Vigor mortis

Dneska jsem ale úplně ubitý. Kromě toho, že jsme na Pravděpodobnost dostali supla a ta se tak stala mnohonásobně nudnější než je obvykle (se sorem Tlustým je aspoň sranda - já vím, se mi to mluví, když nereje do mně. Ale zažil jsem si svojí dávku hrůzy z něj, nemyslete), jsem ještě dostal do hlavy dva Soul's Fire za 10 (každý).

Mnou vedený Magic klub se rozrostl na celkem 6 lidí. Z nich jsem jediný co nemá potřebu každou hru pořešit nad cigaretou. To a ještě je komín i můj spolubydlící. Nesnášim zápach cigaret. Až příliš mi připomíná ty časy, co mi bylo zle v tátovo autě. Někdy v dohledné době to možná pořeším, ale dneska opravdu ne, jak jsem již pravil, okolnosti mě zmlátily a pohodily do škarpy u cesty.

Takže jenom tolik: OBRÁZKY. Už sto let kreslím pořád stejně, byť se mi poslední dobou povedlo styl trochu "vyčistit" - už to (většinou) není jen změť čar (pokud ta změť není účelem). A přitom se pořád snažím kreslit úplně jinak. Už kdysi byla mým ilustrátorským idolem Mineko Ohkami s jejími úchvatnými ... geometrickými postavami. Vážně, tolik úhlů nenajdete v žádné učebnici matiky. Poměrně nedávno se přidaly CLAMP které také zjednodušovaly a zjednodušovaly až dospěly k ... dokonce bych to i nazval hůlkovými postavami. Z gumy. Tak nějak.

A přestože jde o zjednodušování, wlkeR to prostě nedá. Tohle nemůže být rovné, musí tam být křivka. Přesná křivka. Podle svalu. Podle vlááákna. Prostě se nedokážu vyrvat pokusům o realističnost, ani pro matematicky jednoduchou krásu.

Můj poslední pokus dopadl takto:

CHAOS by ~eXdrachen on deviantART

... No ať už se z výše uvedeného náhledu vyklube cokoli, pokračuji: semhle někam směřuji. Můj styl pořád bude můj, někde na hraně mezi složitostí a jednoduchostí, jasnými definicemi a chaosem, černobílo-barevný... Vlastně jsem s ním relativně spokojen. Každý obrázek je něco jako pokus. Nezáleží ani tak na výsledku jako na průběhu a na tom, co se při tom naučím.

...

A ano, měl bych jít spát. Teď. Hned. ^^;

Pot, krev, slzy a fangirls

UPOZORNĚNÍ: Toto je pseudovědecký článek. Neberte jej vážně. Autor nenese zodpovědnost za části mozku poškozené jeho četbou.

Tak jsem zase jednou zaspal dobu. Takhle jednou přijdu na net a zjistím, že "fangirl" už není jen něco čím pošťuchuju kamarádky. Fangirl je fenomén. Konkrétněji přírodní katastrofa.

Podívejme se, jak taková fangirl vzniká. Pro jednoduchost si vezmu jednu z nejčastějších variant - yaoistku. Tak tedy v epicentru vzniku yaoistky se obvykle nachází takzvaný "bišík" (vzniklo od slova bishounen, které si jistě dokážete vygooglit sami včetně obrázků.) Sám o sobě na osobnosti původního podloží (obvykle náctileté či starší dívčině) mnoho škody nenapáchá, dokud se k němu nenachomýtne druhý. Pak ale stačí jediná jiskra mezi těmito dvěma (v některých případech i více), která se často odehraje jen v yaoistčině zvrhlé mysli... A máte lavinu co nejde zastavit.

Yaoistky se projevují mnoha různými způsoby. Abyste byli připraveni, pokusím se navrhnout wlkeRovu škálu (obdoba Richterovy škály pro zemětřesení, ale tady budeme měřit intenzitu yaoismu), která bude obsahovat popisy projevů a způsoby, jak se jim bránit:


Stupeň 1: Fangirl se pouze zaobírá myšlenkami typu "co když ti dna spolu... neee." Okolnímu světu žádné nebezpečí nehrozí, ale fangirl samotná by měla být nadále monitorována pro případ erupce.

Stupeň 2: Fangirl věří tomu, že její vyvolení bišíci mají být spolu a je ochotná tento názor hájit třeba i s použitím násilí. To hrozí především lidem co její postoje nechápou. Prevencí je terapie seriály které nelze slashovat (opět, google; a mimochodem, já bohužel žádný takový seriál neznám. Slash existuje i na MASH.)

Stupeň 3-5: Fangirl nejen věří tomu, že její vyvolení bišíci mají být spolu, ale je rozhodnutá dokázat světu, že kdyby byl tento obsah uveden v příslušném díle, bylo by na tom mnohem lépe. I vznikají slash-fikce, fanarty, fan-komiksy a tak dále. Tyto lze zhruba odstupňovat podle ratingu povídky, od mládeži přístupné, přes "přístupné s dohledem" (ale ještě jsem neviděl fangirl, co by potřebovala dohled), po 18+. V tomto stavu setrvává většina fangirls po velmi dlouhou dobu. Oproti předchozím je kupodivu poměrně bezpečná, protože ji lze snadno rozeznat: stačí do jejího zorného pole postavit blízko sebe dvojici atraktivních chlapců a hned víte, na čem jste. Ovšem pozor! Fangirls tohoto typu mají tendenci se slučovat v yaoistické roje!


Stupeň 6: Také známý jako fangasmus, stupeň 6 popisuje opravdový výbuch yaoismu, který smete vše co mu stojí v cestě. Nastává u fangirls nacházejících se čerstvě i dlouhodobě ve stabilních stupních 3-5, výjimečně i 2. Ochrana? ZDRHEJTE.

Tato škála je provizorní, sestavená na základě wlkeRových osobních zkušeností, nikoli seriózního výzkumu. Pokud máte nějaké zasvěcené návrhy, rád je zařadím.

Doba osvícená, část 1

Existuje nesmírné množství věcí, kterými by se dala moderní doba charakterizovat. A těch věcí přibývá. Nejsem žádný sociolog abych je mohl třeba jen zkusit postihnout všecky, ale tak vezmu třeba jen ty, ke ketrým mám co říct:

1) Důchodci.

Moje mamka jde v pondělí do předčasného důchodu, z práce jí vyhodili a na půl roku jí už asi nikdo nepřijme, kór když se mi jí nepodařilo naučit ani řešit problémy s počítačem pomocí Ctrl+Alt+Delete. Nuale jí by v jejích - kolika - devětapadesáti ještě leckdo za typickou důchodkyni nepovažoval. Kdo to vůbec je, důchodci: kdo se ve správný čas motal na fejsbuku ví: Jejich revírem je Kaufland,jejich tempo je vražedné-DŮCHODCI. Variace na tohle (obsahující především MHD) jsou všudypřítomné. Stěžuje si každý. Zrovna včera jsem narazil na komentář něco jako "když můžou 2 hodiny běhat po kauflandu, nevydrží 4 minuty stát v MHD?"

Řeknu to takhle: Pustit v MHD nebo libovolném dopravním prostředku důchodce sednout je prostě slušnost, ať už to potřebují nebo ne. Nemá to jen ryze praktický účel, ale je to i vyjádření jisté úcty k tomu, co stáří reprezentuje (což rozeberu o kousek dál).

Co se jejich nájezdů na Kaufland týče: NEMÁTE ŽÁDNOU PŘEDSTAVU. Nejsem žádný historik, ale mám to doma. Mojí babi je šestaosmdesát (pokud to nepřečtete, 86). Jako malá zpívala písně na Masaryka, pak jí vzali a hodili do továrny (nucené práce, víme?). Krz celou slavnou éru socialismu sama živila čtyřčlennou rodinu, protože děda posílal celý svůj plat svojí předchozí. Je naučená žít skromně, ale zároveň do ní celých těch X desetiletí vtlouklo, že když potká příležitost, má se jí chopit. Když vidí slevu, využije jí, protože tenhle konzumní blahobyt nemusí trvat věčně. Hned zítra nám můžou nahradit Masaryka Heydrichem (vím že to tak přímo nebylo, ale snažím se tu udělat pointu) a kde budeme my se svými kreditkami a nákupy za tisíce co nám vydrží sotva přes víkend?

Jistě, já dávám jen jediný příklad, zatímco (hyper)aktivních důchodců nám tu pobíhají tisíce. Někteří na tom byli lépe, jiní hůř. Ale jsem názoru, že vytýkat jim to může leda tak ten, který na první pohled odhadne že jejich motivem je opravdu čirá hamižnost, a ne pocit, že na nepřipravené číhá bída a hladomor, jako tomu bylo po velkou část jejich životů. A teď se prosím zamyslete, jestli takové superawesome psychodiagnostické skilly opravdu máte.

Tak. Dobré vlastnosti byly vyzviženy, je čas se dostat pod kůži. Je jedna kategorie důchodců, kterou naopak odsuzuji. Zatím jsem žádného na vlastní oči neviděl, ale slyšel jsem o jejich existenci, a doba "toho Němce co schovává věci" spolu s nevyřešenou otázkou eutanazie (která je pořád velmi populární pro diskusní kroužky na ZSV) nepřipouští jinak.

Použiju pro to termín "brain-death," nejspíš v nezvyklém smyslu, ale myslím, že to velmi dobře odpovídá. A chci říct, že "brain-dead" člověk, tedy lidský organismus schopný přijímat potravu, vylučovat a tečka, žije zbytečně. A neměl by. Víc se tím tady zabývat nebudu, ale určitě k tomu přistoupím v jednom z budoucích témat.

Teď konečně k tomu co tedy to stáří představuje: dřív to byla hodnota. Starý člověk (tak od těch 50 výš) byl zkušený a moudrý. Možná už toho tolik nezvládl fyzicky, ale tenhle aspekt stejnak s mechanizací ustupuje do pozadí a počítá se hlavně ta mentální stránka. ... Nebo ne?

V současné době po důchodcích nikdo nic nechce, a když někomu kecají do života, je to spíše přítěž. Trpíme je, protože jsou to tak nějak naši rodiče a tak nějak pro tu společnost snad něco udělali, no a zabíjet lidi protože už nejsou užiteční, to se přeci (narozdíl od zvířat) nedělá.

Úcta ke stáří se drží tak nějak jako tradice, třeba Vánoce a Velikonoce, a stejně jako tyto svátky se stává předmětem komerce. Nebo spíš politiky? Nebudu šlapat na tenký led a dále protahovat už tak absurdně dlouhý článek.

Nechal bych prostor pro vás: jaké jsou vaše názory ohledně důchodců? Mají budoucnost? Svojí vlastní, nebo na úkor nás, mladších generací? Jak vy si představujete vlastní stáří? Míníte vychovat rodinu co se o vás na oplátku ve stáří postará, nebo se míníte nechat strčit do domova a viset na krku státu (pokud tou dobou ještě nějaký bude)?

Žolíky

Nikoho asi nezarazí, že wlkeR čte články o D&D. O nic víc nezarážející je fakt, že většinu věcí které se dočte také hodlá vyzkoušet. No a nejhorčejší novinkou je tento článek.

Už celé měsíce připravuji a piluji epický souboj jehož základem je Encounter S3 z modulu H3: Pyramid of Shadows. V tomto souboji dobrodruzi v dobrém úmyslu probudí bezhlavé tělo popravené princezny, což je ale past a následuje masakr. Původní souboj se odehrává v místnosti, která je až na mrtvolu a čtveřici obelisků co smahnou cokoli motající se mezi nimi prázdná.

Souboj byl dělaný pro pět postav na sedmé až osmé úrovni. Já mám šest postav na sedmé úrovni, plus jedno NPCčko tamtéž. Aaa, kdo kouknul na článek už asi tuší, kam mířím, ale nechte mě ještě chvíli.

Původní design doznal mnohé změny už v první fázi plánování. Prastará příšera byla updatnuta podle nových MM3 pravidel, pročež hrozivé plošňáky asi zajistí, že družina se bude sakra muset pohybovat. Ten pohyb ale nebude jen tak.

Zatímco ani obelisky už nejsou co bývaly (a bezduše nesmaží libovolné PCčko co proběhne kolem, ta mechanika je trochu jiná, ale nechci moc spoilovat), přibylo ještě pár zvláštních terénů. Z těch jeden je přímo z D&D Essentials Rules Compendium (tuším), zatímco druhé dva byly navrženy podobně a jeden měl dokonce zároveň s negativním i pozitivní efekt.

Druhá vlna tyto terény upravila tak, že všechny mají zároveň negativní i pozitivní efekt, byť v jiném poměru. Taky záleží co člověk zrovna potřebuje. Umístění zdrojů efektu se velmi funny způsobem mění, takže bojiště by žádná dvě po sobě jdoucí kola nemělo zůstat nezměněno. Kromě jednoho.

Vrátím se k hlavní nestvůře. Protože jsem krátce před šťouráním se v tomhle souboji koukal na Wakfu, je asi pochopitelné, že jsem měl potřebu Noxovu awesomeness někam aspoň trošku zpodobnit. V rámci všech soubojů v pyramidě, které by měly být patřičně epické (či spíše paragonské) i pozdější zápletky se skvěle hodí, aby hlavní záporňák, kouzelník Karavakos, tak trochu vládl času. Jak to bude vypadat v praxi se projeví už brzy.

No a konečně můj Žolík. Žolík jménem Yin. Původní plán byl aby sloužil jako zálohovací postava - ze začátku bojovat nebude, ale pokud se něco stane, zapojí se. Toto má samozřejmě silný podklad v příběhu, ale teď mi došlo, že bych to měl vzít dál nejen z popudu článku, ale i kvůli ději.

Pochybuji, že Yinovi družina věří. On sám věří jim sotva o něco víc. Ale je sám. Zoufalý. Zvenku vypadá normálně, ale jeho chování se neřídí ničím stabilnějším než je Schrödingerova kočka... Zkrátka a dobře, tohle si užiju a pak o všem poreferuju.

Víte, chtěl jsem psát o něčem jiném, ale nějak mi to vypadlo. Takže zatím.

Hudba wlkeRova kusu ledu

Předpoznámka: nemyslím si že nemám srdce. Ale rád to o sobě říkám.

Ale hudba: zavděčit se wlkeRovým uším není vůbec nic lehkého, přestože hlavní požadavky jsou jenom dva: dynamika a text (if applicable).

Nevím jak to mají ostatní lidi, ale pro mě je hudba jen prostředkem vizualizace. Tím neříkám že k hudbě potřebuju video, ne, ono prostě stačí aby hudba samotná, případně její lyricsy, evokovaly nějaký děj, nějaké obrazy které už dodá příslušný oddíl buňky. Nemusí to dělat celá skladba, většina si to stejnak položí nějakým kytarovým/syntetizátorovým/bůhvíjakým sólem kde ani mech neroste.

Většina skladeb co poslouchám tohle neumí, jsou jen takovou výplní aby se ty skutečně kvalitní kousky moc rychle neohrály. Takže tím se tu teď s dovolením zabývat nebudu, půjdu ještě dál k těm dobrým.

Nejzásadnějším prvkem je tedy dynamika skladby. Moje oblíbené představy se odehrávají v mém D&D světě a z 99% se týkají souboje. To prakticky vylučuje cokoli mimo hodně rychlých rockově laděných skladeb - takových které jsou schopné vystihnout tempo a dát mu patřičnou razanci. Výjimkami jsou věci dostatečně epické aby utáhly i slow-motion (což aspoň tolik nezatěžuje můj procesor, ale na druhu stranu je takových skladeb velmi málo).

Příkladem tohohle odvětví jsou v rychlejších skladbách například Engel od Rammstein, Slow Burn od Atreyu a Downfall od Trust Company. Z pomalejších mě napadá Hymnus Cantica od Corvus Corax.

Nejlepší skladby kombinují patřičně dynamickou (či alespoň epickou) hudbu a výborné texty. Do této skupiny řadím písničku (no spíš zhudebněný epos) Prometheus od Saltatio Mortis, Play the Game od Harolda Faltermayera (kterou jsem opravdu začal ilustrovat, viz. zde) a mého v současné době top-favorita Poison (Rock the Radio mix; thx, Taylor) od Groove Coverage.

Texty samotné mě do hudby natáhnou zřídkakdy, nebo aspoň jen málokdy evokují použitelný obrazový materiál. Jediný příklad co si teď vybavím je Calling All Angels od Train, který jsem rovněž částečně hodil do počítače (galerie).

Jak vnímáte hudbu vy? Co vám přináší? Co bere? Dovedli byste si představit život bez ní? Pokud ano, nahradili byste ji něčím? Čím? Jak?

Mlčeti zlato, mluviti jed!

Sliboval jsem oficiální otevření Knihy wlkeRa na apríla. Ale teď už je jasné, že to nedodržím, protože 1. dubna brzo ráno budu honit vlak a nebude čas se před tím rozepisovat po internetu. Samozřejmě bych mohl článek napsat předem a pak bing! - nahodit ho na web. Ale já mám potřebu si po sobě články aspoň dvakrát přečíst. A to bych pak, pokud by nějací blíže nespecifikovaní naši spoluobčané neprovedli nějaký žertík Českým Drahám (o aprílových žertících ČD se tak nějak mluvit nedá, protože ČD mají apríla celoročně), prostě nestih'.

TAKŽE.

Buďte vítáni na wlkeRově novém blogu, který je už pod novou mailovou adresou a lépe se tím pádem updatuje. Taky má nové smexy záhlaví a míní se od svého předchůdce (který bude 30. března smazán) mírně odlišovat. V čem?

Tak především pokládám glosování jako takové, ale žádný strach, nalezl jsem alternativní řešení jak po způsobu českých uzenářů proměnit haldu shnilé flákoty ve voňavou klobásku (vegetariáni klid, jde jen o metaforu.) Objevit by se mělo už brzy.

A toliko změny. Jak jsem řekl, mírné. Jinak tu bude k nalezení přesně to samé co na bývalém blogu, tedy povětšinou bohapusté žvásty, sem a tam nějaký komentář něčeho co jsem četl, viděl, slyšel, zažil, zkonil, a-tak-dále.

Doufám že stálé čtenáře to jedno změněné písmenko v adrese moc nezničilo, a že noví si nebudou mít nač stěžovat. Přeji hezké jaro a *zíív* dobrou noc.