neděle 27. března 2011

Doba osvícená, část 1

Existuje nesmírné množství věcí, kterými by se dala moderní doba charakterizovat. A těch věcí přibývá. Nejsem žádný sociolog abych je mohl třeba jen zkusit postihnout všecky, ale tak vezmu třeba jen ty, ke ketrým mám co říct:

1) Důchodci.

Moje mamka jde v pondělí do předčasného důchodu, z práce jí vyhodili a na půl roku jí už asi nikdo nepřijme, kór když se mi jí nepodařilo naučit ani řešit problémy s počítačem pomocí Ctrl+Alt+Delete. Nuale jí by v jejích - kolika - devětapadesáti ještě leckdo za typickou důchodkyni nepovažoval. Kdo to vůbec je, důchodci: kdo se ve správný čas motal na fejsbuku ví: Jejich revírem je Kaufland,jejich tempo je vražedné-DŮCHODCI. Variace na tohle (obsahující především MHD) jsou všudypřítomné. Stěžuje si každý. Zrovna včera jsem narazil na komentář něco jako "když můžou 2 hodiny běhat po kauflandu, nevydrží 4 minuty stát v MHD?"

Řeknu to takhle: Pustit v MHD nebo libovolném dopravním prostředku důchodce sednout je prostě slušnost, ať už to potřebují nebo ne. Nemá to jen ryze praktický účel, ale je to i vyjádření jisté úcty k tomu, co stáří reprezentuje (což rozeberu o kousek dál).

Co se jejich nájezdů na Kaufland týče: NEMÁTE ŽÁDNOU PŘEDSTAVU. Nejsem žádný historik, ale mám to doma. Mojí babi je šestaosmdesát (pokud to nepřečtete, 86). Jako malá zpívala písně na Masaryka, pak jí vzali a hodili do továrny (nucené práce, víme?). Krz celou slavnou éru socialismu sama živila čtyřčlennou rodinu, protože děda posílal celý svůj plat svojí předchozí. Je naučená žít skromně, ale zároveň do ní celých těch X desetiletí vtlouklo, že když potká příležitost, má se jí chopit. Když vidí slevu, využije jí, protože tenhle konzumní blahobyt nemusí trvat věčně. Hned zítra nám můžou nahradit Masaryka Heydrichem (vím že to tak přímo nebylo, ale snažím se tu udělat pointu) a kde budeme my se svými kreditkami a nákupy za tisíce co nám vydrží sotva přes víkend?

Jistě, já dávám jen jediný příklad, zatímco (hyper)aktivních důchodců nám tu pobíhají tisíce. Někteří na tom byli lépe, jiní hůř. Ale jsem názoru, že vytýkat jim to může leda tak ten, který na první pohled odhadne že jejich motivem je opravdu čirá hamižnost, a ne pocit, že na nepřipravené číhá bída a hladomor, jako tomu bylo po velkou část jejich životů. A teď se prosím zamyslete, jestli takové superawesome psychodiagnostické skilly opravdu máte.

Tak. Dobré vlastnosti byly vyzviženy, je čas se dostat pod kůži. Je jedna kategorie důchodců, kterou naopak odsuzuji. Zatím jsem žádného na vlastní oči neviděl, ale slyšel jsem o jejich existenci, a doba "toho Němce co schovává věci" spolu s nevyřešenou otázkou eutanazie (která je pořád velmi populární pro diskusní kroužky na ZSV) nepřipouští jinak.

Použiju pro to termín "brain-death," nejspíš v nezvyklém smyslu, ale myslím, že to velmi dobře odpovídá. A chci říct, že "brain-dead" člověk, tedy lidský organismus schopný přijímat potravu, vylučovat a tečka, žije zbytečně. A neměl by. Víc se tím tady zabývat nebudu, ale určitě k tomu přistoupím v jednom z budoucích témat.

Teď konečně k tomu co tedy to stáří představuje: dřív to byla hodnota. Starý člověk (tak od těch 50 výš) byl zkušený a moudrý. Možná už toho tolik nezvládl fyzicky, ale tenhle aspekt stejnak s mechanizací ustupuje do pozadí a počítá se hlavně ta mentální stránka. ... Nebo ne?

V současné době po důchodcích nikdo nic nechce, a když někomu kecají do života, je to spíše přítěž. Trpíme je, protože jsou to tak nějak naši rodiče a tak nějak pro tu společnost snad něco udělali, no a zabíjet lidi protože už nejsou užiteční, to se přeci (narozdíl od zvířat) nedělá.

Úcta ke stáří se drží tak nějak jako tradice, třeba Vánoce a Velikonoce, a stejně jako tyto svátky se stává předmětem komerce. Nebo spíš politiky? Nebudu šlapat na tenký led a dále protahovat už tak absurdně dlouhý článek.

Nechal bych prostor pro vás: jaké jsou vaše názory ohledně důchodců? Mají budoucnost? Svojí vlastní, nebo na úkor nás, mladších generací? Jak vy si představujete vlastní stáří? Míníte vychovat rodinu co se o vás na oplátku ve stáří postará, nebo se míníte nechat strčit do domova a viset na krku státu (pokud tou dobou ještě nějaký bude)?

2 komentáře:

  1. Já nemám ráda cizí důchodce.. Seděla jsem jednou takhle v autobusu do školy, očima hlídala okolí autobusáku, čekala, až se vůz rozjede a v tom si ke mě přisedl starý pán o berličkách. Bylo mi to dost nepříjemné, ale říkám si "fajn, jinde třeba není místo, tak ať si sedí". Jenže pán tomu dodal perličku: začal si povídat. Se mnou - s introvertem si začal povídat. Co je naprosto-cizímu-chlápkovi do toho, na jakou školu chodím? A co je mě do toho, kam naprosto-cizí-chlápek jede ve středu ráno? Nechápu, nepřijímám, je mi to proti srsti.
    Do Kauflandu nechodím (mimojiné protože mě odpuzuje ten německý název), ale co se obchodů všeobecně týče, víc mě dokáže vytočit nepříjemná prodavačka, než nějaký ten důchodce střežící slevy.
    Něco podobného stavu brain-dead, ale mírnější, znám. Prababičce je přes devadesát, střídavě se o ni starají babička s "pratetou" (či jak to říct - prostě babičky sestra). Ne, že by kromě základních biologických potřeb nezvládala nic jiného, 'jen' zapomíná i věci, na které se ptala před minutou, neví, kam jde a někdy ani co chce (při jídle pořád opakuje, že nechce a přitom se sápe po dalším soustu), a neustále (a to doslova, jen pokud nespí) volá boha. Takhle se to řekne, ale poslouchat to -i v pouhém čase návštěvy babičky- je o nervy.
    Spojování stáří s moudrostí, což podle článku, jestli jsem to správně pochopila, s rozrůstající se technikou upadá, se mě, musím říct, týká. Jsem toho názoru, že na světě nejcennější jsou informace, a kolikrát mi babička (mimochodem doktorka) svou radou pomohla i tam, kde rodiče nevěděli. Pak už jde jen o to, zapamatovat si tu radu i do příště...

    OdpovědětVymazat
  2. Nojono, on si s nima nikdo nepovídá. Moje babi takhle přepadává lidi na ulici... aby si popovídala... Doma se s ní holt nikdo nebaví. A jsou i důchodci, co jsou doma prostě sami...

    Jo, přesně podobnou mam pratetu... Ale to ještě není ten stav o kterém jsem mluvil, pořád má nějaký život, o kterém se dá mluvit, a, budu-li hodně hnusný, nějakou hodnotu.

    Zajímavé! Vážně jsem nečekal že potkám někoho kdo si nechal poradit od "důchodce." Zázraky se očividně dějí :)

    OdpovědětVymazat