Žiju.
Není to slavná existence. Po objevu mé osoby na internetu 5. třídou jsem byl včera krom pracovních záležitostí zaměstnán zahlazováním stop po mé, hm, bouřlivé minulosti na internetu. Zda se za ní stydím? No, jak za kterou. Ale třídit to jsem líný, pročež cvak se vším dolů. Perličky byly zachráněny v Knize kosmu, a to je asi tak jediná věc které bych skutečně litoval.
Hlavním důvodem "wipu" jsou asi glosy. Patří do věcí které slušný učitel prostě nedělá, i když třeba zrovna dneska jsem koukal do slohovek 9. třídy a odolával pokušení... I tady na blogu je pár věcí které možná nejsou úplně ono, ale zaprvé nevěřím, že by je někdo vyhledával z nějaké maniakální obsese a zadruhé bych se měl konečně přenést přes spoustu věcí a říct si, že na četbě podezřelých fantasy románů (haló, Ginn Hale) není nic divného.
Jsem učitel. Zatím nijak úžasný, ale hej, žádný učený z nebe nespadl. Kromě těch co cestují těmi špatnými letadly, hmm... Existuje aspoň jeden učený co spadl z nebe. To jsme teď brali na gymplu. Kromě těch mám ještě 5. a 7. třídu na všechno relevantní, a 9. na fyziku. Škola je to soukromá s malými třídami a zvláštními existencemi. Více okomentovaná, byť nepřímo, je, znova, na Knize kosmu (odkaz vpravo).
Zase hraju Aion, momentálně neaktivně protože jsem na max levelu a je to celkem otrava. Také jsem se oklikou vrátil ke Kingdom of Loathing. Šťastné univerzitní časy mě nepustí.
PhD studium jsem přerušil. Začínat učit je blázinec na kolečkách.
Pořád píšu, momentálně druhý (nebo třetí) pokus o matematické drama. Dokončil jsem dvojici předpříběhů k románu Alanation. Publikovatelné jsou samostatně. Také jsem se dal na občasné kreslení - dodávám blogu Mudrc komiks "Průměrný Planeswalker."
Toliko z mojí současné existence.
:)
čtvrtek 28. listopadu 2013
sobota 9. března 2013
wlkeRovy neospisy
Tož i po wipu pevného disku z prosince loňského roku se zachovaly nějaké ty fragmenty, plus byly vytvořeny texty nové, tentokrát na Google Drive, svatí jej chraňte.
Především díky googlu, byť tentokrát díky mailu, přežila moje trilogie "Mezi hrobem a zemí," která je takovým velmi morbidním "zrcadlem společnosti" jak se teď říká více románům než je snad záhodno. Sleduje osudy tří postav, které se zpravidla po vedlejší roli stanou hlavními. První z nich, z povídky "Smrtiny" je bezejmenný kluk s rodinnými problémy a velmi antisociální povahou, který si pomocí tajemné knihy osvojí umění nekromancie.
Člověk by řekl, že žít s jediným rodičem, který navíc odmítá uznat existenci svého potomka (či, jeho slovy, genetického omylu), musí mít na toto dítě velmi zničující účinky. Měl by pravdu. Na druhou stranu jsem se do té doby úspěšně udržel při životě a, podle testů ve víkendové příloze novin, zdravém rozumu, i za takových nezáviděníhodných okolností. A mluvě o životě, pravému reflektoru auta odzvonilo. V dutině světlometu se tající sníh mísil se střepy skla žárovek a několika kapkami tmavší tekutiny. Jiné známky násilí auto neneslo, jen z ledabyle zabouchnutého kufru vyčuhoval kus igelitové plachty, což znamenalo, že brzy bude hůř.
Postavou, která přebírá štafetu a nese jí do povídky "Z masa a kostí" je zombie jménem Michal, ex-narkoman a jediný žijící potomek nebezpečného šílence.
Byl to upír.
Pil čaj.
Očichal jsem tekutinu co mi nalil ze své termosky, a pak jí ochutnal. Opravdu čaj. Černý, se špetkou bergamotu. Vyjma toho však všechno sedělo: nepřirozeně dlouhé a ostré špičáky, uhrančivý pohled skrytý za brýlemi balancujícími na hraně mezi elegantními a „jogurtovými“ skly. Už jsem také věděl, odkud ho znám. Byl předposledním, kdo nás dva viděl na živu. Dokud jsme byli dva. A ten poslední skončil s hlavou na kaši kořeněnou olovem.
Už do prvního dílu jsem obsadil postavu prastarého upíra až fanaticky zlepšit svět. Upíra, který pracuje jako průvodčí ve vlaku. V druhém díle postupně nabíral na důležitosti, až dostal hlavní roli v poslední povídce "Až za hrob," kterou se uzavřel pomyslný kruh.
Bledé slunce se vydrápalo nad obzor. Jeho světlo se líně rozlilo ulicemi, a okny proniklo i do malého pekařského krámku s posezením, který ještě před chvilkou připomínal spíš řeznictví specializované na kanibalskou klientelu. S příchodem dne se nechtěné zboží začalo pozvolna měnit v uhel a následně prach, přestože se ukazatel termostatu ani nepohnul. Seděl jsem na prahu obchůdku a jen okrajově vnímal, jak se i moje kůže začíná připékat. Pak přes mě někdo přehodil kabát a pocit, který si nejlépe představí člověk upalovaný zaživa, ustoupil.
„Čaj?“ zeptal se unavený hlas.
„Ano, prosím.“
„Cukr?“
„Ne, díky.“
Mám tu postavu rád. Pokusil jsem se mu věnovat vlastní povídku, ale bohužel první verze byla smazána, druhá skončila v podobě oneshotu a třetí stojí za houby.
Českou tvorbu jsem prozatím zakončil povídkou Sněhopád volně navazující na mojí snow-sérii.
Začalo sněžit. Nic nového pod sluncem. Nekonečné střechy a ulice byly beztak pokryté metry šedivého ledu. A čas tu zamrznul stejně jako život. Mokré boty nechávaly hluboké šlápoty ve vrstvě prachu nahromadivšího se v opuštěném pokoji. Okna byla matná, parapety zaváté. Každý zvuk se rozléhal a odrážel ode zdí holých i v dobách, kdy tohle místo bylo obývané. Ale to bylo dávno.
Sněhopád mě přivedl do krajin postapokalyptické fantasy. Parafrázuje komunismus v ČSR do té míry, aby nebylo poznat, že vůbec nevím, o co šlo. Dotýká se také jiných citlivých sociálních témat, a umetl cestu anglicky psané superpovídce podnícené zejména knihami Lord of the White Hell (já vím, čtu strašný brak... a potom ho i píšu):
Omniscientific, jak se tohle dílko jmenuje, bylo napsáno během několika málo dní, během kterých moje nálada prodělala skok hodný Knihy ztracených věcí. Celkem lehkovážná romance (!!!!) se najednou vrhla do tmy, jejímž středem tentokrát je zneužívání dětí. Bude nejspíš potřebovat ještě nějaké čištění, ale jinak si troufám říct, že je to jedno z mých nejlepších děl.
No a na čem pracuji teď? Udělejte si obrázek z následujícího textu:
Především díky googlu, byť tentokrát díky mailu, přežila moje trilogie "Mezi hrobem a zemí," která je takovým velmi morbidním "zrcadlem společnosti" jak se teď říká více románům než je snad záhodno. Sleduje osudy tří postav, které se zpravidla po vedlejší roli stanou hlavními. První z nich, z povídky "Smrtiny" je bezejmenný kluk s rodinnými problémy a velmi antisociální povahou, který si pomocí tajemné knihy osvojí umění nekromancie.
Člověk by řekl, že žít s jediným rodičem, který navíc odmítá uznat existenci svého potomka (či, jeho slovy, genetického omylu), musí mít na toto dítě velmi zničující účinky. Měl by pravdu. Na druhou stranu jsem se do té doby úspěšně udržel při životě a, podle testů ve víkendové příloze novin, zdravém rozumu, i za takových nezáviděníhodných okolností. A mluvě o životě, pravému reflektoru auta odzvonilo. V dutině světlometu se tající sníh mísil se střepy skla žárovek a několika kapkami tmavší tekutiny. Jiné známky násilí auto neneslo, jen z ledabyle zabouchnutého kufru vyčuhoval kus igelitové plachty, což znamenalo, že brzy bude hůř.
Postavou, která přebírá štafetu a nese jí do povídky "Z masa a kostí" je zombie jménem Michal, ex-narkoman a jediný žijící potomek nebezpečného šílence.
Byl to upír.
Pil čaj.
Očichal jsem tekutinu co mi nalil ze své termosky, a pak jí ochutnal. Opravdu čaj. Černý, se špetkou bergamotu. Vyjma toho však všechno sedělo: nepřirozeně dlouhé a ostré špičáky, uhrančivý pohled skrytý za brýlemi balancujícími na hraně mezi elegantními a „jogurtovými“ skly. Už jsem také věděl, odkud ho znám. Byl předposledním, kdo nás dva viděl na živu. Dokud jsme byli dva. A ten poslední skončil s hlavou na kaši kořeněnou olovem.
Už do prvního dílu jsem obsadil postavu prastarého upíra až fanaticky zlepšit svět. Upíra, který pracuje jako průvodčí ve vlaku. V druhém díle postupně nabíral na důležitosti, až dostal hlavní roli v poslední povídce "Až za hrob," kterou se uzavřel pomyslný kruh.
Bledé slunce se vydrápalo nad obzor. Jeho světlo se líně rozlilo ulicemi, a okny proniklo i do malého pekařského krámku s posezením, který ještě před chvilkou připomínal spíš řeznictví specializované na kanibalskou klientelu. S příchodem dne se nechtěné zboží začalo pozvolna měnit v uhel a následně prach, přestože se ukazatel termostatu ani nepohnul. Seděl jsem na prahu obchůdku a jen okrajově vnímal, jak se i moje kůže začíná připékat. Pak přes mě někdo přehodil kabát a pocit, který si nejlépe představí člověk upalovaný zaživa, ustoupil.
„Čaj?“ zeptal se unavený hlas.
„Ano, prosím.“
„Cukr?“
„Ne, díky.“
Mám tu postavu rád. Pokusil jsem se mu věnovat vlastní povídku, ale bohužel první verze byla smazána, druhá skončila v podobě oneshotu a třetí stojí za houby.
Českou tvorbu jsem prozatím zakončil povídkou Sněhopád volně navazující na mojí snow-sérii.
Začalo sněžit. Nic nového pod sluncem. Nekonečné střechy a ulice byly beztak pokryté metry šedivého ledu. A čas tu zamrznul stejně jako život. Mokré boty nechávaly hluboké šlápoty ve vrstvě prachu nahromadivšího se v opuštěném pokoji. Okna byla matná, parapety zaváté. Každý zvuk se rozléhal a odrážel ode zdí holých i v dobách, kdy tohle místo bylo obývané. Ale to bylo dávno.
Sněhopád mě přivedl do krajin postapokalyptické fantasy. Parafrázuje komunismus v ČSR do té míry, aby nebylo poznat, že vůbec nevím, o co šlo. Dotýká se také jiných citlivých sociálních témat, a umetl cestu anglicky psané superpovídce podnícené zejména knihami Lord of the White Hell (já vím, čtu strašný brak... a potom ho i píšu):
Tobias Eisner was a happy man. He took his antidepressants regularly and when those didn’t work, he curled up at the feet of his roommate’s bed and had him read to him until he fell asleep and forgot that he had wanted it to be forever. In his early twenties he had collected most academic titles that were to be gained in math, physics, economics, and, strangely enough, artistic and religious studies. He now taught at the university and worked day and night on his microscopes. He had no free time, as he couldn’t grasp how a scalar quantity could be free. Not even thinking in vectors helped much.
Daniel Jones was madly in love. Everyone knew. Some people pitied him, others didn’t give a damn, and others complained to his parents. Fortunately, they were the ones not giving a damn, but providing heaps of money instead. Dan was over thirty and still a master’s degree student. He lived at the lowest class dormitory on the campus just to share a room with his brilliant teacher who once used to be a colleague, but outshone the rest of his class in a matter of days, leaving early for more advanced courses. Although lazy and entirely unsure whether he was really suited for experimental physics, Daniel loved to bask in his mentor’s radiance and was glad the university just took his tuition and let him be.
Omniscientific, jak se tohle dílko jmenuje, bylo napsáno během několika málo dní, během kterých moje nálada prodělala skok hodný Knihy ztracených věcí. Celkem lehkovážná romance (!!!!) se najednou vrhla do tmy, jejímž středem tentokrát je zneužívání dětí. Bude nejspíš potřebovat ještě nějaké čištění, ale jinak si troufám říct, že je to jedno z mých nejlepších děl.
No a na čem pracuji teď? Udělejte si obrázek z následujícího textu:
Natural number Street was as busy as always. The houses at the low end were crowded with schoolchildren, while important-looking accountants were over in the Thousands, and politicians hung about Millions and even Billions. While the crowd, according to Mathematian principle of conduct, tended to grow thinner further up the hill, as the numbers they sought differed with a lesser gravity, there was a significant dent just a few paces from the first house.
13 looked out of the window and sighed. People sought her house so rarely. Most of them instead circumvented the place in a large arc. Most of the visitors she got were other numbers or variables. Right then, p, a variable denoting Prime numbers, an organization Thirteen was proud to be a member of, was over for tea.
pondělí 24. prosince 2012
Waaa~noce
Tak jsme přežili konec světa a máme tu Vánoce. Letos hodně jiné, protože je nás o jednoho míň. Začínám pobírat, co na nich mají dospělí, když si přece můžou dárky nakoupit sami. Jsou to, řekl bych, vzpomínky. Člověk - přesněji, já - si uvědomí, možná spíš než o vlastních narozeninách, že se věci mění, pořád dopředu, a nic už pořádně nejde zpátky.
Vánoce jsou význačné a vzpomínky na ně mají úplně jinou váhu než ty, které nedokážeme svázat k něčemu určitému. Na Vánoce si člověk vzpomene vždycky o Vánocích, protože o tom to tak trochu taky je. To ostatní si vybavíte většinou když si zrovna potřebujete vzpomenout na něco úplně jiného a často není čas se tím zabývat.
Vánoce. Vánoce. Co k nim tak patří. Samozřejmě šugroví. Na tom jsem se nějak výrazněji podílel snad až letos, jinak jsem zodpovídal hlavně za konzumaci. Stromek se vždycky kolem půlky prosince objevil na garáži, často nějaký zmetek co nikomu nechyběl. Žádný snad z našeho zadního dvorku, kde budoucí stromky touhle dobou dorostly už nějakých 6 metrů. Stojan byl tak malý, že se musel dát do krajáče a obložit závažími zabalenými do papíru. Pak se stužkami přivázal k žebřinám. Jednou byla na Vánoce špička zeravu co mi rostly od okny, než jsme je vykáceli kvůli oknům v obýváku. Nepouštěl jehličí, ale byl zadělaný od ptáků, co v něm hnízdili.
Už je to rok co jsme koukali z okna na zasněžené zbytky třešně co přerostla barák snad dvakrát. Rok co babi nechápala, co jsou Vánoce. Víc let co jsem jí vyrobil svojí snad první fotomontáž, na kterou jsem ještě teď docela pyšný (i když jsem měl víc dbát na to, aby mi seděly stíny).
Všechno se tak rychle mění, a myslím, že čím dál tím víc platí, že Vánoce jsou ten druh svátků, kdy by člověk neměl lítat ještě víc, páč ke všem dalším věcem musí ještě vymyslet a sehnat dárky a kdesi cosi. Dobře, jsem naměkko a sentimentální a nechci být sám, kdo si najednou spíš než mobil a štěně přeje, aby všechno bylo jako třeba deset let zpátky, kdy jsme se my tři aspoň u večeře přestali škorpit, v kuchyni hučely plechový kamna a já se zaobíral tím, jak mi ještě víc dávno dokázali za zády propašovat dárky. Hrál bych na klavír koledy z not starších než já, protože to k Vánocům prostě patří.
A teď mě omluvte, jdu brečet do jiný klávesnice.
Vánoce jsou význačné a vzpomínky na ně mají úplně jinou váhu než ty, které nedokážeme svázat k něčemu určitému. Na Vánoce si člověk vzpomene vždycky o Vánocích, protože o tom to tak trochu taky je. To ostatní si vybavíte většinou když si zrovna potřebujete vzpomenout na něco úplně jiného a často není čas se tím zabývat.
Vánoce. Vánoce. Co k nim tak patří. Samozřejmě šugroví. Na tom jsem se nějak výrazněji podílel snad až letos, jinak jsem zodpovídal hlavně za konzumaci. Stromek se vždycky kolem půlky prosince objevil na garáži, často nějaký zmetek co nikomu nechyběl. Žádný snad z našeho zadního dvorku, kde budoucí stromky touhle dobou dorostly už nějakých 6 metrů. Stojan byl tak malý, že se musel dát do krajáče a obložit závažími zabalenými do papíru. Pak se stužkami přivázal k žebřinám. Jednou byla na Vánoce špička zeravu co mi rostly od okny, než jsme je vykáceli kvůli oknům v obýváku. Nepouštěl jehličí, ale byl zadělaný od ptáků, co v něm hnízdili.
Už je to rok co jsme koukali z okna na zasněžené zbytky třešně co přerostla barák snad dvakrát. Rok co babi nechápala, co jsou Vánoce. Víc let co jsem jí vyrobil svojí snad první fotomontáž, na kterou jsem ještě teď docela pyšný (i když jsem měl víc dbát na to, aby mi seděly stíny).
Všechno se tak rychle mění, a myslím, že čím dál tím víc platí, že Vánoce jsou ten druh svátků, kdy by člověk neměl lítat ještě víc, páč ke všem dalším věcem musí ještě vymyslet a sehnat dárky a kdesi cosi. Dobře, jsem naměkko a sentimentální a nechci být sám, kdo si najednou spíš než mobil a štěně přeje, aby všechno bylo jako třeba deset let zpátky, kdy jsme se my tři aspoň u večeře přestali škorpit, v kuchyni hučely plechový kamna a já se zaobíral tím, jak mi ještě víc dávno dokázali za zády propašovat dárky. Hrál bych na klavír koledy z not starších než já, protože to k Vánocům prostě patří.
A teď mě omluvte, jdu brečet do jiný klávesnice.
středa 24. října 2012
Magic: the Hoarding, část 1
Lidi co s nima hrajou Magic se mě čas od času ptají, kolik těch balíků vlastně mam. Většinou odpovídam, že kolem 15, protože to bylo číslo, ke kterýmu jsem došel při posledním sčítání. No, ale protože nerad říkám přibližné výsledky, nedávno jsem ty decky opravdu spočítal. Mám jich 22.
Nedávno jsem testoval nejnovější dva přírůstky a napadlo mně udělat takový soukromý turnaj, abych zjistil, které balíčky jsou nejlepší. Celá věc už běží, ale nevejde se do jednoho článku, pročež budu postovat průběžně. Začnu s představením všeho toho bordelu, co mám. jen vzhledem k mizernému netu nebudu postovat odkazy na znění karet.
První zmíním decky na současný Standard:
RAF (WG) je nejnovější přírůstek, který měl být původně jen plný vlků s podporou Descendant's Path, pak se rozrostl o anděly, a nakonec jsem vyrazil Path protože mi často pohřbil na spodku knihovny zajímavé karty.
Izzet Dragonworks (UR) funguje zejména na enchantmentu Call to the Kindred, který leží nejčastěji na Slumbering Dragonovi. Může, ale taky nemusí, povolat karty typu Niv-Mizzet, Dracogenius, nebo Utvara Hellkite. Potřebuje ještě spoustu práce.
Self-Mill (UGwb) je balík, jehož účelem je semlít sebe a sešrotit oponenta. Přestože obsahuje karty jen z Innistrad bloku (dokonce jen z prvních dvou sad), je neskutečně účinný. Zabíjí většinou gigantickým Splinterfrightem, armádou z Kessig Cagebreakers, nebo paboučkama z několikerých Spider Spawning.
Undying (BG) se s Ravnicou přesunul od zahraj-tunu-věcí-s-undying-a-potom-Wratha na mix potvor s mechanikou Undying a Scavenge, protože když už na sobě ten counter z Undyingu má, proč by jich nemohl mít třeba dvacet. Ale bacha, jedny Blasphemous Act zůstaly.)
Ještě před rotací byly Standard-legal i balíčky:
Beguiler Engine (U) je trochu Iluze, trochu Wurmcoil Engine, trochu Beguiler of Wills a hodně Mimic Vat. Přestože postrádá jednotnou ideu, vede si, možná právě díky svojí nepředvidatelnosti, dost dobře.
Suicide Artist (WB) stojí na příšerách Mentor of the Meek, Puresteel Paladin a Blood Artist. První dvě se starají o proliz z malých příšer tokenů a Living Weapon equipmetnů, třetí svačí soupeře. A když to náhodou nevychází, pořád je tu Bloodline Keeper.
Infect (UG) je jeden z Allcommonů, co dovede díky své rychlosti překvapivě zatopit i normálním Modernovým balíčkům. Je tu tuna potvor s Infectem, tuna posilování a klíčový Distortion Strike. Je tomu už dlouho, co tenhle deck rotoval, ale pořád obsahuje karty jen ze dvou bloků, takže je ve Standardovém rozsahu.
No a teď Modern:
Kyselinka (UW) je čistě Modernový allcommon postavený kolem karty Reality Acid. Pokud přežije počáteční tlak, dovede překazit plány mnoha balíků.
Johannes Cabal (uB) je ... takový úlet. Magicová poklona Jonathanu Howardovi a jeho knihám o "nekromantovi jisté neproslulosti." Neznamená to ovšem, že nefunguje.
(Nearův) Šatník (UG) je další z řady úletů, i když původce názvu nezná zdaleka tolik lidí jako Cabala. Krátce řečeno, Near je v mém D&D světě bůh špatného vkusu. Překvapivě je jemu věnovaný balík docela brutální. Hlavní příšerou je, jak jinak, Near (Yavimaya Enchantress, protože ta podoba je dokonalá), další důležitou úlohu plní oblečky od různých závojů (Umbry), přes obojky (Domesticate) po tetování (Infiltrator's Magemark).
Slivovica II (UG) bohužel není tím původním WRG deckem, kterým jsem za dobrých časů útočil za 5k damage. Tahle si trochu hraje s mechanikou Fateseal (Mesmeric Sliver), obecně kontrolováním (Telekinetic) a zabíjí krz Psionic Slivera.
Sladké Sny (WB) obsahuje spoustu karet spojenou se spaním. No a pak samozřejmě taky nějaké způsoby, jak přežít a vyhrát. Obecně chcete dostat do hry Howling Mine + Underworld Dreams, lze také lehce ironické Sleeper Agent + Pillory of the Sleepless, nebo se vykašlete na rukavičky a nasadíte Sigil of the Empty Throne a zbytek se zařídí sám.
Chronomancer Ascension (UR) je variace na Pyromancer Ascension decky, zaměřená na nekonečné zacyklení Time Warp.
Šrot (WUR) je můj nejproklínanější deck (následovaný Sladkými Sny), protože když Control, tak Con-Troll. Šrot sesílá levné artefakty, účinně je recykluje, a časem oponenta udolá Niv-Mizzetem nebo nekonečností hry.
Wolf Pack (G) vzniknul jako náhodné uskupení karet na základě skromného přání "chci sežvejkat oponenta obří smečkou vlků." Jako spousta netradičních balíků slaví i tento nečekané úspěchy.
Elfové (BG), a.k.a. Sorin + Nissa fan-deck ztratili od dob Lorwynu na Standardu spoustu šťávy. Pořád umí zabít, ale chce to revizi.
Allíci (WUG) přes svojí jednoduchou strategii umí vraždit výborně. Co nepřeválcuje gigantický Umara Raptor semele Halimar Excavator & spol. Obsahuje také veselé kombo Turntimber Ranger + Xenograft.
Školní Výlet (WBG) je takovou trochu budgetovou verzí Melira Podu. Ještě s ním bude legrace.
Stompy (G), a.k.a. 3-barevný Monogreen umí rozdupat ledaskoho. Ve druhém kole umí vyhodit Boggart Ram-Gang nebo Wilt-Leaf Cavaliers, kteří všichni krásně nabuší Primalcruxe. Třešničkou na dortu je Craterhoof Behemoth.
No a nakonec balík, co už není ani tak úplně Modern:
Draci! (R) - protože Dragonspeaker Shaman nesmí chybět. Existuje málo veselejších věcí než ve 3. kole Seething Song, Shaman a Rakdos Pit Dragon (nebo Moltensteel Dragon). Následovaný v dalším Crucible of Fire. Pokud je to moje poslední karta na ruce, tím líp!
Posledními dvěma decky jsou Commandeři Tariel a Nicol Bolas, ale vzhledem k tomu, že potřebují ke hře jiná pravidla, se turnaje neúčastní.
Nedávno jsem testoval nejnovější dva přírůstky a napadlo mně udělat takový soukromý turnaj, abych zjistil, které balíčky jsou nejlepší. Celá věc už běží, ale nevejde se do jednoho článku, pročež budu postovat průběžně. Začnu s představením všeho toho bordelu, co mám. jen vzhledem k mizernému netu nebudu postovat odkazy na znění karet.
První zmíním decky na současný Standard:
RAF (WG) je nejnovější přírůstek, který měl být původně jen plný vlků s podporou Descendant's Path, pak se rozrostl o anděly, a nakonec jsem vyrazil Path protože mi často pohřbil na spodku knihovny zajímavé karty.
Izzet Dragonworks (UR) funguje zejména na enchantmentu Call to the Kindred, který leží nejčastěji na Slumbering Dragonovi. Může, ale taky nemusí, povolat karty typu Niv-Mizzet, Dracogenius, nebo Utvara Hellkite. Potřebuje ještě spoustu práce.
Self-Mill (UGwb) je balík, jehož účelem je semlít sebe a sešrotit oponenta. Přestože obsahuje karty jen z Innistrad bloku (dokonce jen z prvních dvou sad), je neskutečně účinný. Zabíjí většinou gigantickým Splinterfrightem, armádou z Kessig Cagebreakers, nebo paboučkama z několikerých Spider Spawning.
Undying (BG) se s Ravnicou přesunul od zahraj-tunu-věcí-s-undying-a-potom-Wratha na mix potvor s mechanikou Undying a Scavenge, protože když už na sobě ten counter z Undyingu má, proč by jich nemohl mít třeba dvacet. Ale bacha, jedny Blasphemous Act zůstaly.)
Ještě před rotací byly Standard-legal i balíčky:
Beguiler Engine (U) je trochu Iluze, trochu Wurmcoil Engine, trochu Beguiler of Wills a hodně Mimic Vat. Přestože postrádá jednotnou ideu, vede si, možná právě díky svojí nepředvidatelnosti, dost dobře.
Suicide Artist (WB) stojí na příšerách Mentor of the Meek, Puresteel Paladin a Blood Artist. První dvě se starají o proliz z malých příšer tokenů a Living Weapon equipmetnů, třetí svačí soupeře. A když to náhodou nevychází, pořád je tu Bloodline Keeper.
Infect (UG) je jeden z Allcommonů, co dovede díky své rychlosti překvapivě zatopit i normálním Modernovým balíčkům. Je tu tuna potvor s Infectem, tuna posilování a klíčový Distortion Strike. Je tomu už dlouho, co tenhle deck rotoval, ale pořád obsahuje karty jen ze dvou bloků, takže je ve Standardovém rozsahu.
No a teď Modern:
Kyselinka (UW) je čistě Modernový allcommon postavený kolem karty Reality Acid. Pokud přežije počáteční tlak, dovede překazit plány mnoha balíků.
Johannes Cabal (uB) je ... takový úlet. Magicová poklona Jonathanu Howardovi a jeho knihám o "nekromantovi jisté neproslulosti." Neznamená to ovšem, že nefunguje.
(Nearův) Šatník (UG) je další z řady úletů, i když původce názvu nezná zdaleka tolik lidí jako Cabala. Krátce řečeno, Near je v mém D&D světě bůh špatného vkusu. Překvapivě je jemu věnovaný balík docela brutální. Hlavní příšerou je, jak jinak, Near (Yavimaya Enchantress, protože ta podoba je dokonalá), další důležitou úlohu plní oblečky od různých závojů (Umbry), přes obojky (Domesticate) po tetování (Infiltrator's Magemark).
Slivovica II (UG) bohužel není tím původním WRG deckem, kterým jsem za dobrých časů útočil za 5k damage. Tahle si trochu hraje s mechanikou Fateseal (Mesmeric Sliver), obecně kontrolováním (Telekinetic) a zabíjí krz Psionic Slivera.
Sladké Sny (WB) obsahuje spoustu karet spojenou se spaním. No a pak samozřejmě taky nějaké způsoby, jak přežít a vyhrát. Obecně chcete dostat do hry Howling Mine + Underworld Dreams, lze také lehce ironické Sleeper Agent + Pillory of the Sleepless, nebo se vykašlete na rukavičky a nasadíte Sigil of the Empty Throne a zbytek se zařídí sám.
Chronomancer Ascension (UR) je variace na Pyromancer Ascension decky, zaměřená na nekonečné zacyklení Time Warp.
Šrot (WUR) je můj nejproklínanější deck (následovaný Sladkými Sny), protože když Control, tak Con-Troll. Šrot sesílá levné artefakty, účinně je recykluje, a časem oponenta udolá Niv-Mizzetem nebo nekonečností hry.
Wolf Pack (G) vzniknul jako náhodné uskupení karet na základě skromného přání "chci sežvejkat oponenta obří smečkou vlků." Jako spousta netradičních balíků slaví i tento nečekané úspěchy.
Elfové (BG), a.k.a. Sorin + Nissa fan-deck ztratili od dob Lorwynu na Standardu spoustu šťávy. Pořád umí zabít, ale chce to revizi.
Allíci (WUG) přes svojí jednoduchou strategii umí vraždit výborně. Co nepřeválcuje gigantický Umara Raptor semele Halimar Excavator & spol. Obsahuje také veselé kombo Turntimber Ranger + Xenograft.
Školní Výlet (WBG) je takovou trochu budgetovou verzí Melira Podu. Ještě s ním bude legrace.
Stompy (G), a.k.a. 3-barevný Monogreen umí rozdupat ledaskoho. Ve druhém kole umí vyhodit Boggart Ram-Gang nebo Wilt-Leaf Cavaliers, kteří všichni krásně nabuší Primalcruxe. Třešničkou na dortu je Craterhoof Behemoth.
No a nakonec balík, co už není ani tak úplně Modern:
Draci! (R) - protože Dragonspeaker Shaman nesmí chybět. Existuje málo veselejších věcí než ve 3. kole Seething Song, Shaman a Rakdos Pit Dragon (nebo Moltensteel Dragon). Následovaný v dalším Crucible of Fire. Pokud je to moje poslední karta na ruce, tím líp!
Posledními dvěma decky jsou Commandeři Tariel a Nicol Bolas, ale vzhledem k tomu, že potřebují ke hře jiná pravidla, se turnaje neúčastní.
pátek 12. října 2012
Vražda času
Tak jsem v Českých Budějovicích zabil dvě hoďky, abych se vyhnul výluce. Bohužel útěk z místa činu nebyl zdaleka tak hladký, jak jsem doufal. Tak především první věc, kterou se mi rodina těch dvou snažila znepříjemnit život, bylo krátké zpoždění rychlíku. To začalo na 10 minutách (spojených s otravnou prodlevou ve zobrazení nástupiště), pak spadlo na 5 a nakonec vyrostlo na 15. My, co jezdíme na trati Budějce - Plzeň víme, že i malý časík jako je čtvrthodinka dokáže člověku pěkně zatopit. Hlavně když ještě cestou přibere do party dalších 5 minut.
No zkrátka dojel jsem do Plzně a Chebák nikde.
Teď ty dvě hodiny jsem vraždil mezi druhou a čtvrtou. Odpoledne. Na rozdíl od toho předchozího osobák v 6 něco z Plzně nabere oproti rychlíku jen pár minut. Takže teď tu sedím... a mám před sebou další 2 hodiny. Myslím, že to jsou ty dvě co vstaly z hrobu a přišly mě strašit na chebské nádraží.
No zkrátka dojel jsem do Plzně a Chebák nikde.
Teď ty dvě hodiny jsem vraždil mezi druhou a čtvrtou. Odpoledne. Na rozdíl od toho předchozího osobák v 6 něco z Plzně nabere oproti rychlíku jen pár minut. Takže teď tu sedím... a mám před sebou další 2 hodiny. Myslím, že to jsou ty dvě co vstaly z hrobu a přišly mě strašit na chebské nádraží.
pondělí 1. října 2012
Proč wlkeR není zombie?
Protože jsem na blonďáky, možná?
Né, jk. Pravdou je, že vůbec nevím. Momentálně nemám ani tušení kde mi hlava stojí, natož abych ještě dokončoval slovní hříčku, kterou si pozorný čtenář laskavě domyslí sám, je docela očividná.
Mluvě o očividnosti, metanol mě minul. Za celou prohibici jsem si dal jednoho panáka ginu (s jahodovým džusem), a to z domácích zásob. Potřebil jsem se vyhrabat z šoku, co mi způsobila maminka kecáním do řízení auta. Ve kterém se lepším. Lepším se taky v hledání práce, i když jedno je dost scary výběrové řízení a druhá zatím vězí v mrtvém bodě, který lze vystihnout poslední mailovou korespondencí: "Zašlete prosím materiály.... - (wlkeR)" "Perfektní. - (Zaměstnavatel)"
Rozjel jsem magicový kroužek v Sokolově, začíná se blýskat na lepší časy. Taky zase trochu kreslím (dneska jsem dokonce obtáhnul lineart finelinerem a vybarvil ho! Panejo!), píšu, pletichařím a vůbec se věnuju všemu možnému, asi krom postování na blog. Dost převážil blog Mysterie. Jak jsem říkal, lepší časy. Potřebujou lepší propagaci.
Politika mě deptá. Všude samá Alternativa. Já už nevěřím nikomu, ani lidem, co si nafotěj na plakát oči. Když už, tak bych volil Jace a Mizzeta. Jejich plakáty bych si rád vytapetoval pokoj, ale mamku by asi kleplo. Mám tu už docela přemagicováno, posledním výdobytkem jsou ... tedy, byly magicové hodiny. Jenže se přes noc předešly o hodinu a půl a způsobily mi nemalý šok. Teď jsou u hodináře a čekají na operaci vteřinové ručky a strojku, protože tikají teda příšerně.
V krbu už koukám sto let na jedny a ty samý polena. K příležitosti začátku podzimu jsem si zatopil přímotopem, ale teď už zas netopím, páč porát někde lítám, nebo si prostě jdu sednout ven. José pořídila také šílené visací křeslo a pověsila ho na mojí oblíbenou sedací jabloň, takže když už nevim co by, jdu se pověsit. Koukám taky, že v pátek začnou vysílat Zetsuen no Tempest. Na přebalu jsou bišíci, v informacích studio Bones. Mám vysoká očekávání, protože už od jara stojí anime za houby.
Tak, jdu zase upadnout do postele a v zapomnění. Čaf zase někdy!
Né, jk. Pravdou je, že vůbec nevím. Momentálně nemám ani tušení kde mi hlava stojí, natož abych ještě dokončoval slovní hříčku, kterou si pozorný čtenář laskavě domyslí sám, je docela očividná.
Mluvě o očividnosti, metanol mě minul. Za celou prohibici jsem si dal jednoho panáka ginu (s jahodovým džusem), a to z domácích zásob. Potřebil jsem se vyhrabat z šoku, co mi způsobila maminka kecáním do řízení auta. Ve kterém se lepším. Lepším se taky v hledání práce, i když jedno je dost scary výběrové řízení a druhá zatím vězí v mrtvém bodě, který lze vystihnout poslední mailovou korespondencí: "Zašlete prosím materiály.... - (wlkeR)" "Perfektní. - (Zaměstnavatel)"
Rozjel jsem magicový kroužek v Sokolově, začíná se blýskat na lepší časy. Taky zase trochu kreslím (dneska jsem dokonce obtáhnul lineart finelinerem a vybarvil ho! Panejo!), píšu, pletichařím a vůbec se věnuju všemu možnému, asi krom postování na blog. Dost převážil blog Mysterie. Jak jsem říkal, lepší časy. Potřebujou lepší propagaci.
Politika mě deptá. Všude samá Alternativa. Já už nevěřím nikomu, ani lidem, co si nafotěj na plakát oči. Když už, tak bych volil Jace a Mizzeta. Jejich plakáty bych si rád vytapetoval pokoj, ale mamku by asi kleplo. Mám tu už docela přemagicováno, posledním výdobytkem jsou ... tedy, byly magicové hodiny. Jenže se přes noc předešly o hodinu a půl a způsobily mi nemalý šok. Teď jsou u hodináře a čekají na operaci vteřinové ručky a strojku, protože tikají teda příšerně.
V krbu už koukám sto let na jedny a ty samý polena. K příležitosti začátku podzimu jsem si zatopil přímotopem, ale teď už zas netopím, páč porát někde lítám, nebo si prostě jdu sednout ven. José pořídila také šílené visací křeslo a pověsila ho na mojí oblíbenou sedací jabloň, takže když už nevim co by, jdu se pověsit. Koukám taky, že v pátek začnou vysílat Zetsuen no Tempest. Na přebalu jsou bišíci, v informacích studio Bones. Mám vysoká očekávání, protože už od jara stojí anime za houby.
Tak, jdu zase upadnout do postele a v zapomnění. Čaf zase někdy!
úterý 28. srpna 2012
Návrat Matýska
Tak nejdřív jsem o tom chtěl psát, pak mě to nějak přešlo.... A dneska mě to málem položilo.
Minule jsem měl psisko jménem Mates na jediný den. Výsledkem byl ojetej bordel na půdě, špína po celym baráku a blonďatej koberec. O mém totálním vyčerpání nemluvě. No a jak to dopadlo, když jsem měl Mácu nejen na dní několik, ale ještě ke všemu těsně před nástupem na tábor?
Mazel, hm? ... Ani ne.
No tak jsem ho vyzvedával ve čtvrtek, se toho zas až moc nedělo. Nebo tehdy jsem si myslel že se nic nedělo, ale k tomu se ještě dostanu. Cirkus začal večer, kdy pes měl spát v kuchyni a já vedle na mamky kanapi, kam ovšem pes nesměl, aby nezasvinil koberec. I seděl přede dveřma a kňučel. Zkraťme dlouhý příběh - vzal jsem pár křesel, postavil je do dveří a ustlal si na nich. Řeknu rovnou - esi se na něčom spí nepohodlněji než na kanapi, jsou to spojená křesla. Pes přestal řvát až když se ujistil, že na něj koukam přes opěradla. Pak si lehl a usnul. A eventuelně začal chrápat.
Pátek byl ve znamení utahání psa. Vzal jsem kolo, hafana a vyrazil do Kynšperka. Počasí bylo letní, cyklostezka vedla kolem řeky, takže já pomalu jel, Matýs klusal podél kola a bylo to fajn. Cestou jsme se stavovali u tety, páč chtěla přetáhnout nějaké fotky do kompa. Uvázal jsem psa na zahradě, že se jako hned vrátim, ale ten blbec vyl na celý sousedství, jak kdybysme ho tam stahovali z kůže. Tetu obměkčil jako první. Pustila ho do baráku, kde jí vymetl žrádlo pro kočku, vychlemtal vodu na kytky, a jako obvykle ojel všecko v dosahu.
Vsuvka - pro ty, co si představují, že ojetí psem je něco nemístného, myslím tím "otlapat, oslintat a dle možností rozbít nebo převrhnout."
V Kynšpu bylo vedro, voda nikde, tak jsem vzal psa ke kašně. Co se budu rozepisovat, blbec do ní po hlavě spadnul. A ještě z toho měl radost.
Na zpáteční cestě jsem byl poučen, že tohohle blonďáka už na šabinskou lávku brát nebudu, páč přechod nám vždycky zabral čtvrt hodiny. Ještě v pátek a potom v sobotu jsme jí už obcházeli. Řekou. No a v sobotu jsem ho taky vrátil. Po dvou nocích na křeslech, s barákem plným chlupů... Ne. Vnitřního psa už víckrát ne.
No a co s tím čtvrtkem a proč dneska? Od čtvrtka mi v autě - které si Matýsek zamiloval a snažil se do něj dostat tak dlouho, až mi vzadu urval SPZku, ale to odbočuju - blikala kontrolka airbagu. Dneska jsem s tim konečně byl v servisu a tam se mě ptali, esi sem vezl zvíře. Říkam jo, jednou, proč?
Dobytek mi rozžvejkal kabeláž pod sedačkou řidiče. A to jako úplně. Zrovna teď je to spravený a doufam, že to taky chvíli vydrží. Esi ne, bude Mates asi nejdražší kokr v republice, a to ani neni chovnej. Každopádně do auta už mi nesmí, ani on, ani jiný zvíře =__=
Tím končím svůj výlev, potřebuju se vyvztekat než zalezu a zdechnu. Teď moc nebloguju, páč jsem dopsal trilogii, rozdělal něco jinýho, rozehrál D&DN sám se sebou... a tak. Tož zas někdy na viděnou.
Minule jsem měl psisko jménem Mates na jediný den. Výsledkem byl ojetej bordel na půdě, špína po celym baráku a blonďatej koberec. O mém totálním vyčerpání nemluvě. No a jak to dopadlo, když jsem měl Mácu nejen na dní několik, ale ještě ke všemu těsně před nástupem na tábor?
Mazel, hm? ... Ani ne.
No tak jsem ho vyzvedával ve čtvrtek, se toho zas až moc nedělo. Nebo tehdy jsem si myslel že se nic nedělo, ale k tomu se ještě dostanu. Cirkus začal večer, kdy pes měl spát v kuchyni a já vedle na mamky kanapi, kam ovšem pes nesměl, aby nezasvinil koberec. I seděl přede dveřma a kňučel. Zkraťme dlouhý příběh - vzal jsem pár křesel, postavil je do dveří a ustlal si na nich. Řeknu rovnou - esi se na něčom spí nepohodlněji než na kanapi, jsou to spojená křesla. Pes přestal řvát až když se ujistil, že na něj koukam přes opěradla. Pak si lehl a usnul. A eventuelně začal chrápat.
Pátek byl ve znamení utahání psa. Vzal jsem kolo, hafana a vyrazil do Kynšperka. Počasí bylo letní, cyklostezka vedla kolem řeky, takže já pomalu jel, Matýs klusal podél kola a bylo to fajn. Cestou jsme se stavovali u tety, páč chtěla přetáhnout nějaké fotky do kompa. Uvázal jsem psa na zahradě, že se jako hned vrátim, ale ten blbec vyl na celý sousedství, jak kdybysme ho tam stahovali z kůže. Tetu obměkčil jako první. Pustila ho do baráku, kde jí vymetl žrádlo pro kočku, vychlemtal vodu na kytky, a jako obvykle ojel všecko v dosahu.
Vsuvka - pro ty, co si představují, že ojetí psem je něco nemístného, myslím tím "otlapat, oslintat a dle možností rozbít nebo převrhnout."
V Kynšpu bylo vedro, voda nikde, tak jsem vzal psa ke kašně. Co se budu rozepisovat, blbec do ní po hlavě spadnul. A ještě z toho měl radost.
Na zpáteční cestě jsem byl poučen, že tohohle blonďáka už na šabinskou lávku brát nebudu, páč přechod nám vždycky zabral čtvrt hodiny. Ještě v pátek a potom v sobotu jsme jí už obcházeli. Řekou. No a v sobotu jsem ho taky vrátil. Po dvou nocích na křeslech, s barákem plným chlupů... Ne. Vnitřního psa už víckrát ne.
No a co s tím čtvrtkem a proč dneska? Od čtvrtka mi v autě - které si Matýsek zamiloval a snažil se do něj dostat tak dlouho, až mi vzadu urval SPZku, ale to odbočuju - blikala kontrolka airbagu. Dneska jsem s tim konečně byl v servisu a tam se mě ptali, esi sem vezl zvíře. Říkam jo, jednou, proč?
Dobytek mi rozžvejkal kabeláž pod sedačkou řidiče. A to jako úplně. Zrovna teď je to spravený a doufam, že to taky chvíli vydrží. Esi ne, bude Mates asi nejdražší kokr v republice, a to ani neni chovnej. Každopádně do auta už mi nesmí, ani on, ani jiný zvíře =__=
Tím končím svůj výlev, potřebuju se vyvztekat než zalezu a zdechnu. Teď moc nebloguju, páč jsem dopsal trilogii, rozdělal něco jinýho, rozehrál D&DN sám se sebou... a tak. Tož zas někdy na viděnou.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)