, majetky hmotné a z velké části i ty citové. Jestli je aspoň trochu jako já, měl bych asi vyhledat odbornou pomoc.

úterý 7. června 2011

wlkeR a Košťátko

To bylo tak: Jednou se mamka rozběhla navěsit na trámy střechy přesahující nízko nad práh domu řetězy a háky, aby na ně bylo možné věšet mokré pláštěnky a paraplata. Jak na práh ale začaly padat uschlé květy z nedaleké třešně, obsadilo jeden z háků košťátko. To pak bylo vždy po ruce, kdykoli člověk chtěl smést ze schodů cokoli, od bordelu z třešně po - a tady jsem ochoten se vsadit - slepičince.

JENŽE:

Košťat si člověk normálně nevšímá. A tohle visící koště, to je něco jako Smrť. Nevidíte ho, dokud jím neprojdete. Tak se stalo, že měl člověk tak čtyřikrát denně v obličeji špinavé koště. Já, protože jsem ehm-muž ehm-činu, to vyřešil tím, že košťátko sundal a položil na schody do místa, kde nebylo v cestě. Neuplynulo ale ani půl dne a už zase - argh!

Mamka vehementně trvala na tom, že košťátko bude viset tam co je, že je to takový náš duch domova: vítá nás, kdykoli přijdeme domů. Když o tom tak přemýšlím, měl jsem plné právo se zeptat, co je to za přivítání, zaschlý slepičinec v obličeji. Nicméně tehdy jsem spolknul veškerou uštěpačnost a řekl si když duch, tak pořádný:


... konec.