wlkeR a Košťátko

To bylo tak: Jednou se mamka rozběhla navěsit na trámy střechy přesahující nízko nad práh domu řetězy a háky, aby na ně bylo možné věšet mokré pláštěnky a paraplata. Jak na práh ale začaly padat uschlé květy z nedaleké třešně, obsadilo jeden z háků košťátko. To pak bylo vždy po ruce, kdykoli člověk chtěl smést ze schodů cokoli, od bordelu z třešně po - a tady jsem ochoten se vsadit - slepičince.

JENŽE:

Košťat si člověk normálně nevšímá. A tohle visící koště, to je něco jako Smrť. Nevidíte ho, dokud jím neprojdete. Tak se stalo, že měl člověk tak čtyřikrát denně v obličeji špinavé koště. Já, protože jsem ehm-muž ehm-činu, to vyřešil tím, že košťátko sundal a položil na schody do místa, kde nebylo v cestě. Neuplynulo ale ani půl dne a už zase - argh!

Mamka vehementně trvala na tom, že košťátko bude viset tam co je, že je to takový náš duch domova: vítá nás, kdykoli přijdeme domů. Když o tom tak přemýšlím, měl jsem plné právo se zeptat, co je to za přivítání, zaschlý slepičinec v obličeji. Nicméně tehdy jsem spolknul veškerou uštěpačnost a řekl si když duch, tak pořádný:

... konec.