Včera jsem dočetl Knihu Ztracených Věcí (The Book of Lost Things) od Johna Connollyho. Seděl jsem u ní skoro do půlnoci a shrnování dojmů nechal raději na ráno, neb jsem musel brzy vstávat a potřeboval nějaký ten odpočinek. A jak jsem tak ráno ležel, přemýšlel a nechtělo se mi vstávat, napadlo mě dobré přirovnání: Kniha Ztracených Věcí je jako mramorová bábovka.
Včera odpoledne jsem ji opustil po kapitole, skrz celou jsem se smál jak šílený (dobře, ona ZAS až tak vtipná nebyla, ale hláška "nenaťapejte mi na podlahu, včera jste si jí vytřeli!" byla strašně ze života.) Když jsem usedl, zaznělo pár dozvuků, pár nepostřehnutelných vloček světlého těsta v tom tmavém...... které převládá. Než jsem se nadál, už se zase řezaly končetiny a "dobro vítězilo," byť velmi hořkosladce.
Trocha vhledu: je válka, malý chlapec přijde o matku, nabyde macešku (a malého půlbrášku) a dírou v zahradní zdi uteče do světa fantazie. Povědomé? Jistěže, takových příběhů je spousta, a to já znám povětšinou jen ty zfilmované (moc nečtu, k vlastní ztrátě). Zní to jako něco, co bych odhodil? Jistě, ale já to neudělal.
Kniha Ztracených Věcí má kouzlo, které funguje zejména na mě: přes trochu upovídaný začátek (který by mohl, dovedu si představit, leckoho odradit) nastupuje svižné dílko rozumné délky s jasným, čistým slohem, rozumným množstvím dialogů i akce a velmi ... anglickým přístupem k věcem. Ano, anglickým. Kontinentální Evropa poslední dobou vyměkla a malé děti jsou chráněny od smrti a násilí jak jen to jde. Snad jen v Anglii jsem zažil že tříleté dítě je celé šťastné, že Jeníček spadl z kopce a zlomil si ruku.
Čímž chci říct, že většinu času jsou věci dost ponuré. Hlavní linii táhnou známé příběhy - Karkulka, Sněhurka, a jim podobné - všechny aspoň v malé míře pozměněné, aby to bylo zajímavé (a místy děsivé.. děsivější) a dávalo smysl. Také se tu objevují motivy "moderních pohádek" (kdo uhodne, jaká informace o téhle knize mě dotáhla k jejímu čtení, si může vzít sušenku) a dokonce prvky dokumentů (ikdyž ne tak, aby to rušilo.)
Závěr je trochu předvidatelný, a poslední bitva se mnou úplně nesecvakla, ale kromě toho existuje jen jediná věc, kterou bych (mírně, samozřejmě) vytknul: jak mohl Roland v jedný větě mávat mečem a pochodní a v další střílet z luku? ... Viním absenci odstavců v mojí PDF verzi a těším se, až seženu papírovou.
Žádné komentáře:
Okomentovat