středa 28. prosince 2011

Jak odstranit potisky z textilu

Protože fórum nějaké té dívčí stránky, na které jsem naivně hledal odpověď (a našel jen tunu otázek) mi nutilo registraci: máte tričko (či jinou textilii) s potiskem, kterého se chcete zbavit? Možná vám můžu pomoct: náš obchod dělá nějaký 4 druhy potisků a, jak jsem se dočetl narozdíl od jiných, si k nim nenažehluje třeba kopyrajty.

Hlavní otázka, která se týká kohokoli, kdo chce nějaký potisk zruinovat, je barva a materiál trička:

Bílá bavlněná trička se potiskují zpravidla fólií, kterou není problém seprat. A, jak dokázala moje maminka, pokud na ní použijete Savo, nemá šanci.

Barevná bavlněná trička se často potiskují OBM fólií. To je takovej ten humáč, co už byste rovnou mohli chodit zabalený v bakelitu. Tahle fólie drží ještě hůř než u bílých triček, takže perte, perte, perte a ona sleze. Savo nedoporučuju, zruinujete barvu trička.

Výše uvedené platí pro potisk fotografiemi, obrázky a jinými věcmi náročných na barvy a detaily. Jednobarevné (dle píle potiskovatele třeba i 2-5-barevné) potisky se často dělají řezaným flexem, což je materiál, který drží jako smůla. Na rozdíl od předchozích se nesepere, ale dá se sloupat, pokud látku pod ním hodně nahřejete, nejlíp na žehličce (zkoušeli jsme fén, ale to nestačí.) Pozor na prsty!!!

Opravdu skvělé potisky na syntetická trička všech barev se řeší sublimací. Ta nanáší barvu přímo do vláken, takže pokud se chcete zbavit takového potisku... no... vystřihněte ho.

pondělí 26. prosince 2011

PF2012

Ha, úplně jsem to zapomněl dát na blog:

Vektorizace rastru v CorelDraw X5

I novic v Google-fu najde potřebné návody na internetu: když máte klasický obrázek a chcete z něj vektor, stačí dát nějakou "Trace" metodu a je vystaráno. Rozhodně pro účely klipartů a podobných základních blbin. Jenže pokud potřebujete tu danou věc vyřezávat na plotteru (mašině na ... vyřezávání věcí podle křivek), většina trace metod v ní nadělá klidně i čtyřikrát tolik bodů než potřebujete, a co bod, to možnost, že v ňom plotter vyvede nějakou taškařici.

Než jsem včera přišel na způsob, jak se prohrabat k bodům a vektorům objektu získaného tracováním, měl jsem rozepsanou SMSku pani vedoucí, aby u všeho co je dobré a svaté spasila lidstvo a řekla mi, co s tím. Nakonec jsem na to ale přišel sám, a to metodou "klikni na tohle a uvidíš, co se stane."

Klíčem ke zobrazení bodů je zrušení všech skupin: po trasování dostanete seskupený obrazec. Jakmile zrušíte všecky skupiny, co jeho čáry utvořily, můžete se v nich pohodlně šťourat.

Během týdne se ozvu, jestli mnou popsaný způsob stačí, aby byla grafika připravená pro plotter :)

neděle 11. prosince 2011

Jak si vyhrát s Gotíkem

Gothic 3 je (na svou dobu) výborná hra. Trošku víc zředěný než jeho předchůdci, ale zas ten svět! Ty možnosti! Průšvih je v podpoře magie. Aby mohl být mágem, musí se člověk našrotit Ancient Knowledge a pak zapracovat na maně. Která je pak fuč po pár fireballech. Hraju už podruhé a vždycky si kolem lv 40 vzpomenu "jo počkat, já chtěl hrát za mága, hm."

No zkrátka takhle to nejde.

Gothic 3 hraju pro zábavu z prozkoumávání. Absolutně mi tedy nedělá problémy, když se "ve hře" specializuji na věci, které hodně používám, ale nacheatuju si jiné věci "jen tak pro formu." Abych se mohl bavit. Což dělám.

Při své první hře jsem necheatoval vůbec. Nedohrál jsem jí, páč jedno NPC se přemístilo z bodu A do bodu B (a řeklo mi o tom, jen jsem ho neposlouchal), a já ho tak dlouho hledal v bodě A, až mi z toho hráblo a já na hru zanevřel. V druhé hře jsem si nastavil mistra dvou zbraní (páč vážně, aby se člověk dostal do Ishtaru, musí povraždit pár starých přátel, a to já prostě NEDĚLÁM) a jedno kouzlo: Meteor.

Pokud chcete v Gotíkovi3 někoho nukenout, pořiďte si kouzlo Meteor. Nejenže je to nejsilnější dálkovej plošňák (jdi se zahrabat, Hailstorm), ale navíc vám často kolem hlavy létají hořící mrtvoly. Wheee! V kombinaci se schopností regenerace many můžete uspořádat prakticky kobercové bombardování. Whee na druhou.

Nově jsem objevil kouzlo Tame Animal. A nejlepším cílem na tuhle vychytávku je cokoli psovitého, zejména Ice Wolfové v Nordmaru. Psiska totiž mají nejrychlejší útoky a jakmile jednou dostanou oponenta na zem, je po něm. Můj jedinej Ice-hafík sundal dva Ogry. A jako - je to prostě cool mít žvižátko.

Velká zábava, hlavně mezi orky, je Bloodlust. Cíl se vrhne na nejbližšího tvora - pokud je dostatečně blízko. Proč mezi orky? Nevýhoda: orkové se navzájem nezabijou. Výhoda: ostatní orkové se jdou podívat na zápas ... a stoupnou si blízko sebe. (Plus absolutně ignorují hráče.) Člověk takhle může rozpoutat pořádnou melu a pak prostě proběhnout a ve všem tom zmatku pokosit ty, co ještě stojí, dorazit nedoražené, a jít o město dál.

Hodně trpěliví lidé můžou jet double-bloodlust, kdy v první fázi nechají orky pomlátit se mezi sebou... přičemž poraženým jsou zabaveny zbraně. Takhle to stačí chvíli opakovat, dokud není tak cca půlka orků beze zbraní. Pak se to teprv mydlí :D

Jinak jsem zkoušel seslat Bloodlust na králíčka. Utekl D:

Toliko k mým současným experimentům. Určitě toho zkusím ještě víc. Happy gaming!

pondělí 5. prosince 2011

Pohyb věcí

V pátek jsem přijel ze slavného předávání diplomky a dnes večer je můj pokoj v prakticky témž stavu, jako byl tehdy i dávno předtím, a to navzdory veškerým snahám tu uklidit. Tedy, snahám. Vůli? Myšlence?

Jediné uklízení se tu odehrálo když José přestalo bavit přeskakovat haldu bordelu, když chtěla projít od dveří k topení. Bordel je teď rozdělen do dvou hald, mezi nimiž vede cestička.

Navíc si připadám nachcípán, takže se ke kartám a věcem k D&D přidávají hrnečky a obaly od hašlerek.

A jak se mají věci nefyzického rázu? Mizerně. Sice jsem se zbavil DP, mam fajn brigádu a aspoň pro účely přihlašování turnajů jsem vykopnul klub o příčku nahoru (2/3), ale jináč doma babi ležák, mamka div ne na prášky, D&D jsem nehrál už ani nepamatuju a blonďáci se snad rozutekli po všech koutech světa (přiznejte se, kdo je varoval?) Takže tady vše při starém.

Zkrátka bordel kam oko dohlédne. Možná bych si měl zase z půdy snést tu červenou lampu?

neděle 27. listopadu 2011

Co se na fejsbuk nevejde

Hláška, kterou jakožto osoba-prakticky-veřejně-činná nemůžu dát na fejsbuk, protože bych jí třeba zase postnul do uzavřené skupiny pro organizátory Blackfire. Nebo tak nějak. Musím se ještě přesvědčit, že tohle není blog klubu Mysteria...

Takže tady je, co sem pravil dneska večer: "Zatracenej anděl nejde postavit. ... Jo aha, mu to musim strčit do (zadku)."

U jaké příležitosti? Mamka nedávno přivlekla takýho keramickýho anděla co se do něj strčí svíčka a von... no, svítí. Dneska jsem ho měl rozsvítit já, ale poté, co jsem ho několikrát neúspěšně posadil na svíčku se mi konečně podařilo zjistit, že tudy cesta nevede, že mu musím svíčku zasunout do... zadní, ehm, partie.

A teď jdu zjistit své přihlašovací údaje na baka-updates, mám chuť na nějakou podezřelou mangu.)

čtvrtek 24. listopadu 2011

Řetězáky

Tak přemýšlím... člověku přijde řetězovej e-mail typu: Pošli tento e-mail X lidem do Y (časových jednotek) a budeš na věky věků šťastný. Pokud ho nepošleš, stihne tě mor/kobylky/státnice.

A teď řekněme, že na to člověk věří.

Pošlu e-mail X+Y+1 lidem okamžitě a těším se na své štěstí. Jenže co ti lidé? Co když to nestihnou poslat dál? Člověk, který takový e-mail odešle, vlastně odsuzuje až X+Y+1 lidí k věčnému utrpení, jen za cenu vlastního pochybného štěstí!

Odesílatelé řetězáků by se měli dvojnásob stydět. Normálním lidem spamujou schránku a sobě podobné odsuzují ke strašlivým věcem, pokud prošvihnou termín. Strašný, co?

pátek 11. listopadu 2011

wlkeR v procesu

Takže - proč nepíšu.
Snadno - není čas.
Sehnal jsem brigádu která mě dost vyčerpává, snažím se dostrkat klub zpátky na Core úroveň než Wizardi utáhnou kohoutky, a taky dopisuju diplomku.
Jo, a už bych měl konečně pohnout zadkem do Mora Sul :P

čtvrtek 3. listopadu 2011

Proč nemám rád dabing

Tuhle mě máma lákala, ať se s ní jdu podívat na DVD. "Můžu ti to pustit v originále," říkala, jako by to bylo nějaký extra terno.

Je ale zvláštní, že teprv potom mi došlo, že většinu filmů v televizi odbudu s tím, že jednak je to blbý, pak je v tom milion reklam a ještě ke všemu to je dabovaný. Když se mě někdo ptá, jestli mám ten či onen film v původním či jiném znění, většinou naštvaně odseknu, že "samozřejmě že v originále." Kupodivu pokud vlastním snímek jako dual audio, jsem na tento fakt extrémně pyšný. Ale i tak na to koukám v originále s titulky.

Toliko řečeno, musím připustit, že některé kousky jsou v češtině lepší perly než v originále. Tuhle jsem třeba viděl původní seriál M*A*S*H, a "oh, Frank!" prostě nepředčí české "ó Frenku!"

Jinde nastavuji jazykové preference podle prostředí, a popravdě řečeno mě strašně štve, když třeba v Rusku mluví anglicky. Ještě víc pak nenávidím, když třeba angličan přeloží většinu věty, ale snadná slova (co divák snad zná), řekne anglicky. Jakoby nestačilo použít přízvuk.

Zcela samostatnou kapitolou jsou jména. Spousta lidí ví, že se obloukem vyhýbám české manze už jen proto, že nesnesu pohled na skloňovaná japonská jména. Podobnou situaci u mě znají i ti, jež zažili můj odboj proti českému skloňování jmen Sirius, Lucius... v Harrym Potterovi (a vůbec, proč to nepřekládat včetně jmen?) Zářným příkladem překladu je Zeměplocha, kde sem tam nějaká ta vedlejší postava má původní jméno, ale zbytek je hezký český.

Shrnu to asi tak, že kinematografie (i literatura, ale k té se dělají titulky dost blbě) jsou takové kusy národní identity. Otázka preference znění a jeho míry (překládat či nepřekládat jména) možná dost souvisí s názorem na vlastenectví - a ejhle, já který o českém národu neřek nic hezkého posledních minimálně 15 let, najednou nedám dopustit, aby se sem navážel nějaký dýňový džus, máslový ležák a, nedejbože, anglická jména (rok jsem s anglickým jménem žil, a ... !)

Asi je ze mě už starej, zakonzervovanej dědek. Bylo by hezké být otevřený a tolerantní, ale když vidím mizerný lip-sync nových velkofilmů, jdu se radši někam zahrabat a doufat, že to někdy natočí češi s českými reáliemi v českém znění. To anebo si seženu originál.

úterý 1. listopadu 2011

pondělí 31. října 2011

Risen to Gothic

Takže se konečně zabydluju na svém novém ideaPadu Y570, o němž bych i napsal, jak moc je awesome, kdyby každý stisk klávesy tak strašně nevrzal. jak jsem řek Ayuku, je to jako kdyby celá mašina byla nacpaná mikromorčátkama, který kvíknou pokaždý když stisknu cokoli. Awwrgh!

Anywho, namlátil jsem do mašiny starý dobrý Risen (ještě mám rozjednané účty s inkvizicí, za kterou jedinou jsem to nedohrál) a užíval si hru se všema detailama. Ale v sobotu mi Ayuku dala Gothic3 Questpaket4 a verzi se kterou šel dohromady, takže po dobrodružné instalaci (kdy jsem chvíli hrál verzi s českými názvy, kde ale nefungovala diakritika; o tom ještě hodím slovo později) můžu pařit obě hry od Piraní.

Risen vzniknul po Gothic3. Mně od začátku deptal tím, že se z většiny odehrává pod zemí (ahoj, klaustrofobie!) ale zase jeho svět byl nádherný a nesekal se tolik jako Gotík. Taky má výborně zpracovanou hudbu, explore i combat je v lokacích stejná, liší se jen bubny (extrémem je soutěž "najdi 2 rozdíly mezi hudbami pro Gyrger Island"). AI společníků je solidní, příšer po mém posledním střetnutí se třemi vlky taky...

Zmínil jsem se o tom, že si můžete povolat kostlivce jménem Fred?

První věc kterou mě návrat ke Gotíkovi odrovnal (hned po grafice, kterou jsem na milášškovi zase vyhnal do maxima... a nic se nestalo, nikde žádná tráva, nic) byl souboj. V aréně jsem si z Risena odnes obranuobranuobranu úskok útok! Tady jen porát mačkam pravý myšítko.

Dobrá věc na Gotíkovi je, že můžete odlákat část nepřátel někam a tam je znnn..abít v klidu. Občas to totálně nedává smysl, hlavně u lidí, ale meh. Risen? Křivě kouknete na jednu myš a jdou vás sežrat mrchy z půlky mapy. A co myši, i blbý můry se slítnou!

Inu, momentálně hraju Gothic, a to pro větší a bohatější svět, který můžu prakticky neomezeně prozkoumávat polymorfnutý za nějakou potvoru. Hlavně dokud nenatankuju nějakou hlídku. On vůbec ten QP je v tomhle hustej, člověk se zapomene převlíct a sesypou se na něj spojenci. V tom... špatném slova smyslu.

Samozřejmě se taky snažím pracovat, ale tak nějak to za mnoho nestojí. Umělecká krize na všech frontách.

A teď bonus: poznejte příšery z Gotíka3!
__havec, D_mon, Divo__k, D_ln_ _erv, Ch_apavec, Je_t_r, Kr_va, Mrcho_rout, P_se_n_ _erv, P___era, Sk_et_ pes, Smr__k.

pondělí 24. října 2011

Uvozovky v MS Word 2007

Na Vistách běžel můj slavný studentský Word 2007 jako na drátkách. Na sedmičkách se úžasným způsobem vysekal. Jak? Nějaká neznámá síla mu bránila přeformátovat anglické uvozovky "" na české „“. Co na to internet? Používejte klávesovou zkratku Alt + (nějaké čtyřmístné číslo). "OMG takovej porod kvůli uvozovkám?" jsem si řek (a ne, tady na blogu ať jsou uvozovky jaké chtějí, předělávat je nebudu.)

Toliko řečeno, Word umožňuje definovat vlastní, jednodušší, klávesové zkratky. Jen se předem vystříhejte klávesy Alt, která spouští klávesovou navigaci nástrojové lišty. To, a v defaultním fontu Calibri se mi pro všechno svaté nepodařilo najít českou uzavírací uvozovku. Takže jakže jsem to dokázal?

Jak naučit Word2007 psát české uvozovky, aniž byste se u toho museli zbláznit:


Krok 1: Najděte nějaký způsob, jak tyto uvozovky do Wordu nakopírovat. Nejlepší je mít možnost kopírovat z dokumentu, kde fungovaly (naštěstí jsem takový měl) nebo je najít v mapě znaků, což je občas docela dobrodružství.

Krok 2: Dejte Vložit > Symbol > Další symboly ...

Krok 3: Otevřete Automatické opravy ... kde do seznamu "Nahrazovat během psaní" napíšete Nahrazovat: "" Za: (a sem vložte nakopírované české uvozovky.) OK!

Nevýhoda je, že musíte nejdřív napsat oboje uvozovky, pak do nich nacouvat a psát, ale já jsem na přesně tohle zvyklý z dob programování HTML, takže žádný problém. Navíc pokud po opravě zmáčknete backspace, máte zas anglické uvozovky, kdybyste náhodou chtěli anglický text...

Jistě, je to pracné, ale funkční. Jinak pokud by někdo věděl, jak celý tenhle postup přeskočit a prostě vysvětlit Wordu že k jazyku čeština patří české uvozovky (ta možnost tu určitě je, však pod Vistama jí uměl, mrcha jedna), podělte se.)

EDIT: MOŽNOSTI AUTOMATICKÝCH OPRAV.


Buď jsem blbej, nebo slepej, nebo obojí >.<

čtvrtek 20. října 2011

Rekurentní noční můra

Měli jste někdy sen, který se opakoval? Kdy a jak často to bylo? byl dobrý nebo zlý? Zůstal, nebo zmizel?

Jako malý jsem měl často sen, že si hrajeme na "osmnáctce" na houpačce, ale kdokoli z ní seskočí, toho pohltí země. Byl to děsnej sen a opakoval se často. Pak zmizel, a touhle dobou už je "osmnáctka" soukromý pozemek. Asi loni jsem měl jeden co se opakoval celkem dvakrát. Vim že ani ten nebyl příjemnej, ale už si ho nepamatuju; jestli se zase objeví, asi ho poznám, though.

Nu a ten dnešní, to bylo něco extra. Šel jsem po cestě ze Šabiny do Dasnic, po té části co vede prakticky po břehu řeky. Začínalo zrovna pršet, tak jsem se otočil a běžel domů, abych nezmoknul. Než jsem vběhnul na lávku (se kterou mám ve snech velmi špatné zkušenosti), ujistil jsem se, že se mi to nezdá, zaměřením na různé detaily. Byly na svém místě, tak jsem běžel dál. A když jsem dobíhal k našemu domu, vyřítilo se na mě něco, co nejlépe ukážu obrázkem: ilustrací karty Moonmist.

Dnes odpoledne bylo celkem hezky, tak jsem vyjel do Kynšperka zařídit nějaké kopírování a nákupy. Když jsem se vracel, už v posledním úseku podél řeky, začalo pršet.

Ty kruhy na kalužích jsem POZNAL.

Nechtěl jsem se přesvědčovat jestli to je sen nebo není, protože bych se akorát přiblížil originálu. Jediné co mě uklidňovalo hned od začátku bylo, že jsem na rozdíl od snu neběžel pěšky, ale jel na kole.

Jinak všecko sedělo až do děsivého detailu.

Nu, ale nic mě nesežralo, jináč bych tady neseděl a nepsal. Teď mám PBB, takže logout. A zas někdy příště.

středa 19. října 2011

Tolik moc věcí, tak málo času

Já mám vlastně času dost. Spoustu v porovnání s časem, kdy jsem chodil do školy. Na výuku, tedy. Dneska jsem úspěšně zavraždil půl dne instalací nového kompu, trháním si vlasů z různých blbin (třeba nefunkčnosti Gothic3 QuestPaketu 4, uuu, musim někde sehnat anglickou verzi). Jenže těch věcí co chci dělat je bezpočet. Něco jde dobře i v posteli, třeba vymýšlení nápadů do D&D (nebo diplomky!), ale kvůli jiným věcem se zas čék potřebuje pohybovat, prohrabávat knihami nebo zírat do kompu, páč tu věc má jen v PDFku (ahoj, DM for dummies).

A považte, kolik věcí nedělám! Už nechodím ven se psem (protože sehnat sousedy s klíčema je lehce nemožné), nemluvím s lidma (hlavně proto, že lidi nemluví se mnou), neuklízím (ale chystám se k tomu už asi 14 dní). A přesto den přijde a odejde, jako bych se ho netýkal. Možná je to tím dřívějším nástupem tmy, možná tím že prostě zahučím do svého světa. Možná jsem taky schizofrenik a většinu dne dělám věci o kterých nevím.

Nicméně se začínám velmi zvolna orientovat směrem, kdy budu mít zas věci k činnosti. V pololetí snad přeberu Magicový klub v Soku, do feedsů jsem si přiškrábnul metodický portál RVP. V mých myšlenkách už se zase jednou vyskytuje učení... a ještě pořád se ho neděsím, snad ne k vlastní smůle.

Zajímalo by mě, kde PAK vemu čas. Až přijdu z práce a začnu mlátit hřebíky do písemek, a do toho sháním další a další věci a činnosti co vyžadují pozornost. Vyplatí se mi být nejlínějším workoholikem široko daleko? Ať už to bude jakkoli, určitě najdu nějaký čas k tomu, abych o tom zas někdy poreferoval :)

sobota 15. října 2011

Různé formy magie

Možná vám to přijde směšné, ale i já, ortodoxní přírodovědec, jsem si kdysi pořídil knížku o magii. A zatímco teď už na ten druh nevěřím, stejně jako nevěřím na kouzla stylu Harry Potter, je tu ještě ta věc které se někdy říká štěstí a smůla, jindy pravděpodobnost a statistika. Jsem matematik a s trochou štěstí opráším znalosti permutací nebo Studentova T-testu, ale stejně tak nikdo nemůže dokázat existenci či neexistenci jakéhosi nadvlivu, který může, ale nemusí ovlivnit co mám dnes na sobě a v jaké poloze byl ráno můj plyšák (což je DOBRÁ věštící metoda, btw.)

Existuje matematický vtip "v Boha věřím, až na izomorfismus." Což je jeden z vtipů, které nechápu. Proto věřím bez výhrad.

Další formou magie je Magic. Dneska jsem konečně naproxoval nový balík "Školní výlet," což je v podstatě levný odvar Melira Rocku, který umí na třech kartách vygenerovat nekonečné životy. Tuhle část jsem si zachoval, ale stejně tak je tam pár šíleností, od Puppeteer Clique po Day of Judgment (který školní výlet není Day of Judgment, to mi řekněte.)

Spousta karet při tom dostala své školně-výletové přezdívky. Přirozeně Melira je teď Paní Ředitelka, Viscera Seer Profesor Biologie a Kitchen Finks říkám Tercie (a.k.a. Medvídci.) Exkurze se konají na Blasting Station, Carnage Altar (je vidět, že mám své Terciány strašně rád X), nebo do Gavony Township. Samozřejmostí jsou také činnosti se školním výletem spojené, které zahrnují všechno možné od Travel Preparations přes Make a Wish po Unburial Rites (kdyby náhodou něco skolilo Paní Ředitelku.)

Je to jedno z kouzel Magicu, vymýšlet balíky které fungují a zároveň jsou nějak zajímavé. Říká se jim obecně Fun decky a když proti nim hrajete, většinou máte chuť si vyrvat vlasy. To aspoň platí pro můj "fun deck" jménem "Sweet Dreams." A Šrot. Tam se opravdu bavím jenom já.

Magie bují i v další hře kolem které obsesím, tedy D&D. Konečně jsem dostal do hlavy kompletní obraz závěrečného boje bandy v Pyramidě stínů a jestli to nebude epické, sním svůj DMovský klobouk (ti kdo myslí, že bych nejdřív nějaký měl mít, nechť mi ho vyrobí.)

Zajímavější je ale Qos, nový svět pro který navrhuji i nový herní systém (založený na D&D deskovkách a ČPH). Prakticky všechno co tam člověk udělá je nějakým způsobem magicky zdokonalené skrz jednoho z teď-už-pěti patronů (patronka smrti a stínu emigrovala).

To je to nejkouzelnější ze všeho: myšlení. Možná spousta chemických reakcí ve správný čas na správném místě, ale rozumí tomu někdo? Ne. Stejně tak to může bejt magie. Vymejšlím karetní komba a nové světy, číselné modely a geometrické hračky do diplomky, stejně jako plánuju úklid pokoje a složení večeře. Je to velmi okouzlující zážitek :)

P.S: Všechno nejlepší k svátku Lapy, Terce a bývalému-mně :)

úterý 11. října 2011

Rule of Cool

Vláda či pravidlo? Já bych řekl, že to druhé. Termín z divadla v poslední době prosáknul do RPG teorie tolik, že jsem se o něm dozvěděl i já. Byla z toho láska na první pohled, asi taková, jako si přečtete popis nějakého bišíka a okamžitě ho zbožňujete. A jako taková narazila na jistá... praktická úskalí.

O čem to vlastně je: dle definice jde o tendenci diváka odpustit jisté odchylky od realističnosti jestliže je něco dostatečně "husté." Do RPG se to překládá tak, že hráči/postavě by mělo projít vše co je dostatečně husté. Problém je v hladině hustoty: kdy přesně je něco dost husté? A kdy už to pomalu přechází do prattchettovského "šance je milion ku jedné, to prostě musí vyjít!"

Na tohle téma bych se dovedl vykecávat dlouho, ale teď zrovna mi jde o jiný aspekt, který má kupodivu co k dočinění s původním využitím "rule of cool" a nastavením této hladiny. Jde o seriál Wolf's Rain, který přestože nijak nerajcuje mojí zvrhlejší stránku patří k mým nejoblíbenějším anime. Pro strhující setting a děj jsem byl ochoten mu velkoryse prominout "gumídkovské" skákačky, které mě jinak u čehokoli, co mám brát vážně, drásají nervy.

A pak jsem si usmyslel, že by se to mohlo líbit i mamce. Ach, jak já se seknul. Při vší své úžasnosti nezvládla první 3 díly (takový pilot) přitáhnout její pozornost, natož jí udržet. Dobře, skousla skutečnost že je to anime, ale to skákání jí zničilo.

A teď zpátky k RPG: hrdina skočí 10 metrů a v letu usekne drakovi hlavu. Je to husté? SAKRA JO! Kdo hrál Dragon Age a netetelil se blahem nad scénama kde hrdina popravoval ogry je sám ogr (bych řekl, ale nechci urazit nikoho nad 173 cm.)

Ze zmatenosti článku jasně vidíte, jakému vnitřnímu konfliktu čelím: jak můžu jednu věc jednou nesnášet a podruhé vyzdvihovat do nebes? A to ne že bych změnil názor, já to dělám obojí najednou! Na čtenáře se s tím raději neobrátím, páč by mi ještě řekli, esi nejsem nějakej divnej (ale klidně to v komentářích řekněte, radši o sobě uslyšim nějakou pomluvu, než abych neslyšel nic; ta samota tady mi očividně leze na mozek).

Ahoj příště?

středa 5. října 2011

Jace, Chandra-Stalker

Nedávno jsem dostal od kamaráda práci udělat design plakátu Magic: the Gathering. Ještě než jsem dostal oficiální podklady jsem si začal hrát s těmi, co jsem postahoval po netu. Teď plakát měl být A3ka v rozlišení 300 DPI, takže děsná kráva. Zatímco jsem prolínal dva obrázky, viděl jsem vždycky nějaký malý procento plochy. Nicméně jsem po pár hodinách piplání skončil, zazoomoval obrázek Fit On Screen a chcípnul smíchy.

Originál jsem bohužel omylem smazal, ale vypadalo to nějak takhle:


Jace: *povolává magický vítr co zvedá Chandře sukni*
Chandra: "Pracky pryč, úchyláku, nebo o ně přijdeš!"

Co dodat... Původní obrázek byl lepší. Vždy když pracujete v obrovském rozlišení se často koukejte na kompletní náhled. A nekoukejte pod sukni pyromancerkám.

Původní obrázky namaloval Aleksi Briclot.

pondělí 3. října 2011

Kolo na dráze

Tenhle víkend jsem poprvé v životě vyrazil s kolem mimo rodný okres. A to docela daleko - na příznačně pojmenovanou Dálavu, chatu asi 15 kilometrů od nádraží Kaplice. Které je od mého bydliště vzdáleno nějakých 300 km. Takže bylo jasné, že musím zvolit nějakou dopravu co nezávisí na mých vlastních silách. A vzhledem k absenci dálkových cyklobusů padla volba na vlak.

Teď mým jediným vodítkem byl tento článek ČD, který je... inu, mírně reklamní.

Ale základy se tam dočtete. Já je tady jenom trochu rozpitvám:

Spoluzavazadlo, nebo úschova během přepravy?
Záleží na tom, jakým vlakem kam jedete. Lokálka-motoráček je jasná volba, tady možnost ÚBP ani není. Klasické vagonové osobní vlaky bývají veselejší. Jako spoluzavazadlo smíte kolo přepravovat těsně za lokomotivou nebo úplně vzadu, aby se mezi vagony dalo volně přecházet. Ony s tím ne-kupéčkové vagony i počítají a mají na jednom konci, tam co není záchodek, prostor pro cyklisty, kočárkaře a jiné borce na kolech. Moje veselá zkušenost byla, že tyto prostory byly "uvnitř" vlaku a předpisů dbalý já stál půl hodiny s kolem před záchodkem.
V rychlících definitivně jděte po úschově během přepravy, za 10 Kč/den navíc vám odpadne tuna starostí. Zatímco nakládání kola na vesnickém nádraží do klasického vagonu (kde navíc není místo) je výkon hodný olympionika, v přepravním vagonu vám pomůže průvodčí, vy mu řeknete kam to bude, ukážete papír a jdete si v klidu sednout.

Nějaké další tipy?
Spousta:
1) Balte se nejen lehce, ale i kompaktně. Myslete na to, že se uzoučkými dvířky vagónu budete muset většinou prorvat kolo, vy a bágl zároveň. Mně se to povedlo jakousi magií. Ven to jde kupodivu mnohem hůř než dovnitř, doporučuji nechat vystoupit ostatní cestující a dostat z vagonu nejdřív kolo a potom bágl.
2) Dávejte pozor na značení přepravy. Zejména mezinárodní vlaky mají oblíbenou povinnou rezervaci (tak, paní průvodčí, zapsal jsem to nejen za své uši, ale i na blog.) Což znamená, že můžete být za 5 minut do odjezdu hnáni z nástupiště do haly koupit místenku pro kolo za 15 Kč, přestože jedete jednu hloupou zastávku. Inu, byl jsem poučen.
3) Kolo udržujte čisté. Průvodčí chodí v uniformách, které se určitě děsně špatně perou a nic je nepotěší míň než zaflákaný horskáč se kterým se musejí tahat do vagonu a věšet ho na přepravní hák. Moje crosska byla po 10 kilometrech šlapání po E55ce (a dvou přejezdech potoka, protože jsem pokaždý zapomněl na ten most) jen maličko zaprášená a minimálně pánové průvodčí jí brali i předávali s radostí.

čtvrtek 22. září 2011

Jak uvařit dobrou knihu?

Milí čtenáři, doufám, že se neurazíte, že má otázka v nadpisu není jenom řečnická, ale že s ní mířím na vás. A nebojím se jí odpálit.

Dobrá kniha je subjektivní záležitost. Já můžu něco vychválit do nebes a spoustě dalších lidí to může obrátit žaludek... Zároveň jsem ale názoru, že masově dobrá kniha se dá zobecnit na div ne matematický vzorec. Třeba takový složený zlomek Sirius/Lupin/Snape má ve fandomu Harryho Pottera své nezaměnitelné místo a říká asi tolik, že i když už si kvůli slashi knihu nikdo nekoupí, bude ho řešit půlka internetu.

Účelem mojí knihy je vyprávět příběh, ale zároveň chci, aby se ten příběh dostal k lidem co ho nečtou za peníze. Proto bych byl rád kdyby, pokud má čas, laskavý čtenář (či laskavá čtenářka; upozorňuji ale, že tady moje genderová spravedlnost končí) zanechal alespoň seznam přísad svého oblíbeného (či ideálního) literárního díla, případně okořeněný nějakou ukázkou.

Třeba tu věc někdy dopíšu a zahrnu vás do věnování :P

neděle 18. září 2011

Decree of Slash

Možná už jsem to někdy publikoval... Možná i tady, a jenom si to nepamatuju... Na každý pád tady je to znova, protože originál tejhle montáže stvořený u příležitosti Ayuku narozek jde do zipu, ale mně přijde líto ho čas od času nevidět.

Zkrátka veledílo si zaslouží být vystaveno.


Originální obrazy Mona Lisa (DaVinci) a Dobré ráno, pane Courbete (Courbet.) Montáže se dopustil wlkeR. Enjoy.)

úterý 13. září 2011

Spisy wlkeRovy, část 2

Tak jsem se konečně dobral nějaké akce v oddělení svých anglicky psaných výtvorů. Předem ale jeden objev, co se tam válel neoprávněně: moje nejstarší přeživší povídka. Stáhnul jsem jí před pár lety z projektu rozjetého kdysi dávnodávnodávno "yaoistkami" z pikachu.cz... A zrovna teď anglickou verzi z starého DevArtu. Já věděl, že mám obě!

Navíc jsem tedy zjistil, že přeložená (anglická) verze je z roku 2005, což z této povídky s přehledem dělá vskutku mé ... druhé dokončené literární dílo. Tady je jeho začátek:


"The day was not special at all for this time of year. A hot summer Saturday was slowly turning into a cold Saturday evening, but the streets of the periphery of the city I was returning from my work to were deserted, and the walls of the low-rised buildings lining the streets only silently echoed my footsteps heading slowly, but steadily towards their destination. A loud noise sounded from a nearby alleyway and a black cat flashed through right next to me, followed by a bunch of blustering kids. I glanced at them with a smile and a memory of my own childhood spent so far away to the west of this alien countryside my work had dragged me to. I turned to the alley the hoard stormed out of and was suddenly captivated by a very unusual image." - Dog Brotherhood

Jak vidíte, můj sloh v té době byl šílený. Česká verze na tom není o nic líp.

Další věc co přežila je moje fanfikce ke hře Gothic. Nemám k ní žádný větší vztah, je spíš takovou kuriozitou. Jejíž datování jsem si bohužel rozhodil minule při přejmenování souboru. Nu, škoda.

"My story begun even before the barrier was erected. I was nothing but a simple digger haunted by his past too much to really care whether escape was possible at all or not. I used to spend all of my time in the Pass mine and when it collapsed during the barrier’s creation, I just transferred to the Old mine. Only in the hungry darkness did I feel at peace. Not once did I feel the desire to see the world above. The quarrels between magicians of fire and water, Gomez taking over the Old camp and Lee founding the New one along with the Free mine, the worship of a god called Sleeper by some folks in the swamp, those things came past my ears sooner or later, but I never felt any compulsion to take part in them." -Gothic FF

Pokud vím, tak jsem se nikdy nepustil otevřeně na půdu sci-fi, byť žánr urban fantasy se stal mým nejoblíbenějším, protože lidi jsou daleko zajímavější protivníci než draci a armády orků. Dokladem toho je moje Snow-trilogie Snowglobe, Snowman a Snowfall, která volá po pokračování, ale bohužel. První díl byl sepsaný volně, další měly být v soutěži pořádané každoročně společností SPUSA, ale nikdy jsem je neodeslal. Na každý pád jsou kratší než první část:

"Once upon a time, there was a small kingdom. There was a great castle with proud and mighty walls, small idyllic villages among the vast fields and forests. Was it spring, summer, fall or winter, everything was always covered with glistening white snow that made the lush plains and hills look even more peaceful than they were. The snow was all the realm ever had and ever needed. There was no need for farmers, as the glaze itself could sustain life. No need for craftsmen as everything underneath the eternal rime was ageless. No need for an army, as the horizon and sky itself were impenetrable. And no need for a king, as the laws couldn’t be broken.

"Ages and gods came and passed, nothing ever stirring save the snow, until one fateful day when the sky came crashing down on the slumbering land. Its falling shards crushed buildings underneath and ripped the very ground apart. The air came gushing out of the crack like blood from a mortal wound. The snow became dry and lifeless and so did the ruined earth underneath.

"The gods have lost interest in it. The plaything was broken and the spell of life, of the future, with it.

"Or was it?

"Carefully, I reach into the box overflowing with children’s drawings and toy parts, and take out the cracked snow globe, as lifeless as before in my hand. A single small snowflake drifts from the sky and rests in its place, followed by another and then many more.

"I look up to the grey sky, still and flawless as it has been since before I came to this world, as it will remain after I take my leave. Yet should it break, should it crumble – would there be anyone out there to weep for us?" -Snowglobe

Testing the Boundaries bylo přímo napsáno pro další ze zmíněných soutěží, ale zas se nedočkalo odeslání, protože webová stránka soutěže zkolabovala... Existuje v krátké verzi, která je výborná, ale krátká, pročež jí prezentuji celou:


"Under the scorching desert sun, the dreaded emperor’s fortress was ablaze itself. Whatever the flames touched they devoured – precious tapestries, furniture and the bodies of slain guards and slaves littering marble floors. Even the massive stone walls were starting to give in to the heat. With their master dead at the hands of his own heir, there was no reason for them to exist any more. Somehow they knew they could no longer contain what he had become.

"As drama demanded it, the moment the only survivor leapt out of a second-story window, the enormous structure collapsed, with a wave of heat razing all that stood in its path. From the dust and ashes in its wake, however, the last of the emperor’s sons rose slowly to his feet. Hell itself feared his father and, from what he gathered, he was destined take that legacy to an entirely new level.


"Right then, however, he lifted his eyes skyward. For the first time in his life, he was a free man. For the first time in his life, he smiled."
-Testing the Boundaries

Následuje Deathday, moje nejnovější anglicky psaná povídka. Námět je zajímavý a výchovný, takže přemýšlím, že se k ní vrátím, byť nějaké drobné změny budou nezbytné.

"I opened the trunk with a spare key and revealed something just a bit beyond my wildest imagination: inside, upon a plastic sheet, rested the neatly folded body of a man in his early twenties, still warm and the crack in his skull still bleeding. He couldn’t have been dead for more than half an hour.

"This was going to be the best birthday ever." -Deathday

Nakonec návrat k fanfikcím a - Pokémon! Ruined je příběh poké-archeologa prokazující, že ještě roku 2010 (!!) jsem smýšlel jako každá druhá fangirl, jen naštěstí pro všechny se můj anglický sloh už drobet uklidnil.

“Say, doc,” Shiro interrupted, “are these pokémon you speak of capable of mating?”
Lime’s eyes squinted at the last word. “Yes. Why?”
The poké...
man smiled innocently as he took his trainer’s hand by the wrist and brought it to his lips. “Oh, nothing. Just thinking out loud.”
-Ruinded

Hormony jsou pěkný potvory. ^^;

pondělí 12. září 2011

Wicked Gentlemen: A review

I'll say it up front: Wicked Gentlemen, a book by Ginn Hale, is wickedly awesome!

Now I have little or no experience with books of this sort. I tried reading the Cat's Meow once (mostly 'cause Ayuku had it at hand and its title matched a character title in the Aion MMORPG - so yeah, characters named after a gay pron novel? Cool.) but left it, deeply disgusted, just a few pages in.

This one was different. I spotted it in a comment at Taylor's, read the synopsis and was allured by the promise of a dark urban fantasy mystery in a Victorian fantasy setting. Just to make sure, I cracked open a review... and was bought. Several minutes later, I was immersed.

The promises I mentioned were true to an extreme. At first, I wasn't so hot over the simple, sometimes raw language, but a few pages later it proved an essential part of setting the mood. And the mood is DARK.

The first of the two stories comprising the book is the mystery tale I've been hooked for. While it's not the sort of detective novel, where you can make what you will of the clues, it does a great job in having you wonder what's going on... And what happens next! The pace is swift and the narrative very interesting (but I won't spoil that, go read the book already!) The conclusion is so peaked that I just went on reading the second part just to see how it all impacts the story going on.

The second story, going on but a while after the first, or so I guess, is more of an action thing. I don't usually flail around and bite my nails over the heroes making a daring move, but as I said, this world is dark and I really wasn't sure whether they'd make it out of there in one piece. In some places, this part felt slightly more clichéd than the first one, and yeah, I could totally do without the page of XXX (but hey, there are far worse things I've seen; moving along), but then again, it does contain some nail-bitingly, blood-pumping action! Of ... the dramatic sort. You know.

But the dialogues! By the hells, when I wasn't writhing in my seat with unease, I was laughing my head off at all those witty remarks embedded especially by the end of the second part (though yeah, it was running kinda late...)

To sum it up: if you're looking for an awesomely wicked action/mystery steampunk short novel and don't mind that most of the romance revolves around two male heroes, hook onto Google or Amazon and get this book now!

However, I'd like to warn the would-be-tragic people among you: drugs are bad, not cool. So is alcohol and, as far as I'm concerned, tobacco. Have a nice day!

neděle 11. září 2011

Spisy wlkeRovy, část 1

Tak uklízím složku Dokumenty a konečně jsem se rozhodl trochu zamávat s rozepsanými romány, jejichž naděje na dopsání je už prakticky nulová. Přihlédneme-li k mému nepořádnému stylu psaní a tendenci věci opouštět, je skoro zázrakem, že ve složce České (ještě píšu anglicky) zbylo celých 6 souborů, z nichž celé 3 jsou dokončená díla (a vážně mě překvapilo, že je jich tolik!)

S lítostí jsem shledal, že zatímco složka byla plná různého bordelu, mé zajímavější (byť nedokončené) počiny typu Proti Slunci zmizely.

Úplně nahoře ve zmíněném adresáři mám složku Harry Potter HM. Obsahuje dvě povídky, "Neutrál" a "4 eSa," kterými jsem svého času reagoval na záplavu HP povídek (a glos k nim). Běží paralelně s knihami 3 (Vězeň z Azkabanu) a 4 (Ohnivý pohár), a snaží se nejen respektovat původní děj, ale dokonce využít některé pasáže textu. Dá se tedy říct, že autorem jsem jen většinově, ne úplně.

"Lawrence Terror Niels byl v téměř všech ohledech naprosto normální chlapec. Jako všichni mladí lidé neměl rád školu, své hloupě zrzavé vlasy a prostřední jméno, a letní prázdniny zásadně nepokládal za čas hodný mrháním na něco tak podřadného jako domácí úkoly, k jejichž vypracování ho nedokázala donutit žádná lidská ani nadlidská síla. Ale narozdíl od ostatních byl čaroděj." - Neutrál

Teď u téhle povídky jsem výjimečně nevedl podrobný záznam o průběhu sepisování a úprav, což je škoda. Word zaznamenal poslední úpravu 4. září 2008, takže jde o 3+ roky starý text. A musím říct, že jsem s ním velmi, velmi spokojen, protože je dokončený a v rámci žánru fanfikce relativně rozumný. Povídka 4 eSa měla na tento úspěch navázat, ale bohužel nebyl čas. V adresáři každopádně zůstala, takže třeba někdy...

Další věc co se mi tu válí je soubor "kolab," rovněž z roku 2008. Nesmazal jsem ho jenom dočasně, páč se o jeho osudu chci poradit se spoluautorkami Sal a Aly. Náhled postovat nebudu, příběh se prakticky nikam nedobral.

Mojí největší spisovatelskou pýchou je povídka Neocenitelné inspirovaná prvotinou autorky, co teď, pokud vím, sklízí velké úspěchy svými povídkami ze světa hry Aion. Zatímco začátek je praštěný a celá ta věc je zatraceně ukecaná (podle logu byl draft dokončen 17. srpna 2007, řekl bych že nejméně půl roku po začátku sepisování), některé momenty v závěru považuji za až zarážnějícně zdařilé.

"Věž samotná pro tu ponurou horu nebyla ani výsostnou korunou, spíše vkusným diadémem. Nevytvářela dojem, jen ho umocňovala. Její mělký příkop sloužící účelům ani ne tak obranným jako odpadním přetékal kostmi, mocné hladké stěny se vysmívaly čelistem času. Jedině mohutná kovaná vrata hyzdila veliká bílá tabule s jasně červeným nápisem „Zákaz Vstupu“, nad nějž někdo drobným, rovněž rudým písmem doplnil „Jsem na obědě“. Na kamenném sedátku hned vedle posedávala zatím velmi zachovalá kostra v cárech šatů vesnického chasníka, asi poslední oběť praktického žertu. Hůl měla opřenou o rozložité rameno, šátek z uzlíku už odvál vítr." - Neocenitelné

Občas veselý, občas mrazivý příběh by potřeboval převléct do o něco modernějšího kabátu - při poslední revizi zmizelo na 500 nepotřebných slov, i když jich pořád spousta zbyla, spolu s trochou podezřelého humoru. Na každý pád si stojím na tom, že je to nejlepší věc kterou jsem kdy napsal.

Předposledním dokumentem je "NR," už alespoň pátá verze knihy co má vzít všechna předchozí díla a shrnout je do jediného stravitelného příběhu. Obsahuje všechno od démonů v lidské kůži, co chtějí vyhladit lidstvo, po zvláštní řečové vzorce. Hned od začátku se snažím s ničím nepárat a nacpat na minimum stránek co nejvíc akce.

"Světlonoš se jako první vydal do svahu. Obě děvčata mu byla těsně v patách, jen Petr se zdržel. Dohnal je až na cestě, zacákaný od hlavy k patě tmavým hlenem. „Usekl jsem tomu hlavu,“ vysvětlil." - NR

Současná verze je na dobré cestě, takže jí nebudu zatím moc okecávat. S trochou štěstí bude jednoho dne dopsána.

Poslední zbylý kus je z dubna 2008 a jmenuje se "Protokol o Karanténě." Měl jsem o něm své pochybnosti, a to zcela oprávněně. Jde o povídku z mého D&D světa, jehož reálie mi, přestože v něm stále hrajeme, už dávno vypadly, stejně jako hrdinové této povídky. Toho se mé pochybnosti samozřejmě netýkaly, neb mi lámal hlavu spíš obsah. Z něhož ... sem nemůžu najít žádný vhodný úryvek, takže tady je začátek:

„Karanténa?“ Zatím poslední návštěvník úřadu pro kontinentální návštěvníky a imigranty tázavě zvedl obočí a naklonil hlavu.
„Karanténa.“ Přisvědčil úředník a s úsměvem konstantním dnes přesně jednadvacet let pohlédl na svého budoucího svěřence skrz tenká skla zlatě orámovaných brýlí.
„To je nějakej druh nemoci, nebo co?“ Ošil se drobný brunet a toužebně zašilhal ke dveřím.
„To je preventivní opatření.“ Světlovlasý třicátník důležitě přesunul složku s dokumenty z jedné strany stolu na druhou.
„Prevence,“ návštěvníkovy zlaté oči se upřely do úředníkových tmavě modrých, „to je nějaká úchylka, ne?“
Muž za stolem zamrkal a umístil složku přesně doprostřed desky z leštěného dřeva.
„Vlastně ano,“ přikývnul nakonec. „Vítejte v systému.“

- Protokol o Karanténě

Pokud by si někdo něco z toho rád přečet, stačí říct, rád sem něco nahodím. Do té doby se jdu podívat, co najdu ve složce English.

pondělí 5. září 2011

Návrat na blogosféru

Nu, tak koukám, že když nebudu psát, nebude mi ani nikdo chodit krmit zvěř, tak abych si zase něco vymyslel. Tož ono by o čem mluvit bylo, ale jsou to takové depresívní věci, že bych měl hodit blog do černo-červena a ... změna designu mi za to opravdu nestojí.

Řekněme prostě, že spousta věcí o prázdninách byla patetická, ale přínosná.

Začněme třeba státnicema z pedagogiky a psychologie. Řeknu vám, bacha na věci v psychologii. Spousta z jejích témat obsahuje něco jako jako "tohle je nejlepší chování" a "tohle je vývojově nižší a nehodné vyspělého člověka." To ovšem neznamená, že se toho musíte za každou cenu vyvarovat. A když říkám každou cenu, myslím vlastní příčetnost. Být nedokonalý je součástí osobnosti, a co se mě týče, řek bych, že pár drobných skulinek jí dá tu správnou patinu.

Co mne zaujalo asi nejvíc byla problematika vzorů, byť to začalo nevhodně, a sice mojí neschopností vyhledat solidní definici toho pojmu v těch X knížkách co jsem pročítal. Zvláštní je, že jsem u té příležitosti znovuobjevil své tendence identifikovat se s vzorem až poté, co identifikuji vzor se svojí představou o jeho vzorovitosti. Můj vzor musí být dokonalý. Dle mého měřítka, samozřejmě, páč všechno v psychologii je subjektivní (ale vás mám taky rád, behavioristé). Netřeba říkat, že tady vzniká tuna konfliktních situací, ale to je na samostatný článek, nejspíš do Knihy Vesmíru.

No každopádně prázdniny a učení jsou pro tuto chvíli za mnou, čeká diplomka, poslední zkoušky a hledání práce; no... Je to zvláštní pocit. A ten tlak z člověka vymačkává poslední zbytky dětinskosti, ať se jich chce zbavit nebo ne. Zase jednou si uvědomuji, kolik věcí jsem dělal špatně. A to není zlé, pozor! Není nad to se poučit z vlastních chyb, spíš než sedět na zadku a číhat, až tu chybu udělá někdo jiný. A pak se na ní svézt.

Čtu teď zase jednou Tsubasa Chronicles mangu, je to takové příjemné vyplnění líného času (který měl skončit včera, ale hej, ta věc má 28 dílů!) A je tam jedna věta, co mne solidně nakopla. Volně přeloženo zní asi takto, a s ní se prozatím i loučím:

"Jakkoli malé jsou kroky, důležité je neustále kráčet vpřed!"

čtvrtek 23. června 2011

DI or DIE

Ani nevím, co mě v noci probudilo. Venku byla ještě celkem tma a ticho, i když už muselo být nad ránem. Nebo jsem o tom byl aspoň přesvědčen. Napil jsem se a pokusil znova usnout. Marně. Tak že by v tom probuzení bylo víc než jen žízeň? Zima mi nebyla, špatně taky ne, zub nebolel, na záchod se mi nechtělo. Přesto mně bylo nějak nepopsatelně divně. Vlastní kůže mi připadala jako tuhá guma, ne přímo nepohodlná, jen zvláštní.

Vstal jsem, obul pantofle, vzal klíče a vyšel nejprve z pokoje a pak z celé buňky. Na chodbě se svítilo, jako obvykle, ale zleva bylo světlo silnější. Uklízečka vypadala dost překvapeně, že jsem se tam tak najednou objevil, a já byl neméně překvapen, co tam uprostřed noci dělá ona.

"Nemůžete spát?" zeptala se trochu nevrle.

"Ne," odpověděl jsem popravdě a opřel se v kuchyňce o sporák. "Je tam tak prázdno. A není mi dobře."

Z jejího výrazu bylo jasné, že pokud se tady teď vyzvracím, nevytře to jen tak ledajakým hadrem.

"Ne špatně," žehlil jsem situaci hned, "spíš si potřebuju s někým popovídat."

To na její rozladění také moc nezapůsobilo, pročež jsem obrátil pohled k oknu. V bledém světle se proháněla celá hejna havranů a všelijaké jiné havěti, co jí jen kolem kolejí je. Černé mraky jejich těl se rychle přetvářely, tu tvořily útvary neurčité, jindy zas děsivě konkrétní.

Pak se celé hejno vrhlo k našim oknům. Většina ptáků včas změnila směr letu, ale několik jich narazilo do okna.

Rychle jsem zavřel okno, protože se už schylovalo k dalšímu náletu. "Vidíte to?" zavolal jsem na ulízečku, ale ta si všímala svého. Rozběhl jsem se napříč chodbou do svého pokoje, abych i tam zavřel okno. I tady do skla naráželo mnoho ptáků a hmyzu. Neprozřetelně jsem však nechal otevřené dveře, takže se mi kolem nohou najednou mihly dvě zmatené kočky a dokonce pes.

Posledního jsem zvládnul chytit. Obojek neměl, ale byl tak zmatený, že se ani nebránil. Tedy jen o něco víc než já. Drbal jsem ho na břiše, abych nás oba uklidnil. Něco se tu určitě dělo, ale ani kdyby to nebylo tak absurdní, můj mozek by to v tom stavu, v jakém byl, nepobral.

Cokoli co té noci vběhlo do mého pokoje bylo naprosto dezorientované. Dokud nepřišel on. Pochodoval precizně jako každý voják, když mi přímo do obličeje namířil pušku, jejíž obdobu jsem v životě neviděl, netvářil se nikterak nepříčetně. Ne už tolik postava, kterou jsem rozeznával za jeho zády.

Pes se mi vytrhnul a vyrazil ven. Chlapík ve dveřích se po něm krátce ohlédnul, ale to byla jeho chyba.

Pud sebezáchovy mě vymrštil vpřed. Vyrval jsem mu tu zbraň, namířil na něj a stisknul v místě, kde normální pušky mívají spoušť. Prst prošel vzduchem, ale paprsek červeného světla přece jen vyšlehl z hlavně a v okamžiku nechal zmizet celé tělo. Na podlaze zůstala jen jeho zvláštní zbroj.

Ucouvnul jsem, překvapen a zděšen účinky toho nástroje, ale moje nejnižší, nejzákladnější reflexy stále byly v plném provozu. Namířil jsem na toho druhého. Byl celý oděný v černém, jen přes obličej měl bílou roušku s rudou tečkou kdesi v oblasti mezi očima. Ani se nehnul.

Něco zase narazilo do okna za mými zády. Prudce jsem se otočil a znova vypálil. Paprsek neškodně prošel sklem, načež "vypařil" několik ptáků, co se mu nedokázalo vyhnout.

Vrátil jsem se pohledem do míst, kde stál ten cizí tvor...

***

"Víš co je nejhorší? Že si na to začínám zvykat," řekl jsem tiše, zatímco mi [] pasíroval pod kůži dlouhou jehlu. Vůbec to nebolelo; jako kdyby na mě propichoval tlustou gumovou pláštěnku. "Předtím jsem se bránil, křičel... Teď už se nemůžu ani rozbrečet, i když bych kolikrát chtěl."

"Každý se poddá," odpověděl neutrálně. Za jeho maskou nešlo rozeznat tvář.

Věděl jsem o své jedinečnosti, že jedině já, možná pár ostatních, je vnímám. Tyhle tvory, kteří skutečně vládnou světu, žijící ve stínech všeho. Uměli na sebe brát podobu lidí, ale já viděl skrz ně. Museli mě ovládnout jinak než ostatní - ať už mně to podávali cokoli, asi to nefungovalo.

"Zůstaneš se mnou?" Když jsem mu položil ruku na tvář, postava se náhle změnila ve vysokého blonďáka, který celkem věrohodně kopíroval můj úsměv.

"Pokud si to nepřečtou v tvém diáři, proč ne?" řekl a natáhnul se vedle mě.

"Diáře jsou zbytečný, žádný si nevedu."

"Ty ne, ale oni."

***

Probudila mě žízeň. Venku už bylo světlo, takže jsem bez problémů našl lahev a napil se. V hlavě mi pořád dozníval ten šílený sen... Boha jeho, konečně se mi podařilo probudit. Pak můj pohled zabloudil do prázdné poloviny pokoje.

Na stěně visela nástěnka. Čmáranice na ní byly jako od malého dítěte, ale snadno jsem v nich poznal časové rozvrhy svých neviditelných stráží. A vedle nich, černou propiskou div ne vyrytý do plátna nástěnky nápis: "DI or DIE."

*****

Tak vážení, já už toho mám dost. Tenhle sen tak silně otřásl mojí důvěrou v realitu, že jí asi hodně brzo pořádně překopám. No - mému projektu NR to určitě prospěje. Nevím jak mně samotnému; jako bych už nebyl dost žalostnej případ.... :|

středa 22. června 2011

Grapple the Troll!

Tak, protože tady mé kecy o D&D nikdo nečte... http://grapplett.blogspot.com/

Konec hlášení.

úterý 21. června 2011

Chcete mě?

Tak se zase jednou nacházím ve stavu nepoužitelném. Ze včerejší bolesti hlavy (způsobené nedostatkem alkoholu?) jsem se vyspal, ovšem za cenu... snu. Vím že posty o snech jsou hloupé, takže to nebudu pitvat, jen to říkám tak, aby bylo jasné, co mne zase jednou zahnalo do končin EMO. Tedy Extra MimO.

Jsou to ty sny, u kterých si ráno říkáte "achjo, proč tohle není realita." Tím dnešním jsem se vydržel zaobírat asi dvě hodiny. Konflikt byl při tom zcela primitivní: proč mi ve snu k ulovení blonďáka stačí vpadnout do místnosti s brokovnicí (byla vybitá, musím dodat), zatímco v reálném životě jsem bez možností?

Správně namítáte: "JAK BEZ MOŽNOSTÍ?"

Odpověď na mé soukromé dilema, jehož neznalost jste dokázali předchozí námitkou (nebo možná nedokázali, pokud jste se místo namítání rozčílili, jak se opovažuji mluvit za vás), byla víceméně vyřčena v pořadu co jsem tuhle viděl na dvojce ("Miluji svůj mobil a počítač," tuším): děcka co tráví život u televize (potažmo kompu) mají nulové zkušenosti s navazováním sociálních kontaktů. Toho jsem já zářným příkladem. Umím (díky televizi) sice skvěle anglicky a solidně německy (přechod z Cartoon Network na RTL2), ale to uplatním tak leda na internetu což... Já nevím, prostě není ono. Sám uznávám že není nad skutečný kontakt, chybí ta vřelost, osobnost, a občas možnost dát tomu na druhé straně dialogu pěstí.

Mamka přitáhla z knihovny nějakou sbírku od Vladimíra Renčína. Mezi jinými tam byl vtip s popiskem (zhruba): "Slečno, jdeme za vámi ohledně vašeho inzerátu 'hledám muže: pracovitého, inteligentního, nekuřáka, abstinenta, bez závazků.' My jenom abyste nečekala zbytečně, poslední takový zemřel roku 1941." Je tedy pravda, že zrovna to také zas až tak úplně nesplňuji, ale hej, tak špatnej tvor snad nejsem, ne.

Nu, jak vidíte, je jaro, potažmo léto. wlkeR řeší úplně stejné problémy co většina lidí, ať si o sobě říká a myslí co chce. Dokonce píše stejný slátaniny co většina blogerů, což už je horší. Časem s tím snad něco udělá.

pondělí 13. června 2011

Jak udělat z trička šálu ve 4 snadných krocích

Pokud jste jako já a považujete červen za měsíc teplot 30+, nejspíš se vám stalo, že musíte vystrčit čenich z vytopeného baráku do nehostinných 10 stupňů a nemáte na sebe nic než trička, trička a zase trička. V takovém případě spíš než tři trička přes sebe pomůže mít šálu, byť improvizovanou. K tomuto účelu stačí tričko jediné, nejlépe bez potisku. Jak z něj šálu seskládat ukazuje následující obrázek:


1) Přeložíte rukávy. Pokud používáte tričko bez rukávů, máte o krok míň. Yay!
2) Přeložíte tričko podél úhlopříčky.
2a) Pro větší pohodlí teď doporučuji tričko překlopit.
3) Založíte nejprve cíp (aby nelezl ven), a pak už si tričko seskládáte do vyhovující šířky a tloušťky.
4) Oviňte kolem krku a zajistěte límcem trička nebo čehokoli, co máte na sobě; délka samotné tričko-šály není dost dlouhá na nějaké zavazování.

Toť vše :)

neděle 12. června 2011

Antivánoce

Když vydělíte celé datum Štědrého dne dvěma, dostanete 12. června. Což by mohly být spíše Polovánoce, svátky polovičního klidu a míru, ale nelze zapomínat, že tímto způsobem bychom Antivánoce nikdy nedostali, páč násobit datum minus jedničkou je docela o ničem. Proto navrhují, aby datum blízké letnímu slunovratu, jako opak zimního, bylo Antivánocemi. S daty 6. března a 18. září si ještě nějak poradíme, to by mohly být Mesovánoce. Ale těmi se budu zabývat, až to bude relevantní.

Takže nyní k ANTIVÁNOCŮM:

Protože jde o opak Vánoc, musí jít nezbytně o svátky nikoli míru a pospolitosti, ale naopak konfliktu a izolace. Zatímco o Vánocích se rodiny a blízcí sjíždějí, aby si utvrdili vzájemné vazby, o Antivánocích by se tito lidé měli rozejít, aby zjistili, že jim všecky ty otravné tetičky vlastně docela scházejí. Vládne-li Vánocům počestnost, Antivánoce jsou záležitostí upřímnosti, neboť zatímco většinu roku - zejména pak o Vánocích - jste na jiné lidi spíše mírní, o Antivánocích se po vás žádá roznítit konflikt, a nejlepším způsobem, jak toho docílit, je říct druhému co si o něm skutečně myslíte. Tato hypotéza byla vědecky ověřena.

Zvláštní problém jsou dárky, věc, která se rok co rok dere do popředí Vánoc. Protože o Vánocích se dárky dávají i přijímají, musí Antivánoce dárky prostě zrušit. O Antivánocích nesmíte nikomu nic darovat, což je vlastně v souladu s duchem upřímnosti. Jediné dobré slůvko nesmí přijít nazmar. Podobně je tomu s blahopřáními. Konec konců, v duchu antivánoční izolace by člověk neměl mít ani prostředky jak někoho obdarovat či mu popřát, protože by se neměl s nikým stýkat. A když, tak jedině v konfliktu.

Spousta lidí má vánoční náladu celoročně: objímají mír a drží spolu, od srdce přijímají a dávají. Určitě pár lidí má naopak celoročně náladu antivánoční: rozešli se s rodinou i celým světem, nic od nikoho nechtějí, ale občas můžou darovat skutečný poklad. A pak jsou tu lidé, kteří oscilují: někdy jsou družní, jindy chtějí být sami, někdy jen berou, a někdy dají jen dobré slovo ... možná aby pomohli sami sobě.

Účelem Antivánoc není Vánoce vyvážit, naopak, má je zvýraznit. Pokud si na jeden den opravdu vědomě odebereme to, co Vánoce znamenají, možná se naučíme jejich hodnot více vážit. Ale možná taky ne.

Konec konců, co je opakem půstu...

pátek 10. června 2011

Charaktery

Takže včera začala... no, začala, byla preludována... další krátkodosahová (bych řek) D&D kampaň v Budějcích. Slavný já se jí budu účastnit jako hráč, a to s novou postavou, neb Tolsimira do toho blázince nepustím ani za nic. Ne podruhé, každopádně. ^^;

Tedy sedím, vymýšlím, a říkám si... Jestli je to vůbec o něčem, jestli se mé postavy náhodou neliší jen vzhledem a povoláním... a minulostí... Protože prostě pozoruju, že až uť začnu jakkoli, vždy skončím u celkem uniformního stylu. Nyní se v tom tedy budu hnípat, a to veřejně, soukromě to není žádná zábava.) Takže:

Vzorek #1: Frenik, lv. cca 16 cosi, co původně bývalo Alchymistou (kterého ale D&D 3E pořádně nemá). Přesvědčení - Chaotic Good. Kampaň - Relidien.
Fren je můj nejspontánnější výtvor. Začal jako cosi založené na prastarém obrázku, který byl, in turn, založen na postavě Hisanagiho z Lumen Lunae (gleeeeee!!). Protože jsem s ním začal hrát... kdy, pět let zpátky? ... je značně dětinský, paličatý, naivní, a myslí si, že sežral Šalamounovo... ehm, snídani. Myslím, že dokonalejší reflexi sebe těžko najdu, protože dalšími faktory jsou blonďákofilie, lenost a odpor ke zbytečému násilí. Což je samozřejmě v bandě dobrodruhů docela na překážku, že...

Vzorek #2: Zadar, lv. 8 Dragon Shaman. Přesvědčení - Lawful Neutral. Kampaň - Relidien.
Teď Zadáreček je samorost. Považuje sebe za draka a svět za své pískoviště, což je sice úžasné, ale zase, pro potřeby družiny neudržitelné, není-li na vůdčí pozici. Což nemohl jako nový přírůstek být. Takže fail.
Přesto byl v mé sbírce Zadar unikátní tím, že doopravdy rezolutně šel za svým, bez ohledu na to, kolik mrtvol při tom musel pošlapat. Byl chladný, ale hamižný, povýšený, ale ochotný se obětovat pro věci, na kterých mu záleželo. Bohužel mezi tyto věci nakonec patřilo jen zlato.

Vzorek #3: Tolsimir, lv. 4 Ranger. Přesvědčení - Lawful Good. Kampaň - Salči svět, potom VivusMayův.
wlkeRův pokus o skutečně hrdinného (dobře, možná trochu temného) hrdinu absolutně selhal, páč hrát s Aly a bejt při tom vážnej, to já prostě nedokážu. Stejně tak když se chudák přestěhoval mezi bandu skoro-ještě-dětí.
Přese všechna úskalí je Tolsimir nakonec sice inklinován ke zlehčování úplně všeho, o rejpání nemluvě, ale zároveň jde o image skutečného ochranářského a možná až trochu zbytečně paranoidního hraničáře, který vždycky klade potřeby ostatních před svoje. Tedy možná až na případy "jé, hele, fialová houba. Podpálíme jí."

Vzorek #4: Alef, lv. 4 Hexblade. Přesvědčení - Neutral. Kampaň - Relidien.
Alef je velmi VELMI temný hrdina. Jeho život je jedna velká zkouška, jak dlouho mu Štěstěna ještě vydrží tlapat na paty. Je přesvědčen o vlastní nesmrtelnosti, pročež nenechá žádné vosí hnízdo neprošťourané. Co se humoru týče, tak je téměř vyhrazeně cynický a ze své podstaty se snaží každého kolem sebe mystifikovat. Přes to všechno zná hodnotu skutečného přátelství.

Vzorek #5: Aurelius, lv. 1 Assassin. Přesvědčení - Dobro. Kampaň - Honzovo svět.
Tady jsem se chtěl opět nevrátit k sobě. Věci, které si občas představuji, že dělám, jsou zosobněny v tomhle relativně křehkém, plachém, ale extrémně přizpůsobivém chlapíkovi. Jeho příběh je zcela nepokrytě vykraden částečně z mého vlastního života, částečně používá motivy z Tsubasa Chronicles.

Předchozí odstavce asi nikomu nic moc neřekly. Asi jsem si je přece měl nechat pro sebe, byť dát je "na papír" velmi pomáhá.

Myslím, že Fren velmi dobře vytihuje mé starší já, jak Aurelius vystihne to nové se teprve uvidí. Oba na každý pád cení nade vše rodinu a dobré přátele, a těmto jsou schopni přinést libovolně vysokou oběť.

Zadar je mojí reakcí na potřebu družiny, aby jí někdo vedl; je silný, nezávislý a sebejistý - věci, které já sám ve velké míře postrádám. Škoda ho, kdyby se dokázal o něco lépe integrovat, nebo byl s bandou od samého začátku, věřím, že by jí vedl dobře.

Tolsimir vznikl jako obranář. Tato role je mi docela vlastní, byť spíš než abych stál na jednom místě a nepustil vlnu nepřátel ani o píď, raději se dramaticky vrhnám do rány na poslední chvíli. Přesto nedokážu nikdy zachovat vážnou tvář, která těmto povoláním přísluší. Ale D&D není moc o ničem, když ne o zábavě.

No a Alef, char, co má snad nejvíc obrázků ze všech, od hrdinných, přes vtipné (ale nedokončené), po zcela psychotické. Ztělesňuje něco, co nechci vyslovit, abych si nezruinoval jedno velmi křehké přátelství. Zcela otevřeně bojuje proti osudu a stavu věcí tak, jak jsou. Zatratil úplně všechno, majetky hmotné a z velké části i ty citové. Jestli je aspoň trochu jako já, měl bych asi vyhledat odbornou pomoc.

úterý 7. června 2011

wlkeR a Košťátko

To bylo tak: Jednou se mamka rozběhla navěsit na trámy střechy přesahující nízko nad práh domu řetězy a háky, aby na ně bylo možné věšet mokré pláštěnky a paraplata. Jak na práh ale začaly padat uschlé květy z nedaleké třešně, obsadilo jeden z háků košťátko. To pak bylo vždy po ruce, kdykoli člověk chtěl smést ze schodů cokoli, od bordelu z třešně po - a tady jsem ochoten se vsadit - slepičince.

JENŽE:

Košťat si člověk normálně nevšímá. A tohle visící koště, to je něco jako Smrť. Nevidíte ho, dokud jím neprojdete. Tak se stalo, že měl člověk tak čtyřikrát denně v obličeji špinavé koště. Já, protože jsem ehm-muž ehm-činu, to vyřešil tím, že košťátko sundal a položil na schody do místa, kde nebylo v cestě. Neuplynulo ale ani půl dne a už zase - argh!

Mamka vehementně trvala na tom, že košťátko bude viset tam co je, že je to takový náš duch domova: vítá nás, kdykoli přijdeme domů. Když o tom tak přemýšlím, měl jsem plné právo se zeptat, co je to za přivítání, zaschlý slepičinec v obličeji. Nicméně tehdy jsem spolknul veškerou uštěpačnost a řekl si když duch, tak pořádný:


... konec.

pondělí 30. května 2011

Životapróza

wlkeR seděl u svého pracovního stolu tak trochu jako princ Koloběžák I. Napůl vzhůru, napůl spící, napůl oblečený, napůl v pyžamu... Jen s tou příčetností to bylo drobet horší, té už zbývalo jen drobet. Pořád se snažil svalit skutečnost, že byl vzhůru už v pět ráno, na nějakou vnější okolnost - marně. Usrkával z obřího hrnku zelený čaj se zázvorem, zkroušeně přehlížel desku stolu zavalenou věcmi, co se již nevešly do polic, a sem tam napsal něco do blogu. Do učení se mu zatím nechtělo. Říkal si, že třeba až dopije ten čaj. Nebo až v osm. Někdy později, zkrátka.

[Předstátnicová deprese, tohle]

úterý 24. května 2011

wlkeR je jako ...

To mě napadlo včera v noci kvůli nějakým debatám na fejsbuku plus hlášce Richarda Feynmana (z téhož zdroje) "Fyzika je jako sex: jistě, má nějaké praktické důsledky, ale kvůli těm to neděláme."

Také vím že jsem kdysi dávno vyplňoval celý řetězák na toto téma, to bylo kdesi na Devartu a od té doby jsem to všechno smazal. Tak ale k čemu potřebuju formuláře. Prostě sem napíšu co mě napadlo a čtenáři/přátelé/whoever doplní co se jim zlíbí v komentech.) Takže tedy:

wlkeR je jako okopávání brambor: otravný, špinavý a nejlepší přejet kombajnem.

wlkeR je jako matematický vtip: nepochopitelný a mnohem méně k smíchu než se domnívá.

wlkeR je jako státní maturita: nedokonalý a opožděný, ale úmysl je v zásadě dobrý.

wlkeR je jako švýcarský nůž: má tolik funkcí, až je v zásadě k ničemu.

wlkeR je jako střídavé napětí: nevydrží chvíli v klidu a k jeho vybuzení stačí magnet a kus drátu.

wlkeR je jako izolepa: průhledný a velmi přilnavý.

wlkeR je jako učení: v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství.
(Bohužel není jako alkohol, postrádá před bolestí hlavy fázi opojení.)

wlkeRova hlava je jako děravé vědro: nic v ní dlouho nezůstane, což ovšem nebrání lidem v tom, aby tam cpali slámu.*
* Reference k populární cyklické písničce Lojza a Líza.

wlkeR je jako exponenciální funkce: vždy kladný a rostoucí nade všechny meze.

pondělí 23. května 2011

Pascalův redukovaný čtyřúhelník

Cožeco? Přečtěte si následující (přeložená) slova slavného fyzika a filosofa Blaise Pascala:

"Kdyby všichni lidé věděli, co říká jeden o druhém, nezůstali by na světě ani čtyři přátelé."

Tohle máme nějaké 17. století. Za tu dobu se doba zjevně změnila, neboť tu kolektivně cintáme po netu co nám slina na prsty přinese, a pokud to někdo z našich X tisíc přátel nečte, jsme dotčeni. Nebo tedy nevím jak vy, ale já a lidi typu "pokud nebude 500 komentíků tak se oběsím" to tak rozhodně máme.

Nebo si to jenom myslíme?

Každý rád slyší chválu, i ten největší ... jak to říct ... depkař ... zjihne, když mu pochválíte, jak se ty hluboké jizvy vyjímají na jeho bledé pleti. Jenže chvála není třeba jako elektrika. Zaprvé její antičástice, hanba, má mnohem větší náboj, a za druhé si jí nemůžeme pořídit strkáním magnetu do cívky. Obojí ale sytí internet v takové míře, že by se skoro dalo spekulovat o nějakém zákonu za chování, jakože za každý flame-comment vznikne jeden pochvalný.

Je tu ale jeden faktor, který může situaci dramaticky zvrátit. Když Bůh stvořil myšlenku, tohle vzniklo jako opačně orientovaná reakce: lež. Ono je to taková nepříjemná věc, ale je úplně všude a my už si na ní nějak zvykli, stejně jako na roztoče v posteli. Její převrácenou hodnotou je pravda, jejíž integrací v čase získáme upřímnost. A teď ruku na srdce: kdy jste naposledy komentovali upřímně, z upřímného zájmu o téma samotné, aniž by se vám do toho motaly další stupně volnosti typu osobní sympatie/antipatye, cizí názory, obecně image?

Mně osobně tedy nic nenapadá. Komentuju protože chci znít, chci se číst, chci být čten a v tomto kontextu se pomalinku odchyluji od toho, co proklamuji za základ své osobnosti. Já myslím že Pascal má pravdu. Upřímný člověk je člověk bez přátel.

Poznámka: Autor momentálně šrotí na státnice z fyziky. Omluvte prosím zmatematičtělou povahu textu.

středa 11. května 2011

Můj face na facebooku

PROČ?!!

Jak vlastně wlkeR k facebooku přišel? Tak 4 roky zpátky, kdy jsem o té věci nikdy neslyšel, mi přišel mail od syna mojí bytné z Newcastlu, že si mě chce přidat jako přítele na facebooku. Tehdy jsem to tak nějak vypustil, ale časem ve mě začalo hryzat svědomí, že na něj nemám žádný kontakt (a musim ho vždycky pozdravovat přes jeho mamku), pročež jsem nakonec na fb přilez a přidal ho.

Druhá věc budiž že tam snad nikdy nic nepostnul.. Ne za mého času, každopádně. ^^;

Ale pokračujme: fajsbuk jako každá správná závislárna má hry. Jel jsem... asi Pet Society, a pak ty mini Encounters co vymysleli D&Dčáci, ty byly nejlep. Během té doby jsem rozeslal tuším do 10 friend requestů, přijal jich kolem 60 (odmít jsem lidi jen neznámé co nepřiložili vzkaz a studenty z praxe... gotta catch them all...) a teď jich opravdu čtu asi těch 10 co jsem si opravdu vyžádal.

Na fejsbuku slovo "přítel" ztrácí svůj význam, protože člověk může přidat jen to a nic jiného. Nemůže přidat kolegu, studenta, spoluhráče... všemu tomu se říká přítel. Což ignoruji. Moje třídění lidí se rozhodně nedá omezit na přítel a ne-přítel, spíš je tak komplexní až skoro neexistuje.

Tak především mám dobré přátele; jsou to lidi se kterýma je mi tak dobře, že prostě vyhledávám jejich společnost, často i ať už se jim to líbí nebo ne. Jejich příspěvek k našemu vzájemnému vztahu ani tak nepřipočítávám, ale asi je logické že abych já se cítil dobře s nima, musejí se oni cítit aspoň relativně dobře se mnou a podle toho taky jednat. Možná jsem masochista, ale zrovna do téhle oblastni to necpu. Dobří přátelé jsou lidé na které mám Skype a čas od času ho i použiju. Pokud ho nemám, snažím se najít jiné způsoby jak být v přímé komunikaci, třeba gmail nebo i ten facebook, když už absolutně není zbytí.

Potom mám přátele, lidi, se kterýma je mi dobře, ale nijak aktivně je nevyhledávám, pokud jim nepotřebuju něco důležitého sdělit. Pokud se zakecáme, jsem tomu rád, a pokud dostanu chuť je oslovit jen tak nazdařbůh, posouvám je do vyšší kategorie.
Zvláštní skupinou jsou sourozenci, což byl svého času trend na chatu pikachu.cz. Z té doby mám poměrně bohatý počet sester, z nichž většina spadá z hlediska komunikace právě do kategorie přátel.

Kolegové jsou "přátelé," které mám pořád na fejsbuku, ale jen pro nouzové stavy typu "jak to je dneska s tou hodinou, odpadá?" nebo "můžeš mi poslat ty protokoly? Mail mam..." Za přátele jako takové je nepovažuju, když už se potkáme, většinou jen vyměníme pozdravy. Pokud už se o něčem bavíme, je to většinou škola, práce, počasí, v případě spoluhráčů karty a komba... nic osobního.

Takže znova, proč jsem na fb? Proč jsem přišel jsem řek už na začátku. Proč jsem neodešel... Je to metoda zabíjení času, i bez her docela účinná. Proč tam přispívám? Jsem attention-whore; a některé věci jsou prostě příliš málo výživné, aby z nich byl blog post. Proč mám tolik přátel? Kdoví, třeba někomu z nich můžu někdy nějak pomoct, ikdyž mi na něm nijak zvlášť nesejde.

Pokud mě chcete někdo po tomhle všem friendnout, be my guests: http://www.facebook.com/wlker

Pokud chcete vědět, do které skupiny "přátel" patříte, nechte comment (a pokud nechcete, taky nechte comment.)

Zatíím!

úterý 10. května 2011

Přídavná Čeština: "Bišík"

Tak jsem omylem místo Shift + P zmáčknul Ctrl + P a voilá! Publikoval jsem prázdný článek.
No nevadí.
Dneska v autobuse mě napadlo, co všechno se dá vyvádět s různými slovy a řek jsem si, že by nebylo marné to předhodit internetu. Takže dnes slavnostně zahajujeme jedním ze slov, které používám velmi často, protože nikdo jinej než fangirls se se mnou nebaví...

Tak tedy slovo bišík vzniklo, jak všichni víme, znásilněním japonského (anglicky transkribovaného) slova bishounen, což znamená něco jako "pohledný mladík." Pokud bych začal být divný už tady - a proč taky ne, žejo - mohl bych horovat za obrozenecké zpracování tohoto slova: třeba takový "pohledík," nebo trošku lidověji "hezluk" (hezký kluk.)

Vsadil bych nevímco, že za pár let budou fangirls po celé republice tvrdit češtinářům, že bišík je původní české slovo. Proč? Obsahuje klasické české š....

Slovo bišík je podstatné jméno skloňované dle vzoru pán. Komu to příjde moc uhlazené a chtěl by skloňovat podle vzoru muž, může používat o něco tvrdější (myšleno ve smyslu méně zdrobnělé) a řidší slovo "biš."

Slov odvozených je v současné době v češtině pomálu, nebo si to aspoň myslím. Ani v angličtině jsem se zatím nesetkal s nějakými extra odvozeninami, možná kromě "bishie-licious," což lze volně přeložit jako "bišíkovitě chutné," zkráceně "bišutné."

Co vy, setkali jste se někdy se slovem bišík v nějaké exotické formě či souvislosti? Podělte se!

neděle 8. května 2011

Deathday: part 1

Aj bez komentíků k prologu tu máme pokráčko... Ehm, dobře, tohohle už nechám. Docela nevím co si od další "kapitoly" slibovat, ale prostě se mi zalíbilo jak z poměrně necíleně zvoleného jména psa vznikl podnět pro celkem funny nedorozumění. Miluju nedorozumění, je to můj živel, dalo by se říct.

Um... části budou takto krátké, protože delší by četlo ještě míň lidí než čte teď, což by byl průšvih, páč to číslo by muselo být záporné a kdyby nějaký takový čtenář-antičlověk potkal svojí "normální" polovičku, byl by to docela poprask (při vzájemné anihilaci čtenáře a antičtenáře, z nichž každý má hmotnost 50 kg, by se uvolnila stomilionkrát větší energie než při výbuchu bomby Fat Man shozené na Nagasaki.)

A teď už bez dalšího zdržování:

It’s been a week since I engaged in my biggest necromantic affair yet, but my new involuntary friend, while not showing any signs of decay, hasn’t done anything lifelike, or even undead-like, yet.
The corpse’s mysterious disappearance has caused a lot of wrinkles to appear on father’s brow. Good thing he’s a plastic surgeon. Good thing he doesn’t acknowledge my existence.
Day after day, I spent all my free time looming over the makeshift coffin, unsure what would happen if I dared to touch the ruff, yet peaceful face. It was nothing but a mask and I knew it. Through an inexplicable link I established while pulling him back “up,” I felt an immense hunger churning inside even as the body was slowly consuming its own innards.
“What do I do with him, Lord?” I ask, not really expecting the dog to answer as he is busy chewing an old squeaky toy. “I’m starting to fear we can’t have him up here. There’s too much malevolence in his heart.”
The two of us exchange expectant glances. I want to find a way out of this turmoil. He wants to play fetch.
As I’m sitting atop the now open freezer, something tugs at my shirt. Surprised, I turn my head to look inside to meet the gaze of a single eye, tired and wary.
The undead takes a deep, raspy breath.
“Let me stay, please,” he says in a whisper.
“Well...” Words seem to have abandoned me at the most crucial of moments. His plea is an honest one. I seem to be the only one realizing that his coming back to life is significantly fueled by revenge.
“Merciful angel,” he presses, “beg the Lord to let me stay.”
Wait, what?
“You aren’t dead... anymore,” I tell him after a brief pause to gather some thoughts, “and the Lord I’m speaking to is my dog.”
He eyes me for a moment, the surprise in his expression quickly fading. Slowly he sits up, never looking away or even blinking, and then says with all earnestness: “But you are an angel, right?”
There is something about him that makes me smile. Of course, it may just be his own mood pretending to be mine: our lives have been closely connected by the contract calling him back to this world. Is it possible, though, that there was something else that made me take the risk besides the body being so readily available?
“Maybe.” Maybe it’s good to leave him wondering. Maybe it wasn’t such a great idea to bring this one back after all.
“And what is the name of my angel, if I may know?”
By all hells, even with his throat dry, this guy’s as slick as dog drool. Speaking of which... Once again I look over to Lord who doesn’t seem the least bit concerned about his recent coffin-mate getting close to his master. That calms me down a little, although this dog is of the sort that would not only invite a burglar into the house, but also help him drag the loot.
“Dominic.”
“Tom. Nice to meet you,” he reaches out to shake my hand. When I don’t respond to the formal gesture, he stands up and pats me on the shoulder instead. “You know,” he continues suddenly in a much grimmer voice than before, “I’d been wanting to die. Regretted it the moment I did.”
There it is again: a desire of violence so great and dark it’s a mystery how he managed to suppress and hide it for a whole five minutes. It’s not directed towards me, but still sends shivers down my spine.
Besides that, there are many more questions standing in line for answers, some more important than others and none easy to ask. Guess for the time being I’ll have to contend with having... someone by my side: a figure shrouded in mystery and clothes still reeking of cheap tobacco and alcohol. A person whose murderous intents have been brought forward by their own death.
But does either one of us have anything to lose?

Řetězový sen

Nikdy jsem neměl rád děje založené na tom, že se najednou začaly dít absurdnosti a pak se hrdina probudil, načež se stala další absurdnost a on se probudil znova... Dovedete si tedy představit mé rozčarování, když se mi stalo totéž.

Zvláštní věc ale, ta první část byla z budoucnosti a to docela důvěryhodné... Chci říct že za 10 let bude náš barák pod mým upkeepem na spadnutí určitě ^^; Ale pak začaly ty nálety... vždycky se při něčem takovym snažim probudit. A hle, ono se to povedlo. Jenže i koleje byly bombardovány, juch. A tak to šlo pořád dokola... A sotva jsem se probudil probudil (aspoň doufám), překlopil jsem se na druhý bok, znova usnul, a on si mozek zase něco vymyslel.

Občas je ta jeho aktivita spíš na škodu.

Každopádně teď už jsem snad vzhůru, byť utahanější než když jsem šel spát (a to je co říct). Kdyby měl někdo pocit, že se mu tenhle post zdá, nechť mě urchleně kontaktuje, než začnou z nebe pršet draci X)

úterý 3. května 2011

Deathday: Intro

Tak. Protože se nemůžu proklikat do soutěže (a vyhrát taky ne, v Anglii už jsem s nima byl), můžu postnout povídku v originále a hned. Překlad možná přibyde, ale spíš ne. Pokračování by se objevit mělo, ale nějak mi nejde stvořit, takže... Meh.


That evening, father arrived early. I was far from believing his doing so had anything to do with that day being my birthday, but curiosity led me to at least lay down the violin and listen. A few moments later I’d heard all I needed to figure out where to look for whatever caused his mysterious appearance.
From my window I climbed down onto the garage roof and from there through the skylight into a large room filled with muffled sounds of the radio. My father’s car was as white as his doctor’s coat and he kept it just as clean and tidy. Knowing this, I found the dark blotch just near the upper edge of the windshield quite suspicious... not to mention exciting.
I opened the trunk with a spare key and revealed something just a bit beyond my wildest imagination: inside, upon a plastic sheet, rested the neatly folded body of a man in his early twenties, still warm and the crack in his skull still bleeding. He couldn’t have been dead for more than half an hour.
This was going to be the best birthday ever.
There was a chamber in the basement of our magnificent mansion where nobody but me ever went. Inside, one could stumble upon some old furniture, bottles of stale chemicals and a broken freezer, my treasure chest. It was locked and only I had the key – for a good reason, too. Once the lid was lifted, a ball of golden fur leapt out of its dark prison and greeted it’s master with as much noise only a dog can make, second only to an elephant in a china shop.
Despite having died about three years ago, Lord was as lively as ever, perhaps even more so. There’s an art to rebuilding the body of an aged golden retriever into a furnace capable of burning every bit of organic material, from meat to petrol, with unmatched efficiency. And the secret to this art is my greatest treasure, written in a book I bought with my very first allowance. A book that took ages to decipher, as both the language and script were foreign to me: A beginner’s guide to necromancy – bringing creatures back from the dead in 10 easy steps.
Thanks to this book, my dearest pet wouldn’t ever leave my side again.
Thanks to this book, my greatest desire could finally become fulfilled.
I dragged the corpse from father’s trunk all the way to the basement. By the state of the dead man’s looks and clothes, he wasn’t anyone to be missed anytime soon. I used father’s “misplaced” medical tools to patch up the wound on his head and then quickly checked the body for other fractures. Surprisingly enough, there were none.
The ritual could begin.
To restore life to a dead body, one must offer a sliver of his own life in return. It’s a sort of bait to lure the desired soul out of the bleak depths. And once it bites, speed is key. Pull it back to life before others have the chance to latch on.
I reached out with my hand, which was nothing but a gesture. What I was about to meddle with was safely out of physical reach.
The boundary between life and death feels much like a water surface. From the living point of view, down there it’s dark, cold and distorted. You can easily reach for a gold coin and end up with a handful of muck. Unless you’re clever.
A soft groan escaped the former corpse’s throat, the last one for quite a while. First he would need to learn to breathe consciously. Most of his body was different now, a husk dependant on his own will, which was, in turn, absolutely subject to mine.
The first friend I had ever made.
Quite literally.

---
Pár poznámek: Ne, nebudou tam upíři. Ano, bude tam nějaká ta slashovitá interakce. Pokud vůbec něco bude. Hmm. Že bych dal limit 4 komentíky? 8D

Pokračování: http://awlker.blogspot.com/2011/05/deathday-part-1.html

neděle 1. května 2011

Nepoetický Máj

Nevím jak vy, ale já od nějaké doby vždycky čekám že první máj bude takový spešl. Loni byl, ikdyž místo s nějakým vysněným princem jsem po hradech lozil s mamkou a různé bílokvěté rostlinstvo si kolem hlavy ovíjel sólově. Ty fotky skončily na mnoha místech, kam už třeba dnes nekráčím, ale existuje tu riziko, že třeba za měsíc budu. Nebo aj zítra...

Dneska to bylo jinak. Vlekl jsem z domova do budějc krosnu obsahující noťas a oblek, a co nedokončila únava to sundaly vykolejené České Dráhy a všeobecná smůla která mi dala pózu až odpoledne. No a teď to je tady, večerní máj a já se zrovna prohryzal článkama, devartem ... princové zase nikde (se světlou výjimkou 4. dílu SKET Dance.)

No tož dlouho jsem nepsal, ono začít pracovat dá strašně práce. Takže tu máme přípravu na státnice, ta tak nějak prosakuje vším, doma jsem toho tedy moc nenadělal. Naklepal jsem kosu, což je úžasná práce, ikdyž než ten plech povolí, to by se člověk tou čepelí nejraděj podřezal.

Taky jsem rozepsal povídku, nejdřív česky, ale pak mi došlo, že by námět byl dobrý do letošní soutěže SPUSA, pročež jsem první verzi smáznul a šel do angličtiny. Jak je touto dobou populární, původní námět vychází ze sna, který snad neměl ani vteřinu, byl to prostě takový okamžik kdy jsem zahlédnul budoucí hlavní postavy a bylo mi přesně jasné, že tenhle příběh by mohl být zajímavý. Na net přibyde buď někdy hodně pozdě, nebo přeložená do češtiny (ikdyž tam mi zařve závěrečný pun... nonic).

Dále jsme konečně zase odehráli kus D&Dčka. Supersouboj jsem zpackal neskutečným způsobem, takže zmrazení času dám zas na chvilku k ledu (aspoň do té doby, než banda natankuje chronarchy, pokud vůbec) a půjdu si vychutnat vlkodlaka. Nechal jsem bandu prošmejdit bez zábran velké území, což možná byla docela nuda. Měl jsem si pro své velké finále vybrat nějakou víc random místnost, netrvat na Velkém schodišti. A cože to finále bylo? Obří kobliha. Žádná past, žádný podraz, prostě prachobyčejná kobliha o průměru 7 metrů s jahodovou marmeládou a spoustou cukru. Doporučuju všem DM, GM, PJ a kdovícoještě, takový vánoce jste neviděli :D

A co budoucnost? New Phyrexia! Zatím nejkrásnější fantasy komunismus co jsem kdy viděl. A já musím být u všech příslušejících akcí. No, docela se těším. Krásná sada, opravdu krásná.

pátek 15. dubna 2011

Jak básníci píšou na blog

ABAB:
Na nástěnce státnice,
na koleji halda smetí,
co mne ničí nejvíce,
že ten čas tak strašně letí.

AABB:
Venku je teď strašná zima,
fantazie uvnitř klímá,
nevyleze do večera,
bude nuda jako včera.

ABCDAD:
Měl bych konečně přestat
psát posty o ničem,
co myšlenka myšlenku mine,
a jít se zas jednou učit.
Někdo by mě měl ztrestat,
sám sebe nebudu mučit.

DADA:
Archiv nová úroveň pošta záznam.

wlkeR:
Nenávidím duben...

pondělí 11. dubna 2011

Moderní žena

Tenhle článek se chystám napsat už dlouho, ale pořád na něj zapomínám. Dnes mi ovšem prozřetelnost vrazila pod dvířka lednice něčí lodičky. Takže tady je odveta:

Reklamy nabízejí miliony krámů pro moderní ženu: čistící prostředky, inteligentní vysavače... já se hlavně těším na inteligentní pračku co o ní psal Stanislaw Lem. Ovšem jakožto příznivce technologie se obávám, že po těch čím dál tím dokonalejších strojích nebude poptávka, protože, zakládám-li na dámských návštěvách spolubydlícího vedle, je moderní žena úplně stejné líné .... (domácí zvíře) jako moderní chlap.

Já sám tu dámské návštěvy moc nemívám, a když, nejsou to dámy na které chci nutně udělat dojem. A i navzdory tomu se propadám studem za prach v pokoji... a vyjádří-li návštěva zájem navštívit záchod nebo koupelnu, jsem zdrcený, protože nerad jsem původcem hlubokých, doživotních jizev na číkoli duši. Ono se to vlastně o pánských pokojích předpokládá, a předpokládalo, své nám o tom pověděli i někteří soři.

Ale boha jeho, ženský, slyším pořád samé stížnosti na to, jaký jsou chlapi nepořádný (mluvím o ženách, proto ty eufemismy) a přitom vy jim to tolerujete už když si vás zvou na kolej! To myslíte, že se to někdy zlepší?

Omluvte kvalitu tohoto postu, ale jsem rozhořčen, ba rozčarován. Tak moc, že mluvím spisovně, sakra! Hrůza. Už ani nemám sílu se vztekat nad tím, že se všude po buňce válej dlouhý černý vlasy. O zvucích ve 3 ráno nemluvě. Ale mysl mi nad tím zůstala stát; je to prostě jeden z těch momentů, kdy člověku nezbývá než ponuře zkonstatovat, že ten svět hnije dalším způsobem.

Existují místa, kde je svět ještě v pořádku; možná jimi jsou supermarkety Globus (pokud člověk není v pořádku a věří reklamám), a určitě existují lidé a třeba i celé rodiny kde si slušný člověk nemusí rvát vlasy. Ovšem to jsem zkonstatoval až na základě úvahy podpořené několika málo pozorováními; pokud by člověk bral za realitu jen to, co ho bije do očí, asi by se měl jít zastřelit.

Toliko řečeno: ten bordel je realita. Do očí bije (podle všeho každého mimo Ayuku, kerá si k nám nebere brejle, radši). Je to lenost zvednout zadek a uklidit? Nebo ignorance?

Konec rantu, jdu dělat něco produktivního. Dobrou noc!

neděle 10. dubna 2011

Sherlock: Starý - mladý hrdina v novém kabátě

V této modernizované verzi postav Conana Doylea a s použitím jeho detektivních zápletek, Sherlock Holmes žije v Londýně raného 21. století a chová se ke Scotland Yardskému inspektorovi Lestradeovi přezíravěji protože je ve skutečnosti mnohem méně sebejistý. Doktor Watson je nyní poměrně mladý veterán Afghánských "mírových" bojů, méně obdivující a více aktivní.


[Volně přeložený text pochází z IMDB, obrázek ze Sherlocknews.com]

Zbožňuju Sherlocka Holmese. Když jsem zahlédnul to jméno zakroužkované v programu, měl jsem strašnou radost. Tu tedy povážlivě nabourala první scéna filmu, kterou jsem zachytil ještě z kuchyně (kdy jsem si řekl "omg reklamy skončily, co má bejt tohle?") Vrhnul jsem se na program a četl: "Sherlock ... (2010)"

No co se dalo dělat. S očekáváním toho nejhoršího jsem zasedl k televizi... a nelitoval.

Nevím tedy nakolik je tenhle Sherlock věrný původní předloze, kterou jsem četl (celou!) tak před pěti lety... budu si jí muset osvěžit. Samozřejmostí jsou moderní prvky a reálie, což byl hlavní důvod mého rozčarování. To nicméně není nic proti tomu, jak moc člověka rozhodí hlavní postavy.

Sherlock Holmes v tomto (zatím) třídílném seriálu má charisma, které každé fangirl zlomí nosní přepážku na padesát yardů. John Watson na tom není tak slavně, ale opravdu, koho už otrávilo koukat v těchto klasických detektivkách na dvojici postarších gentlemanů, ten v tomhle místě dává oba palce nahoru. Navíc zločiny, kolem kterých se seriál točí, nejsou jediným společenským aspektem série. Filmaři pohlédli cílovému publiku do srdcí a našli tam očividně stovky dřímajících fangirls jen jen čekajících na probuzení, protože dohady o vztahu dvojice hlavních hrdinů se jen v prvním dílu skutečně pitvají dvakrát (o letmých zmínkách nemluvě; Soukromý život Sherlocka Holmese (1970) se může jít zahrabat). Navíc, John Watson nemá bratra ale sestru.

No zpátky k ději. Děj je klasický sherlocko-holmesovský, jen střídmě (což zcela vyhovuje mému vkusu) vyšperkovaný černějším humorem. Ten jediný díl co jsem viděl mě z dějového hlediska trochu zklamal, protože jsem tak nějak uhodl vraha už v půlce snímku (aniž by se to dalo předpokládat z dramatického pozadí) a to prostě na základě věcí, co Sherlock říkal a prováděl. To že ho to napadlo až ke konci (a ještě při tom zopakoval kroky, kterými k tomu dovedl MĚ!) bylo trochu zklamání. Na druhou stranu si autoři určitě práci dali a vše příjemně odsýpá, je přiměřeně napínavé a prostě má ty správné grády.

No a nakonec zpracování: občas mi přišlo dost přeplácané. Texty SMS zpráv v podobě titulků byly dobrým přídavkem, ale jinde ty popisky - například Sherlockovy dedukce - docela nepěkně rušily, hlavně když to hrdina následně všechno shrnul vlastními slovy. Také prolínání akce a nápisů (dopravních značek) při honičce Londýnem bylo dost otravné. Ale co se dá dělat, nic není dokonalé.

Abych to shrnul: jste-li fanoušek Sherlocka Holmese, pravděpodobně jste viděli lepší adaptace (zejména ty ruské). Jste-li fangirl hledající vhodné teritorium pro nějaký ten slashík, filmaři vám tu stvořili malý kousek ráje. Jste-li příznivcem anglického humoru, konkrétně toho z BBC, tady ho dostanete přesně doporučenou denní dávku. Jste-li epileptik, nezapomeňte na prášky.

EDIT: Zrovna jsem zkouknul pilot k této sérii, který se nevysílal, a je vlastně skoro stejný jako první díl. Tedy, zápletka je stejná. Provedení... úchvatné. Cokoli se mi na prvním dílu nelíbilo tu není. A to co se líbilo je. I kdybyste náhodou nechtěli koukat na celou sérii, tohle je must-see. Takže se seberte a běžte shánět. Lovu zdar!

EDIT2: Jak jsem se obával, druhý díl absolutně nezvládnul standardy nasazené pilotem. Celkem solidní scénář (byť s několika filmovými evergreeny, bez nichž by se obešel) se dočkal provedení téměř Hollywoodského. A Hollywoodské provedení odpouštím jen filmům obsahujícím Marilyn Monroe.(

EDIT3: Poslední díl je překvapivě dobrý, ale neskutečným způsobem vám vnucuje pocit, že místo hodiny a půl má aspoň pět. Není to nuda, ne. Je to... Oj, cliffhanger.

úterý 5. dubna 2011

Level E: Mindf---k třetího druhu

* Anime podle sci-fi mangy Togashiho Yoshihira vydávané v Weekly Shounen Jump.




V současnosti obývají zemi stovky mimozemských druhů. Některé přicházejí v míru, jiné mají sklony k násilí. Někteří zde míní bádat, jiní se ukrýt před zákonem. Lidé každopádně nevědí, že tu jsou.

Nyní dorazil na Zemi další vetřelec. Jeden z předních géniů vesmíru s osobností která zaručeně způsobí pořádné pozdvižení.

[Obrázek a velmi volně přeložený text pocházejí z anidb]

Teď něco původního, wlkeRovského: Pokud bychom slovo mindfuck (které ve svém běžném smyslu není nic vulgárního a znamená prostě tolik, že něco vzalo váš mozek na půl hoďky do lesa a vrátilo ho převrácený naruby a ještě několikrát zauzlovaný) vzali doslovně, pak bych pro své nadšení mohl použít jen jedno slovo: _ _ _ _ _ _ _ _. (K vaší smůle tohle slovo nepoužívám, takže si vyplňte šibenici.)

Od prvního dílu, kdy mne tahle série uchvátila ze začátku jenom jako lehce praštěná sci-fi s ultra-bishem v hlavní roli, od prvního zvratu kdy jsem hodnou chvíli zůstal blbě koukat do monitoru, navzdory některým dílům které vyloženě slíbily hory doly a dodaly... no... jen ty doly, to bylo úžasné.

Poslední třináctý díl jsem dokoukal před chvilkou a byl vskutku velkolepý. Fungoval přesně tak jak měl - v Level E nevěříte ničemu, ani vlastní paranoie. Ale uspokojil mne tak jako snad už dlouho žádný ending. A až do samého konce měl šťávu. To se cení.

Měl-li bych shrnout vše co anime obsahuje a co naopak ne (ať už v dobrém či špatném), dal bych to dohromady asi takto:

+ Nikdy nevíte, co se stane. NIKDY. Snad mimo jediného super-patetického dílu, který je nejbrutálnějším zklamáním celé série, bych řek.

+ Hlavní hrdina je kouzelný. Dovedu si představit člověka, co ho chce částečně zabít, částečně odvléct do postele a částečně zasklít do vitrínky. Stačí kouknout do zrcadla.

+ Příběh je zajímavý, tvoří celek rozdělený na menší (stravitelné) kousky. Taková nepravidelná tabulka čokolády. Podžánry zahrnují vše od (debilní) komedie po docela solidní horor.

- Je tu docela nadměrné využití humoru typu "baka-hammer," tedy že někdo (povětšinou zlato hrdina) dostane po tlamě kvůli každé blbosti (a že těch vyvádí tuny.) Někomu to může sednout, mně ne. Ikdyž masochistický blonďák, mmm...

- Část s Color Rangers (parodie na Power Rangers, zjevně) je na můj vkus příliš dlouhá (plus má ještě ten pitomej bonusovej díl, co tak hezky začne a pak zdegraduje úplně "ugh" způsobem).

- Námitky došly.

Verdikt: Pokud potřebujete převrátit mozek naruby, zauzlovat míchu, protřepat bránici a omlátit si čelo o stůl/zeď/klávesnici, sežeňte si Level E. V opačném případě si ho sežeňte taky, ať víte, o co přicházíte.

pondělí 4. dubna 2011

Zen Headbutt

Jestli je něco absurdnějšího než pokémoni (Zen Headbutt je název pokémonního útoku... věřte nebo ne...), je to realita. Zvláštní. Zatímco první je divadlo pro děti vytvořené dospělými (zahrajte si Heart Gold a pochopíte, hlavně když pošlete do boje Sandshrew nebo Dragonite), druhé je divadlo pro dospělé... vytvořené dětmi? Ach, ty symetrie. Zkusme si osovku:

PokémonSkutečnost
Svět je obývaný zázračnými bytostmi zvanými Pokémoni. Jejich původ je nejasný, stejně jako důvod existence. Důležité je že existují bok po boku s lidmi, rodí se, vyvíjejí, a protože existuje i něco jako pokémonní hřbitovy, tak asi i umírají. Zvláštní věc že lidský hřbitov ve hře nepotkáte.Svět je obývaný všemožnými potvorami různé úrovně zázračnosti, od bakterií po člověka. Původ byl objasněn, stejně jako vztahy mezi druhy, žijícími i vyhynulými. životní cykly se dramaticky liší - u zvířat ke konci strmě klesají, u lidí jsou prodlužovány, jak my matematici říkáme, nade všechny meze. Kdoví. Třeba za chvíli taky nebudem potřebovat lidské hřbitovy.
Existují pokémoni divocí a ochočení. Divocí tak nějak... pobíhají kolem, množí se a nějaký regulační mechanismus populací snad taky mají, protože jinak by to byl asi průšvih. Ochočení jsou používáni lidmi k práci i zábavě, kterou jsou (světe div se) především souboje.Máme živočichy divoké a ochočené. Divocí zhruba volně pobíhají kolem... dokud je něco nepřejede... nebo neotráví... Což asi tak vystihuje tu poznámku o regulaci. Samozřejmě neregulace je větší průšvih, viz Austrálie a králíci. Ale vážně. Kdo za to může. Ochočení jsou používáni lidmi k práci i zábavě, kterou jsou (světe div se) především souboje.
Pokémoni jsou podle všeho inteligentní a v zásadě rozumějí lidské řeči (zejména slovům typu "bleskový útok!") Přesto jsou lidem povětšinou naprosto podřízení. Přes jejich užitečnost a místo v ekosystému jsou expanzí lidí pravděpodobně ohroženi, protože některé zdroje potravy určité druhy sdílejí s lidmi.Živočich, to byste neřekli, nemusí být člověkem, aby měl mozek (plus, někdy v budoucnu určitě popovídám o lidech co maj' míň mozku než mnoho zvířat... IQ 20 minus, víme...) Přesto jsou potřeby lidstva kladeny daleko před potřeby všech ostatních organismů. Expanzí lidí je ohroženo všechno: ledovce, lesy, zvířata divoká a (považte!) dokonce i chovná, protože i ty jednoho krásného dne vytěsníme.
A teď jedna antisymetrie
Přestože některé útoky Pokémonů mají tavit kámen a kdesi cosi, i ta nejhorší zranění pokémona pouze knock-outují, takže ten po nějaké léčbě je opět schopen ... no nebudeme si nic nalhávat: boje. Navíc mají ještě jednu výhodu: chvíli tu jsou a chvíli ne - stačí je zavřít do pokéballu a nemusíte nikoho krmit ani se jím zabývat.Jakmile nakousnete cokoli živého, nejspíš si to ponese jizvu. Věci umírají, a někdy stačí opravdu málo. Navíc, jakmile je jednou vytěsníte, je těžké je vrátit.

Pokémoni nám dávají svět prakticky bez smrti. A my se jej chápeme. My dospělí věříme v Pokémony - levnou pracovní sílu a oddané mazlíčky, které lze dle potřeby úsporně uskladnit a dle nálady zase povolat, aby nás obveselili či pomohli se stěhováním almary. A věříme v nesmrtelnost.

Matt is out of usable Pokémon!
Matt blacked out!