pondělí 30. května 2011

Životapróza

wlkeR seděl u svého pracovního stolu tak trochu jako princ Koloběžák I. Napůl vzhůru, napůl spící, napůl oblečený, napůl v pyžamu... Jen s tou příčetností to bylo drobet horší, té už zbývalo jen drobet. Pořád se snažil svalit skutečnost, že byl vzhůru už v pět ráno, na nějakou vnější okolnost - marně. Usrkával z obřího hrnku zelený čaj se zázvorem, zkroušeně přehlížel desku stolu zavalenou věcmi, co se již nevešly do polic, a sem tam napsal něco do blogu. Do učení se mu zatím nechtělo. Říkal si, že třeba až dopije ten čaj. Nebo až v osm. Někdy později, zkrátka.

[Předstátnicová deprese, tohle]

úterý 24. května 2011

wlkeR je jako ...

To mě napadlo včera v noci kvůli nějakým debatám na fejsbuku plus hlášce Richarda Feynmana (z téhož zdroje) "Fyzika je jako sex: jistě, má nějaké praktické důsledky, ale kvůli těm to neděláme."

Také vím že jsem kdysi dávno vyplňoval celý řetězák na toto téma, to bylo kdesi na Devartu a od té doby jsem to všechno smazal. Tak ale k čemu potřebuju formuláře. Prostě sem napíšu co mě napadlo a čtenáři/přátelé/whoever doplní co se jim zlíbí v komentech.) Takže tedy:

wlkeR je jako okopávání brambor: otravný, špinavý a nejlepší přejet kombajnem.

wlkeR je jako matematický vtip: nepochopitelný a mnohem méně k smíchu než se domnívá.

wlkeR je jako státní maturita: nedokonalý a opožděný, ale úmysl je v zásadě dobrý.

wlkeR je jako švýcarský nůž: má tolik funkcí, až je v zásadě k ničemu.

wlkeR je jako střídavé napětí: nevydrží chvíli v klidu a k jeho vybuzení stačí magnet a kus drátu.

wlkeR je jako izolepa: průhledný a velmi přilnavý.

wlkeR je jako učení: v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství.
(Bohužel není jako alkohol, postrádá před bolestí hlavy fázi opojení.)

wlkeRova hlava je jako děravé vědro: nic v ní dlouho nezůstane, což ovšem nebrání lidem v tom, aby tam cpali slámu.*
* Reference k populární cyklické písničce Lojza a Líza.

wlkeR je jako exponenciální funkce: vždy kladný a rostoucí nade všechny meze.

pondělí 23. května 2011

Pascalův redukovaný čtyřúhelník

Cožeco? Přečtěte si následující (přeložená) slova slavného fyzika a filosofa Blaise Pascala:

"Kdyby všichni lidé věděli, co říká jeden o druhém, nezůstali by na světě ani čtyři přátelé."

Tohle máme nějaké 17. století. Za tu dobu se doba zjevně změnila, neboť tu kolektivně cintáme po netu co nám slina na prsty přinese, a pokud to někdo z našich X tisíc přátel nečte, jsme dotčeni. Nebo tedy nevím jak vy, ale já a lidi typu "pokud nebude 500 komentíků tak se oběsím" to tak rozhodně máme.

Nebo si to jenom myslíme?

Každý rád slyší chválu, i ten největší ... jak to říct ... depkař ... zjihne, když mu pochválíte, jak se ty hluboké jizvy vyjímají na jeho bledé pleti. Jenže chvála není třeba jako elektrika. Zaprvé její antičástice, hanba, má mnohem větší náboj, a za druhé si jí nemůžeme pořídit strkáním magnetu do cívky. Obojí ale sytí internet v takové míře, že by se skoro dalo spekulovat o nějakém zákonu za chování, jakože za každý flame-comment vznikne jeden pochvalný.

Je tu ale jeden faktor, který může situaci dramaticky zvrátit. Když Bůh stvořil myšlenku, tohle vzniklo jako opačně orientovaná reakce: lež. Ono je to taková nepříjemná věc, ale je úplně všude a my už si na ní nějak zvykli, stejně jako na roztoče v posteli. Její převrácenou hodnotou je pravda, jejíž integrací v čase získáme upřímnost. A teď ruku na srdce: kdy jste naposledy komentovali upřímně, z upřímného zájmu o téma samotné, aniž by se vám do toho motaly další stupně volnosti typu osobní sympatie/antipatye, cizí názory, obecně image?

Mně osobně tedy nic nenapadá. Komentuju protože chci znít, chci se číst, chci být čten a v tomto kontextu se pomalinku odchyluji od toho, co proklamuji za základ své osobnosti. Já myslím že Pascal má pravdu. Upřímný člověk je člověk bez přátel.

Poznámka: Autor momentálně šrotí na státnice z fyziky. Omluvte prosím zmatematičtělou povahu textu.

středa 11. května 2011

Můj face na facebooku

PROČ?!!

Jak vlastně wlkeR k facebooku přišel? Tak 4 roky zpátky, kdy jsem o té věci nikdy neslyšel, mi přišel mail od syna mojí bytné z Newcastlu, že si mě chce přidat jako přítele na facebooku. Tehdy jsem to tak nějak vypustil, ale časem ve mě začalo hryzat svědomí, že na něj nemám žádný kontakt (a musim ho vždycky pozdravovat přes jeho mamku), pročež jsem nakonec na fb přilez a přidal ho.

Druhá věc budiž že tam snad nikdy nic nepostnul.. Ne za mého času, každopádně. ^^;

Ale pokračujme: fajsbuk jako každá správná závislárna má hry. Jel jsem... asi Pet Society, a pak ty mini Encounters co vymysleli D&Dčáci, ty byly nejlep. Během té doby jsem rozeslal tuším do 10 friend requestů, přijal jich kolem 60 (odmít jsem lidi jen neznámé co nepřiložili vzkaz a studenty z praxe... gotta catch them all...) a teď jich opravdu čtu asi těch 10 co jsem si opravdu vyžádal.

Na fejsbuku slovo "přítel" ztrácí svůj význam, protože člověk může přidat jen to a nic jiného. Nemůže přidat kolegu, studenta, spoluhráče... všemu tomu se říká přítel. Což ignoruji. Moje třídění lidí se rozhodně nedá omezit na přítel a ne-přítel, spíš je tak komplexní až skoro neexistuje.

Tak především mám dobré přátele; jsou to lidi se kterýma je mi tak dobře, že prostě vyhledávám jejich společnost, často i ať už se jim to líbí nebo ne. Jejich příspěvek k našemu vzájemnému vztahu ani tak nepřipočítávám, ale asi je logické že abych já se cítil dobře s nima, musejí se oni cítit aspoň relativně dobře se mnou a podle toho taky jednat. Možná jsem masochista, ale zrovna do téhle oblastni to necpu. Dobří přátelé jsou lidé na které mám Skype a čas od času ho i použiju. Pokud ho nemám, snažím se najít jiné způsoby jak být v přímé komunikaci, třeba gmail nebo i ten facebook, když už absolutně není zbytí.

Potom mám přátele, lidi, se kterýma je mi dobře, ale nijak aktivně je nevyhledávám, pokud jim nepotřebuju něco důležitého sdělit. Pokud se zakecáme, jsem tomu rád, a pokud dostanu chuť je oslovit jen tak nazdařbůh, posouvám je do vyšší kategorie.
Zvláštní skupinou jsou sourozenci, což byl svého času trend na chatu pikachu.cz. Z té doby mám poměrně bohatý počet sester, z nichž většina spadá z hlediska komunikace právě do kategorie přátel.

Kolegové jsou "přátelé," které mám pořád na fejsbuku, ale jen pro nouzové stavy typu "jak to je dneska s tou hodinou, odpadá?" nebo "můžeš mi poslat ty protokoly? Mail mam..." Za přátele jako takové je nepovažuju, když už se potkáme, většinou jen vyměníme pozdravy. Pokud už se o něčem bavíme, je to většinou škola, práce, počasí, v případě spoluhráčů karty a komba... nic osobního.

Takže znova, proč jsem na fb? Proč jsem přišel jsem řek už na začátku. Proč jsem neodešel... Je to metoda zabíjení času, i bez her docela účinná. Proč tam přispívám? Jsem attention-whore; a některé věci jsou prostě příliš málo výživné, aby z nich byl blog post. Proč mám tolik přátel? Kdoví, třeba někomu z nich můžu někdy nějak pomoct, ikdyž mi na něm nijak zvlášť nesejde.

Pokud mě chcete někdo po tomhle všem friendnout, be my guests: http://www.facebook.com/wlker

Pokud chcete vědět, do které skupiny "přátel" patříte, nechte comment (a pokud nechcete, taky nechte comment.)

Zatíím!

úterý 10. května 2011

Přídavná Čeština: "Bišík"

Tak jsem omylem místo Shift + P zmáčknul Ctrl + P a voilá! Publikoval jsem prázdný článek.
No nevadí.
Dneska v autobuse mě napadlo, co všechno se dá vyvádět s různými slovy a řek jsem si, že by nebylo marné to předhodit internetu. Takže dnes slavnostně zahajujeme jedním ze slov, které používám velmi často, protože nikdo jinej než fangirls se se mnou nebaví...

Tak tedy slovo bišík vzniklo, jak všichni víme, znásilněním japonského (anglicky transkribovaného) slova bishounen, což znamená něco jako "pohledný mladík." Pokud bych začal být divný už tady - a proč taky ne, žejo - mohl bych horovat za obrozenecké zpracování tohoto slova: třeba takový "pohledík," nebo trošku lidověji "hezluk" (hezký kluk.)

Vsadil bych nevímco, že za pár let budou fangirls po celé republice tvrdit češtinářům, že bišík je původní české slovo. Proč? Obsahuje klasické české š....

Slovo bišík je podstatné jméno skloňované dle vzoru pán. Komu to příjde moc uhlazené a chtěl by skloňovat podle vzoru muž, může používat o něco tvrdější (myšleno ve smyslu méně zdrobnělé) a řidší slovo "biš."

Slov odvozených je v současné době v češtině pomálu, nebo si to aspoň myslím. Ani v angličtině jsem se zatím nesetkal s nějakými extra odvozeninami, možná kromě "bishie-licious," což lze volně přeložit jako "bišíkovitě chutné," zkráceně "bišutné."

Co vy, setkali jste se někdy se slovem bišík v nějaké exotické formě či souvislosti? Podělte se!

neděle 8. května 2011

Deathday: part 1

Aj bez komentíků k prologu tu máme pokráčko... Ehm, dobře, tohohle už nechám. Docela nevím co si od další "kapitoly" slibovat, ale prostě se mi zalíbilo jak z poměrně necíleně zvoleného jména psa vznikl podnět pro celkem funny nedorozumění. Miluju nedorozumění, je to můj živel, dalo by se říct.

Um... části budou takto krátké, protože delší by četlo ještě míň lidí než čte teď, což by byl průšvih, páč to číslo by muselo být záporné a kdyby nějaký takový čtenář-antičlověk potkal svojí "normální" polovičku, byl by to docela poprask (při vzájemné anihilaci čtenáře a antičtenáře, z nichž každý má hmotnost 50 kg, by se uvolnila stomilionkrát větší energie než při výbuchu bomby Fat Man shozené na Nagasaki.)

A teď už bez dalšího zdržování:

It’s been a week since I engaged in my biggest necromantic affair yet, but my new involuntary friend, while not showing any signs of decay, hasn’t done anything lifelike, or even undead-like, yet.
The corpse’s mysterious disappearance has caused a lot of wrinkles to appear on father’s brow. Good thing he’s a plastic surgeon. Good thing he doesn’t acknowledge my existence.
Day after day, I spent all my free time looming over the makeshift coffin, unsure what would happen if I dared to touch the ruff, yet peaceful face. It was nothing but a mask and I knew it. Through an inexplicable link I established while pulling him back “up,” I felt an immense hunger churning inside even as the body was slowly consuming its own innards.
“What do I do with him, Lord?” I ask, not really expecting the dog to answer as he is busy chewing an old squeaky toy. “I’m starting to fear we can’t have him up here. There’s too much malevolence in his heart.”
The two of us exchange expectant glances. I want to find a way out of this turmoil. He wants to play fetch.
As I’m sitting atop the now open freezer, something tugs at my shirt. Surprised, I turn my head to look inside to meet the gaze of a single eye, tired and wary.
The undead takes a deep, raspy breath.
“Let me stay, please,” he says in a whisper.
“Well...” Words seem to have abandoned me at the most crucial of moments. His plea is an honest one. I seem to be the only one realizing that his coming back to life is significantly fueled by revenge.
“Merciful angel,” he presses, “beg the Lord to let me stay.”
Wait, what?
“You aren’t dead... anymore,” I tell him after a brief pause to gather some thoughts, “and the Lord I’m speaking to is my dog.”
He eyes me for a moment, the surprise in his expression quickly fading. Slowly he sits up, never looking away or even blinking, and then says with all earnestness: “But you are an angel, right?”
There is something about him that makes me smile. Of course, it may just be his own mood pretending to be mine: our lives have been closely connected by the contract calling him back to this world. Is it possible, though, that there was something else that made me take the risk besides the body being so readily available?
“Maybe.” Maybe it’s good to leave him wondering. Maybe it wasn’t such a great idea to bring this one back after all.
“And what is the name of my angel, if I may know?”
By all hells, even with his throat dry, this guy’s as slick as dog drool. Speaking of which... Once again I look over to Lord who doesn’t seem the least bit concerned about his recent coffin-mate getting close to his master. That calms me down a little, although this dog is of the sort that would not only invite a burglar into the house, but also help him drag the loot.
“Dominic.”
“Tom. Nice to meet you,” he reaches out to shake my hand. When I don’t respond to the formal gesture, he stands up and pats me on the shoulder instead. “You know,” he continues suddenly in a much grimmer voice than before, “I’d been wanting to die. Regretted it the moment I did.”
There it is again: a desire of violence so great and dark it’s a mystery how he managed to suppress and hide it for a whole five minutes. It’s not directed towards me, but still sends shivers down my spine.
Besides that, there are many more questions standing in line for answers, some more important than others and none easy to ask. Guess for the time being I’ll have to contend with having... someone by my side: a figure shrouded in mystery and clothes still reeking of cheap tobacco and alcohol. A person whose murderous intents have been brought forward by their own death.
But does either one of us have anything to lose?

Řetězový sen

Nikdy jsem neměl rád děje založené na tom, že se najednou začaly dít absurdnosti a pak se hrdina probudil, načež se stala další absurdnost a on se probudil znova... Dovedete si tedy představit mé rozčarování, když se mi stalo totéž.

Zvláštní věc ale, ta první část byla z budoucnosti a to docela důvěryhodné... Chci říct že za 10 let bude náš barák pod mým upkeepem na spadnutí určitě ^^; Ale pak začaly ty nálety... vždycky se při něčem takovym snažim probudit. A hle, ono se to povedlo. Jenže i koleje byly bombardovány, juch. A tak to šlo pořád dokola... A sotva jsem se probudil probudil (aspoň doufám), překlopil jsem se na druhý bok, znova usnul, a on si mozek zase něco vymyslel.

Občas je ta jeho aktivita spíš na škodu.

Každopádně teď už jsem snad vzhůru, byť utahanější než když jsem šel spát (a to je co říct). Kdyby měl někdo pocit, že se mu tenhle post zdá, nechť mě urchleně kontaktuje, než začnou z nebe pršet draci X)

úterý 3. května 2011

Deathday: Intro

Tak. Protože se nemůžu proklikat do soutěže (a vyhrát taky ne, v Anglii už jsem s nima byl), můžu postnout povídku v originále a hned. Překlad možná přibyde, ale spíš ne. Pokračování by se objevit mělo, ale nějak mi nejde stvořit, takže... Meh.


That evening, father arrived early. I was far from believing his doing so had anything to do with that day being my birthday, but curiosity led me to at least lay down the violin and listen. A few moments later I’d heard all I needed to figure out where to look for whatever caused his mysterious appearance.
From my window I climbed down onto the garage roof and from there through the skylight into a large room filled with muffled sounds of the radio. My father’s car was as white as his doctor’s coat and he kept it just as clean and tidy. Knowing this, I found the dark blotch just near the upper edge of the windshield quite suspicious... not to mention exciting.
I opened the trunk with a spare key and revealed something just a bit beyond my wildest imagination: inside, upon a plastic sheet, rested the neatly folded body of a man in his early twenties, still warm and the crack in his skull still bleeding. He couldn’t have been dead for more than half an hour.
This was going to be the best birthday ever.
There was a chamber in the basement of our magnificent mansion where nobody but me ever went. Inside, one could stumble upon some old furniture, bottles of stale chemicals and a broken freezer, my treasure chest. It was locked and only I had the key – for a good reason, too. Once the lid was lifted, a ball of golden fur leapt out of its dark prison and greeted it’s master with as much noise only a dog can make, second only to an elephant in a china shop.
Despite having died about three years ago, Lord was as lively as ever, perhaps even more so. There’s an art to rebuilding the body of an aged golden retriever into a furnace capable of burning every bit of organic material, from meat to petrol, with unmatched efficiency. And the secret to this art is my greatest treasure, written in a book I bought with my very first allowance. A book that took ages to decipher, as both the language and script were foreign to me: A beginner’s guide to necromancy – bringing creatures back from the dead in 10 easy steps.
Thanks to this book, my dearest pet wouldn’t ever leave my side again.
Thanks to this book, my greatest desire could finally become fulfilled.
I dragged the corpse from father’s trunk all the way to the basement. By the state of the dead man’s looks and clothes, he wasn’t anyone to be missed anytime soon. I used father’s “misplaced” medical tools to patch up the wound on his head and then quickly checked the body for other fractures. Surprisingly enough, there were none.
The ritual could begin.
To restore life to a dead body, one must offer a sliver of his own life in return. It’s a sort of bait to lure the desired soul out of the bleak depths. And once it bites, speed is key. Pull it back to life before others have the chance to latch on.
I reached out with my hand, which was nothing but a gesture. What I was about to meddle with was safely out of physical reach.
The boundary between life and death feels much like a water surface. From the living point of view, down there it’s dark, cold and distorted. You can easily reach for a gold coin and end up with a handful of muck. Unless you’re clever.
A soft groan escaped the former corpse’s throat, the last one for quite a while. First he would need to learn to breathe consciously. Most of his body was different now, a husk dependant on his own will, which was, in turn, absolutely subject to mine.
The first friend I had ever made.
Quite literally.

---
Pár poznámek: Ne, nebudou tam upíři. Ano, bude tam nějaká ta slashovitá interakce. Pokud vůbec něco bude. Hmm. Že bych dal limit 4 komentíky? 8D

Pokračování: http://awlker.blogspot.com/2011/05/deathday-part-1.html

neděle 1. května 2011

Nepoetický Máj

Nevím jak vy, ale já od nějaké doby vždycky čekám že první máj bude takový spešl. Loni byl, ikdyž místo s nějakým vysněným princem jsem po hradech lozil s mamkou a různé bílokvěté rostlinstvo si kolem hlavy ovíjel sólově. Ty fotky skončily na mnoha místech, kam už třeba dnes nekráčím, ale existuje tu riziko, že třeba za měsíc budu. Nebo aj zítra...

Dneska to bylo jinak. Vlekl jsem z domova do budějc krosnu obsahující noťas a oblek, a co nedokončila únava to sundaly vykolejené České Dráhy a všeobecná smůla která mi dala pózu až odpoledne. No a teď to je tady, večerní máj a já se zrovna prohryzal článkama, devartem ... princové zase nikde (se světlou výjimkou 4. dílu SKET Dance.)

No tož dlouho jsem nepsal, ono začít pracovat dá strašně práce. Takže tu máme přípravu na státnice, ta tak nějak prosakuje vším, doma jsem toho tedy moc nenadělal. Naklepal jsem kosu, což je úžasná práce, ikdyž než ten plech povolí, to by se člověk tou čepelí nejraděj podřezal.

Taky jsem rozepsal povídku, nejdřív česky, ale pak mi došlo, že by námět byl dobrý do letošní soutěže SPUSA, pročež jsem první verzi smáznul a šel do angličtiny. Jak je touto dobou populární, původní námět vychází ze sna, který snad neměl ani vteřinu, byl to prostě takový okamžik kdy jsem zahlédnul budoucí hlavní postavy a bylo mi přesně jasné, že tenhle příběh by mohl být zajímavý. Na net přibyde buď někdy hodně pozdě, nebo přeložená do češtiny (ikdyž tam mi zařve závěrečný pun... nonic).

Dále jsme konečně zase odehráli kus D&Dčka. Supersouboj jsem zpackal neskutečným způsobem, takže zmrazení času dám zas na chvilku k ledu (aspoň do té doby, než banda natankuje chronarchy, pokud vůbec) a půjdu si vychutnat vlkodlaka. Nechal jsem bandu prošmejdit bez zábran velké území, což možná byla docela nuda. Měl jsem si pro své velké finále vybrat nějakou víc random místnost, netrvat na Velkém schodišti. A cože to finále bylo? Obří kobliha. Žádná past, žádný podraz, prostě prachobyčejná kobliha o průměru 7 metrů s jahodovou marmeládou a spoustou cukru. Doporučuju všem DM, GM, PJ a kdovícoještě, takový vánoce jste neviděli :D

A co budoucnost? New Phyrexia! Zatím nejkrásnější fantasy komunismus co jsem kdy viděl. A já musím být u všech příslušejících akcí. No, docela se těším. Krásná sada, opravdu krásná.